26. 4. 2005
Obec spisovatelů a agenti StBZačetl jsem se do posledního čísla bulletinu Dokořán (33/2005), v němž se řešilo závažné téma seznamu spolupracovníků StB. Paní Eva Kantůrková v bulletinu argumentuje proti návrhu pánů Trojaka a Stančíka zveřejnit na webu Obce informace o tom, kteří členové byli vedeni jako spolupracovníci StB, a otevřít nad tím diskusi. Její argumentace je banální, působí navíc dojmem strachu z kladení otázek, byť se dušuje, že právě to je zapotřebí. |
Celá česká společnost žije v absolutní schizofrenii. O spisovatelích přitom nelze říci, že by o ní vydávali nějaké věrohodné svědectví, jsou spíše naprosto postradatelní... živoří jako relikt bez života, jsou pomníkem něčeho, co kdysi mělo smysl, protože to bylo opravdové. Proč jen paní Kantůrková odbývá volání po diskusi tím, že uvedení jména v seznamu StB neříká nic o konkrétním osudu a konkrétní vině? Ale to je přece samozřejmé! Nikdo také asi nezpochybní, že hlavní gauneři z řad oné zločinecké organizace, již založila, živila a užívala KSČ po celou dobu svého vládnutí, dávno zničili všechny důkazy, jež proti nim stály... a i když důkazy a svědci jsou (jako v případě kauzy otce Grebeníčka), není žádná vůle k spravedlnosti na straně české justice, jež byla po čtyřicet let také služkou komunistů jako sama StB. Ano, chci to znovu a co nejvážněji zdůraznit: existují případy, kdy lidé pracovali pro StB z čirého donucení nebo pod vlivem složitých životních okolností, to však nemění nic na tom, že StB jako orgán státního teroru a útlaku existovala, že řada jejích členů byli zločinci toho nejhrubšího zrna a že má smysl vzpomínat na její oběti s pietou a s touhou zjistit pravdu. Čili potřebujeme mnohem víc diskuse o zločinech KSČ (ta nese přímou zodpovědnost za vše, co konala StB), abychom si uvědomili jejich konkrétní reálný průběh, neboť jen z tohoto pohledu lze pochopit motivy různých lidí a jejich osudy. To, co říká paní Kantůrková, je jakýsi požadavek na tabu, a korunuje ho tím, když nás, kdo jsme se neocitli ve složité konfrontaci s nabídkami a hrozbami StB, obviňuje z toho, že si prý chceme nemravně dobývat mravních zásluh na nejisté vině druhých. Možná by to měla vzkázat všem těm, kdo dnes točí a promítají dokumentární filmy o SS, gestapu, o KGB apod. O čem by se už ve společnosti mělo mluvit, když ne o plodech ryzího státního teroru, jehož posluhovači dodnes berou nehorázně vysoké důchody a smějí se na své oběti z vysokých a společensky vážených postů? Nikdy jsem si tak živě neuvědomil, že ne každý příslušník SS byl čistý zločinec, jako při sledování německého dokumentu o činnosti SS, v němž se ke své účasti v elitních nacistických jednotkách pohnutě vyjadřovali jejich bývalí členové. Proč podobná diskuse nesmí být u nás? Spisovatelům vadí údajný úpadek kultury, v nedávné anketě časopisu Host se mnozí vyslovili pro názor, že kdysi to bylo lepší (rozuměj: před rokem 1989), nevadí jim, že společnost žije v chronické schizofrenii, v neschopnosti konkrétně mluvit o letech obludných vin. Dokonce se brání otevřít takovou diskusi na půdě své vlastní organizace. O čem to svědčí? Zřejmě a prostě mají ohledy, ohledy na své všední zájmy, touží po existenci bez palčivých otázek, které by vyvstaly v okamžiku, kdy by jejich srdce mělo pocítit zákmit obyčejné lidské solidarity s oběťmi rudého teroru. Smysl pro spravedlnost je v této společnosti již tak vyklouben, že se odmítá ptát, zda soused nebyl udavač a sadista ve službách KSČ, ale obviňuje z amorálnosti ty, kdo se tak ptají. Nebylo by potom fér dát zelenou všem zločincům, ne jen těm estébáckým? |