Jak všichni dobře víte, Evropský parlament schválil 12. ledna velkou většinou (pro 500 hlasů, proti 137 a 40 se zdrželo) zprávu našich kolegů Méndeze de Vigo a Corbetta k Ústavní smlouvě. V tomto prohlášení Evropský parlament jasně stanoví že:

Evropský parlament vyjádřil přesvědčení že Ústavní smlouva přináší především:

1. "Větší průzračnost jak podstaty Unie, tak jejích cílů"

2. "Větší efektivitu a posílení role EU ve světě"

3. "Více demokratické zodpovědnosti"

4. a v neposlední řadě i "Více práv pro občany"

Z tohoto prohlášení vyplývá institutionální pozice Evropského parlamentu ve schvalovacím procesu, která spočívá v podpoře nové dohody. Já jako první místopředseda této komory a pan Jo Leinen jako předseda ústavního výboru zde vystupujeme jménem této instituce.

Chtěl bych vyjádřit své hluboké znepokojení nad velice nepřátelským postojem, který prezident České republiky, pan Václav Klaus zaujal proti nové dohodě. Především bych se chtěl vyjádřit k jeho předmluvě k českému překladu eseje profesora Anthony Coughlana z Trinity College v Dublinu s názvem Analýza smlouvy o Ústavě pro Evropu, kterou se EU stává státem. V tomto textu pan Klaus rozvíjí sérii argumentů proti ústavě, které jsou předpojaté, neférové a prostě lživé.

V přímém protikladu proti tomu, co tvrdí pan Klaus, tato smlouva není pro obyčejného občana nepochopitelná. Jeho vlastní neschopnost ústavu pochopit je ve skutečnosti výrazem toho, že on sám odmítá rozumět. To ovšem neznamená, že velká většina českých občanů není schopná smlouvu přečíst a rozpoznat obrovské výhody, které jim tento právní text přináší.

Mám vlastní zkušenost se schopností pana Klause porozumět věcem z našeho setkání před pěti lety, když ještě byl předsedou českého parlamentu. Tvrdil mi tenkrát velmi sebejistě, že Česká republika se v žádném případě nestane členem Evropské unie před rokem 2007. Jestliže je jeho schopnost porozumět evropské ústavě na úrovni jeho prorockých dovedností, je třeba brát veškerou jeho kritiku s jistou opatrností.

Ústava netransformuje Unii ve stát. Skutečnost, že unie má společné instituce, společné zákony, společné postupy, vlajku a hymnu, z ní ještě automaticky nedělá stát. Říká se, že Unie je něco víc než mezinárodní organizace a něco míň než stát.

Takový popis je zavádějící. Unie je nová, zvláštní a výjimečná mnohonárodní a transnárodní politická jednotka. V žádném případě není nadnárodní. Všichni její členové jsou suverénními státy a připojení k Unii nijak nebrání nebo neomezuje jejich suverenitu. Právě naopak. Posiluje je to v tom smyslu, že se zmnohonásobí jejich schopnost ovlivňovat běh světových událostí. Suverenita není synonymem pro izolaci. Pouhý fakt, že se rozhodnete dělat spoustu věcí dohromady s ostatními, nepoškozuje vaši suverenitu, rozšiřuje to její rozsah.

Pan Klaus věří, že národní stát, jak byl pojímán v devatenáctém století, je jediným správným rámcem, který může zajistit demokracii a ochránit občanské a politické svobody. Ale už jen letmý pohled do evropské historie v posledních dvou stoletích a především historie (milované) vlasti pana Klause nás dovede k poznání, že k zajištění míru, demokracie a prosperity - zvláště v éře globalizace - potřebujeme nové politické a právní struktury, jiné než národní stát. Poukazuje to na fakt, že zatímco Evropská unie se připravuje na budoucnost, mysl pana Klause je zakotvena v minulosti.

Když pan Klaus tvrdí, že podle ústavy bude Unie a nikoli její členové uzavírat mezinárodní smlouvy s jinými státy, odhaluje zároveň, jak omezený je jeho rozhled. Členské státy podepisují mezinárodní dohody, buď jednotlivě nebo prostřednictvím Unie, podle okolností a s přihlédnutím ke svým nejlepším zájmům. Někdy bude pro členský stát výhodnější jednat jednostranně, jindy bude lepší pro dosažení jeho vlastních cílů využít veškeré ekonomické a politické síly unie.

V čem spočívá výhoda zřeknutí se společné a důrazné akce na světové šachovnici, které jak se zdá pan Klaus doporučuje?

Některá varování pana Klause před novou dohodou jsou dokonce absurdní. Zdá se že až dnes, více než padesát let po Římské dohodě, objevil, že unijní zákony jsou nadřazené (primacy) zákonům členských států. Absolutní základ evropské integrace vydává za nové a strašlivé nebezpečí.

A jak ho má kdokoli brát vážně, když tvrdí, že je nepřijatelné ustanovení Ústavy, že členské státy mohou v Radě EU jednomyslně rozhodnout o převodu některých oblastí rozhodování z práva veta do většinového hlasování bez podpory národních parlamentů nebo mimo kontrolu vlastních občanů? Cožpak si pan Klaus opravdu myslí že jakákoli evropská vláda by se odvážila udělat něco takového proti vůli svého vlastního parlamentu a nebo natruc veřejnému mínění vlastní země?

Pan Klaus obviňuje vlády z toho že se snaží utajit důležitost ústavy. To je také absurdní. Nikdy v historii Evropské unie se nedostalo takové události, jako je tvorba nové dohody konventem a diskuse a schválení Evropskou radou větší publicity.

Ve všech členských státech bylo zorganizováno mnoho setkání, debat, seminářů, televizních a rozhlasových programů na toto téma a bylo napsáno tisíce článků a knih, které analyzují, popisují a komentují každý jednotlivý aspekt textu.

V mé zemi, ve Španělsku, uspořádaly jen obě hlavní strany o ústavě více než tisíc čtyři sta veřejných akcí. Vše během tří měsíců před referendem. Zdarma rozdaly pět milionů výtisků dohody. Je skutečně znepokojivé sledovat, jak pan Klaus zjevně buď neví, o čem mluví. Anebo je snad jedním z těch kteří pravdu úmyslně tají?

Co se týče argumentu, že Ústava je propagována lidmi prahnoucími po dobře placených zaměstnáních, je na místě panu Klausovi připomenout, že počet míst v Evropských institucích a agenturách je celkově nižší než počet úředníků místní samosprávy v některých hlavních městech našeho kontinentu.

Navíc, takovouto motivaci by bylo možno přisuzovat stejně tak místním, regionálním i centrálním vládám (státním institucím) kdekoli byly zřízeny. Je škoda že jeden z nejpronikavějších myslitelů mezi liberálními politickými lídry dneška se vydal na cestu intelektuálního úpadku.

Abych to shrnul, jestliže se hlava státu velice agresivním stylem vrhne do politické debaty o tak zásadní věci, jako je Evropská ústava, a zastává přitom stanoviska odporující pozici vlády a parlamentu vlastní země, je logické předpokládat, že v případě, že konečný výsledek ať už hlasování parlamentu nebo referenda v České republice bude pro dohodu příznivý, zachová se pan Klaus důsledně a rezignuje (na svou funkci), aby tak demonstroval, že jeho demokratické smýšlení je skutečné a upřímné.

Při nástupu do úřadu, jehož držitelem je dnes pan Klaus, řekl Václav Havel na Nový rok 1990: "Jsme malá země, ale přesto jsme byli kdysi duchovní křižovatkou Evropy. Proč bychom se jí opět nemohli stát?" a o něco později v článku, který vyšel v říjnu 2004, Havel napsal: "EU není ráj na zemi, je to příležitost". Češi by měli naslouchat tomu, kdo zasvětil život znovuzískání svobody a demokracie pro svou zem a její lid. Ano ústavě znamená ano Vašemu návratu do samého středu Evropy.