26. 4. 2005
Srdečný pozdrav nové vládě ČRSlušný člověk si vlády své země většinou (raději) moc nevšímá. Proč by taky ho měla zajímat? Jde-li však o vládu tzv. "staronovou", bývá zvykem si ji aspoň trochu prohlédnout. Což jistě platí i o včera jmenované "nové" vládě ČR. Neb v takovém případě lze možná použít to, co kdysi celkem výstižně napsal francouzský spisovatel Michel Tournier v románu Král duchů (v roce 1988 vyšel v nakladatelství Odeon). Totiž: "Dnes ráno se na stránkách novin rozvalují fotografie členů nového kabinetu. Podivuhodná galerie šibeničníků. Nízkost, podlost a hloupost se nejrůznějšími způsoby vtělily do těch obličejů, které jsme měli možnost obdivovat už dvacetkrát v různých jiných 'kombinacích'. Většina z nich patřila ostatně do předchozí vlády." Aby bylo jasno, Tournier tohle napsal o nově francouzské vládě z počátku května roku 1938. |
Jak jest ale vidno ze současné situace v Česku, určité rysy politiky jsou zřejmě neměnné. Jistě tedy nebude na škodu k témuž tématu uvést další myšlenky tohoto autora ve stejném díle. Zde mj. říká, že politická moc pochází jen a jen z Mamonu. Kdo ji vykonává, bere na sebe všechnu nepravost společnosti, které se denně páchají v jejím jménu. K čemuž s náležitou skromností dodáváme, že ty nepravosti se nejspíš budou páchat dál, poněvadž i jenom touha po takové moci má stejné kořeny -- o tom předchozí premiér Stanislav Gross a najmě pak jeho žena Šárka širokému obecenstvu nyní jistě mnohé a rádi vypoví. Zajímavou myšlenku k tomu ovšem kniha nabízí v tom, že by se k ústavě měl připojit dodatek, podle kterého by všichni členové svržené vlády mohli být bez milosti a bezodkladně zastřeleni. Poněvadž je nemyslitelné, aby se lidé, jimž národ právě odňal důvěru, nejen mohli beztrestně vrátit domů, ale aby navíc mohli dál pokračovat v politické kariéře se svatozáří svého podvodnického krachu. Toto ustanoveni by totiž (prý) přineslo hned trojí výhodu -- vysušilo by nejzhoubnější vřed na těle národa, vyloučilo by, aby se tytéž tváře objevovaly v následujících vládách, a vneslo by do politického života, co mu chybí nejvíc: vážnost. Protože zatím z každé ministerské rady, z jakéhokoliv konkláve, ze všech vrcholných mezinárodních konferencí vychází mrtvolný puch, který odhání i nejotupělejší supy. A není se proto ani co divit, že se jim i průměrně počestný člověk (raději) zdaleka vyhne. |