Proč máme někomu zazlívat, že hovoří o Werichově levičáctví? Osobností světové kultury a vědy, které takto smýšlely, byly v meziválečném období tisíce. Jejich postoj skutečně vyplýval, alespoň převážně, z jejich sociálního cítění. Nechápali však, a to ani takoví intelektuální velikáni jako Romain Rolland, že přes komunismus cesta k nápravě sociální nespravedlnosti nevede. Nevím, proč bychom tento jejich omyl měli vytěsňovat ze svého vědomí. A budiž ještě řečeno, že V a W mu nepropadli úplně. Pořídili sice vysoce trapný prosovětský dialog "Pravda o Sovětském svazu", který vyšel teprve nedávno na kompletu sedmi CD, ale nesmíme zapomenout ani na Politické nebe na zemi (1936), kde zpívají "Bratr Rus je Slovan, ale zase je to votrava, že my chcem svý nebe mít aspoň trochu doprava". Proč neříci, že dnes vidíme věci poněkud jinak? Jmenovaným to na velikosti neubere. Nemohli vidět za ty desítky rohů, za něž jsme došli my.

Vrcholem trapnosti Jírovcova článku je však pokusu o obhájení Werichova podpisu Anticharty. Všechny ty podpisy lze snadno obhájit tolerancí vůči docela obyčejnému nedostatku odvahy. Pan Jírovec se však rozhodl, že obhájí Antichartu. Situace se prý u nás po roce 1970 zlepšovala, ale chartisté to svou aktivitou všechno rozbili. O čem to, proboha, mluví? Co se tu v letech 1970-77 zlepšilo? Podíváme-li se jen na oblast kultury, nacházíme zákaz divadla Za branou v roce 1972, policejní teror proti Plastikům i jejich posluchačům, zákaz činnosti pro celou řadu politicky nepohodlných umělců, který mohl být zrušen jen na základě jejich ponižujícího pokání. Korunou toho všeho je pak věta, že není příliš velký rozdíl mezi normalizátory z roku 69-70 a 89-90. Ta věta snad nepotřebuje komentář.

Neomylnost není atributem nikoho z tohoto světa, neomylný je (dovolí-li F. Sklenář) jenom Bůh. Neubírejme velikým tohoto světa (zdaleka nejde jen o J. Wericha ) na jejich velikosti trapným zahlazováním jejich omylů. Je to stejně nemístné jako někdy vídaná snaha redukovat jejich činy právě na ony omyly.