Takto pojatý sociální stát slouží lákavé, avšak nereálné představě o možnosti "sociální soudržností" společnosti, osvobozené od nesouladu zájmů jejích jednotlivých složek, slouží iluzi o možnosti kapitalismu s lidskou tváří, zbaveného svých základních systémových nedostatků, zvyšujícího kvalitu života většiny obyvatelstva v rámci daného státního celku a dosahujícího v něm trvalého sociálního smíru.

Sociální stát je předmětem i praktické kritiky. Je obviňován ze zavádění "sociálního pohodlí", které vede ke snižování ekonomické výkonnosti země. Aparát sociálního státu se prezentuje jako přebujelý, nefunkční a lehko zkorumpovatelný. Svými náklady sociální stát rozvrací svůj finanční systém a vede k rozpočtovým krizím. Životní jistoty v hospodářsky vyspělých státech, které v období informační exploze zvlášť zřetelně kontrastují s poměry v chudých zemích, vyvolávají v těchto zemích nejen zneklidňující míru ekonomické migrace, ale nezřídka i hluboké pobouření, vyúsťující do extremistických důsledků.

Tato kritika je v některých směrech oprávněná. Snaha levice modernizovat pojetí sociálního státu je proto zcela legitimní. Otázkou je charakter této modernizace: sociální demokracie se často snaží najít přijatelný kompromis mezi svými tradičními levicovými ideály a vítězící neoliberální globální realitou světa Giddensovou "třetí cestou", vizí "sociálního liberalismu", jak ji u nás prezentoval např. bývalý předseda vlády Vladimír Špidla. Předmětem sporů se pak zpravidla stává pragmatická otázka míry životních jistot, které má nebo musí sociální stát v té které zemi svým obyvatelům garantovat.

Nechci na tomto místě polemizovat o oprávněnosti takovéhoto pojetí sociálního státu, zejména v současné domácí i světové hospodářské a politické situaci. Jsem však přesvědčen, že diskuse o sociálním státu -- a to v jakémkoli pojetí -- nesmějí ustrnout na jeho sociálně obranné a přerozdělovací funkci. Sama obrana sociálního státu pak nemůže být založena jen na morálním postulátu sociální solidarity, na potřebě bránit sociálně slabé před bezohledností silných. Má-li sociální stát uhájit své místo v současném uspořádání světa, musí prokázat nejen vyšší míru sociální spravedlnosti, ale i svou schopnost podněcovat a zvyšovat ekonomickou výkonnost země, zvětšovat pomyslný koláč hrubého domácího produktu, z něhož si jednotlivé složky obyvatelstva ukrajují svůj více či méně zasloužený podíl. Sociální stát při tom prvky, které tuto jeho produkční funkci podporují, od samého počátku obsahuje. Mám na mysli zaměstnaneckou spoluúčast, participaci zaměstnanců na majetku, zisku a řízení podniků.

Zaměstnanecká participace v levicové představě kráčí ruku v ruce se sociálním státem, resp. sociálně-tržním hospodářstvím od jeho vzniku po II. světové válce dodnes. V  Deklaraci zásad Socialistické internacionály, schválené jejím 18. kongresem (1989) se požaduje, aby dělníci a jejich společenství "byli plně zapojeni do hospodářského rozhodování" na úrovní podniků a dílen, a také "při rozhodování o národní a hospodářské politice". I česká sociálně-demokratická vláda se ve svém vládním programu z  r.1998 zavázala "...v souladu s trendem posilování participativních forem řízení a vlastnictví ve světě posílit prvky zaměstnanecké spoluúčasti v obchodních společnostech a navrhnout zákon o daňové podpoře zaměstnaneckého vlastnictví akcií".

Ve státech EU je zaměstnanecká participace předmětem trvalého zájmu a podpory jejích orgánů, protože "...může pozitivně ovlivňovat produktivitu a zaměstnanost a přispět k dalším cílům veřejné politiky, jako jsou redistribuce bohatství a hospodářská demokracie," jak se praví ve zprávě Sociálního výboru pro parlament EU za r. 2003. Podle některých studií zaměstnanecká participace přináší zúčastněným podnikům cca 2% ročního růstu, což pro EU může znamenat miliony dodatečných pracovních míst. Rozsah participace v evropských zemích je značný: V r. 2000 byla zavedena finanční participace v 31 % z celkového počtu podniků v EU - 15, které měly více něž 200 zaměstnanců, podílnictví na zisku v 45 % jejich počtu. Spoluúčast zaměstnanců na řízení podniků prostřednictvím jejich účasti v orgánech společností je uzákoněna ve většině hospodářsky nejvyspělejších států Evropy, včetně nejbližších sousedů ČR. Od r. 2004 je zřízení podnikových rad zaměstnanců závaznou součástí statutu tzv. evropských podniků, včetně těch, které působí na území ČR. Také Evropská odborová konfederace (ETUC) zaměstnaneckou participaci soustavně podporuje a vyjadřuje se k jejím základním směrům.

Participace se však rozvíjela i mimo Evropu: zejména v USA, paradoxně jako součást volebního programu presidenta Reagana; v současnosti se participačních programů v USA zúčastňuje 23,3% podniků. V  Japonsku se stala zaměstnanecká participace jedním z uznávaných spolutvůrců poválečného japonského "hospodářského zázraku." V Austrálii byl zahájen vládní program, který má zabezpečit do r. 2009 zdvojnásobení podílu zaměstnanecké participace v ekonomice země.

Zaměstnanecká participace -- u nás prakticky zamlčovaná -- je tedy nepřehlédnutelným jevem. V očích některých je "plíživou revolucí", pro EFES (Evropská federace zaměstnaneckých akcionářů, která aspiruje na postavení střešní zájmové organizace participačního hnutí v Evropě), je participace cestou k překonání rozporu mezi prací a kapitálem, totiž ke spojení funkce zaměstnance a zaměstnavatele v jedné osobě. Pro jiné je zaměstnanecká participace nerealistickou utopií, neefektivní a nehodící se do moderní doby velkokapitálu a nadnárodních společností, nebo jevem vůbec "ekonomicky neracionálním", za který ji v rozporu se skutečností označil suverénní fundamentalistický liberál V. Klaus.

Zaměstnanecká participace vyvolává tak rozdílné reakce zřejmě proto, že jde o jev sám o sobě mnohorozměrný, jehož efekty jsou podstatně závislé na míře, způsobu a širších souvislostech jeho uplatňování.

Technicko-ekonomicky vzato, je zaměstnanecká participace způsob zvyšování efektivnosti výroby prostřednictvím využití zvláštních forem pracovní motivace, na kterých jsou zainteresováni jak zaměstnanci, tak i zaměstnavatelé. Že tento způsob je účinný, dokládají mnohočetné zkušenosti z celého světa, u nás například bývalý baťovský systém řízení, případně slušovický Agrokombinát. Není při tom věcí industriální minulosti: zaměstnanecká participace se i dnes nejvíce uplatňuje v zemích, které dosáhly vysokého stupně hospodářského rozvoje, nezávisle na tom, zda jde o země s neoliberální nebo sociálně-tržní hospodářskou politikou. Je to doklad toho, že jde o jev progresivní, spjatý s novými vlnami technického pokroku a napomáhající mu, který není vázán na určitou sociální formu.

Sociálně-ekonomicky vzato je zaměstnanecká spoluúčast (na řízení) způsobem bezprostředního prosazování zájmů zaměstnanců podniku, v němž je zavedena. Týká se podnikové politiky zaměstnanosti, mzdových dohod, rozvoje podniku, celkových pracovních podmínek a dalších otázek, na kterých mají zaměstnanci životní zájem. Zástupci zaměstnanců je mohou přednášet a prosazovat přímo, bez zprostředkujících filtrů podnikových sekretariátů. Získávají možnost do jisté míry kontrolovat práci managementu (a např. se tak připravovat na možnou budoucí situaci, kdy bude management pracovat nikoli pro externí vlastníky, ale pro zaměstnanecké kolektivy). Spoluúčast na majetku podniku (finanční participace) je rovněž novým sociálně-ekonomickým faktorem, činí zaměstnance spolupodnikateli, spoluvlastníky spolu s jinými (kapitalistickými) akcionáři, při růstu participace (např. v systému ESOP) se mohou stát postupně majoritními vlastníky. Vedle klasických družstev se tak vytvářejí nové kolektivní vlastnicko-podnikatelské formy, a to ve všech velikostních kategoriích podniků. Jestliže finanční participace dostoupí určitého stupně, vytvoří institucionální předpoklady, organizačně technický a právní aparát pro potenciální převzetí některých podniků plně do zaměstnaneckých rukou. Kapitálové fondy zaměstnanců se mohou propojit ovšem i v mezipodnikovém měřítku. Vznikla by tak nová podnikatelská instituce velké ekonomické váhy a národohospodářského -- a tedy i hospodářsko-politického -- významu, která by mohla zájmy zaměstnanců efektivně prosazovat v celostátním měřítku.

Politicky vzato je zaměstnanecká spoluúčast formou projevu hospodářské demokracie, součást obecně demokratizačního procesu. V jeho základech leží humanismus - idea plného rozvinutí lidské individuální i společenské podstaty člověka, snaha dát každému možnost svobodně uplatňovat své tvůrčí síly a schopnosti, žít plnohodnotným a člověka důstojným životem. To odpovídá ideálu, který se vytvářel v našem kulturně-historickém prostředí po tisíciletí a kterému vtiskla moderní doba jeho současnou podobu, a ke kterému se hlásí intuitivně drtivá většina obyvatel naši země.

Demokratická práva v sobě obsahují nejen práva politická, ale i práva sociální a jiná, představující další, hlubší rozměr humanismu. Konkrétní interpretace demokracie se vždy odlišovala a odlišuje podle postavení různých sociálních skupin, podle zájmů osob a vrstev, žijících v různých životních podmínkách: proto zaměstnavatelé obvykle popírají právo zaměstnanců na práci a odvolávají se při tom na svobodu občana uzavřít nebo neuzavřít pracovní smlouvu s kýmkoliv, a naopak zaměstnanci vidí základní nerovnost už v tom, že soukromé vlastnictví na současném stupni svého vývoje vylučuje předem velkou část občanů z možnosti svobodně a samostatně uplatnit své pracovní schopnosti, případně uplatnit je vůbec. Občanská rovnost jako princip demokracie reálně nefunguje právě tam, kde je to s existenčního hlediska nejdůležitější.

Hospodářská demokracie proto žádá vnést princip rovnosti lidských práv i do ekonomické oblasti: politická demokracie by se stala ryze formální institucí, kdyby nebyla provázena adekvátním hospodářským, sociálním, kulturním a mravním zázemím. Zaměstnanecká participace pro hospodářskou demokracii poskytuje další zbraň: posiluje morální a právní pozici zaměstnance, který už není pouhá pracovní síla, ale je spoluvlastníkem a tedy spolurozhodovatelem, a za druhé umožňuje spoluvlastnictví a spolurozhodování, které v měřítku jednotlivce má jen malou váhu a může se jevit jako čistě formální, institucionálně spojit s jinými zaměstnanci-spoluvlastníky a dodat mu tím potřebnou sílu.

Není zde dostatek místa k tomu, abychom se mohli podrobněji zabývat různými konkrétními problémy zaměstnanecké participace a způsoby, jakým jsou v jednotlivých státech a jednotlivých podnicích řešeny. S hlediska vztahu zaměstnanecké participace k sociálnímu státu je však zřejmé, že obě tyto instituce patří k sobě, vzájemně se podporují a doplňují. Podstatné je zejména to, že zaměstnanecká participace poskytuje sociálnímu státu doklad jeho aktivní, ekonomicky progresivní a pro obě strany zaměstnaneckého vztahu výhodné funkce. Zařazení podpory zaměstnanecké participace do programu obrany sociálního státu se proto jeví jako logický a účelný krok, který v našich podmínkách ovšem vyžaduje hlubší seznámení naší veřejnosti s různými formami zaměstnanecké participace a s možnostmi, v nich skrytými.

S hlediska vztahu zaměstnanecké participace a kapitalismu je nutno říci, že zaměstnanecká participace je hospodářským jevem, který sám o sobě nemá povahu politického nebo sociálního hnutí. Je to ekonomický nástroj, který slouží tomu, kdo jej ovládá a stanovuje podmínky jeho využívání. V současnosti věrně slouží kapitalismu, a to jak neokonzervativnímu, tak i sociálně tržnímu. To však neznamená, že zaměstnanecká participace nemůže být postavena do služeb sociálního pokroku . Kapitalismus logicky podporuje jen takové formy participace, které mu vyhovují -- ale všichni víme, že dítě, jakmile se jednou zrodilo, se nechová vždy podle přání rodičů nebo podle jejich výchovy. Kapitalismus ostatně ani jako systém, ani jako jeho historicky daná forma nemůže být poražen jinými zbraněmi, než které sám zplodí. I u nás jsou paradoxně průkopníky zaměstnanecké participace nadnárodní společnosti, od nichž by se v tradiční představě spíše očekával opak.

Zaměstnanecká participace, zasazená do humanitního, demokratického rámce poskytuje nové možnosti pro zlepšení ekonomického a sociálního postavení zaměstnanců. Je výraznou oporou politické demokracie. Svou snahou o sociální spravedlnost, o prosazení lidských práv v oblasti, v níž se jim liberální kapitalismus vehementně brání, se hlásí ke společenskému pokroku, ke "zrušení dělníka" v jeho starém slova smyslu a k jeho všestranné lidské emancipaci. Nestačí na dosažení tohoto cíle sama, ale nepochybně leží na cestě, která k němu vede.

DALŠÍ FOTOGALERIE ZDEZDEZDE