"Z občanů bývalé NDR, kteří tu žili v roce 1990, zbyla sotva polovina. Zčásti za to může porevoluční odchod za prací, zčásti restituční nároky západních Němců. Sedmdesát procent populace tvoří lidé, kteří přišli v posledních pěti, šesti letech. Ti si spokojeně žijí v navrácených nebo nových domech. Zbylí Ossis se museli posunout do náhradních bytů za náspem u Stolper Weg. Dohromady je to poměrně výbušná směs, která nemá v Německu obdoby," konstatuje vousatý starosta Wolfgang Blasig (SPD).

RÁJ SOUDRUHŮ A KUMŠTÝŘŮ. Jako sídlo existuje Kleinmachnow několik stovek let: magická scenérie vody a hustých hvozdů přitahovala od nepaměti. Moderní historie se začala psát až v souvislosti s rozkvětem Berlína - z tohoto pohledu je obci teprve 70 let.

Už koncem 19. století se sem začali stěhovat továrníci ze sousední městské čtvrti Zehlendorf. Další rozmach nastal ve 30. letech, kdy se pozemky začaly dělit a prodávat obyvatelům hlavního města, kteří z něj chtěli pryč, ale ne tak docela.

Následoval útlum za 2. světové války, který pokračoval v období německého rozdělení. Dobyté území, tehdy v první bojové linii, připadlo Sovětům. Uprázdněné domy po buržoazii zabydleli převážně komunisté a umělci z NDR. Spolehliví, prověření. I tak museli návštěvy ze západního sektoru hlásit čtyři týdny předem, na zahradách nesměli kopat hlouběji než jeden metr.

Spokojenému životu komunity vyvolených, kteří mohli chodit na zvláštní povolenky přes americkou zónu, však zasadila ránu stavba betonového monstra. Klid, v němž si obec hověla, se stal zlověstným - spojení s metropolí ustalo. Vily usnuly, hospodářské a kulturní aktivity rovněž. Spojení s civilizací? Dvě hodiny cesty podél zdi do Schönefeldu, kde východní Berlín začínal a končil.

Lidé se stáhli do sebe. Na dlouhých 28 let.

VELKÝ TŘESK. Události po 9. listopadu 1989 obrátily místní život naruby. Atraktivní místo bylo rázem dostupné. "Ceny pozemků vyletěly prudce nahoru. Během jediného roku vystřelil metr čtvereční z4,50 východních marek na 500, 600 až 800. Nápor přesto neustal, protože v sousedním Zehlendorfu, tedy ve městě, se platil dvojnásobek, " vzpomíná Blasig.

V roce 1990 žilo v obci 11 500 obyvatel, nyní je jich 18 500. Smysluplný rozvoj, zdůrazňuje starosta, by měl skončit na čísle 20 000 až 22 tisíc. "Snažíme se udržet cenu pozemků a nemovitostí na maximální možné ceně," vysvětluje první mezi zastupiteli.

Na prominenty bývalého režimu tvrdě dopadly restituce. Zákon šel zájemcům o navrácení majetku na ruku, protože umožňoval, aby byli uživatelé doslova vyhnáni. Řízení se rozjela u 80 procent objektů, potomci původních Wessis uspěli skoro na celé čáře.

Mnohým domorodcům se zhroutil svět. "My se o ten majetek starali, kdežto oni byli kdesi v luftu," postěžoval si v roce 1992 na kameru Günther Schicke. "Jeho" dům pořád stojí, ale bez něj - v roce 2000 musel odejít, protože se nemohl prokázat kupní smlouvou. Malířka Katharina Schäferová von Baibus, další z aktérů dokumentu televize SFB, nevidí na návratu nic špatného. "Žil tady můj dědeček-architekt. Postavil první místní základní školu, stejně jako mnoho vil. Tak jsem přišla nazpět, měla jsem kam," krčí rameny žena, která maluje a vyučuje v Zehlendorfu na Kennedyho škole.

O STROMECH A LIDECH. A právě v této pohnuté době vymyslela radnice krok, který položil základ unikátu Kleinmachnow. "Vytvořili jsme velké stavební území, kde si mohli restitucemi postižení občané pořídit pozemek za poloviční (administrativně stanovenou, pozn. red.) cenu a začít stavět. To velmi pomohlo sociálnímu smíru," připomíná starosta Blasig, který akci řídil. Zbylou polovinu zaplatila radnice z výnosů za prodej pozemků nově příchozím zájemcům. Podobný experiment se odehrál v 60. a 70. letech v jižním Německu, ale ne v takovém rozsahu. "My jsme zašli dál. Najeli jsme na systém nájemního a sociálního bydlení. Velmi příznivé ceny jsme vyjednali také se stavebními firmami, " chlubí se Blasig.

Zlé jazyky šeptají, že starosta balancoval na hraně zákona: v duchu hesla, co není zakázáno, je dovoleno. On sám se hájí, že se neprovinil. Vysídlenci, kteří nabídku nepřijali, mohli dostat polovinu prodejní ceny a jít za štěstím jinam. "Pro všechny začaly nové časy. Čtyřicet let bydlíte v domě o výměře tisíc metrů čtverečních, a najednou musíte do mnohem menších prostor. To je sakra rozdíl. Ale už takto bydlíme tři roky a myslím, že jsme to zvládli," netají se dlouholetý představitel místní postkomunistické PDS a náměstek obecní rady Harry Hartig.

První nové sídliště pro "vypovězené" bylo dostavěno v roce 1998. Na české oko působí známým dojmem: řadová zástavba, s přední nebo zadní zahrádkou, garáže, pergoly. "Jsme vlastně spokojeni. Třebaže zahrada je menší a chybí nám staré stromy," připustila v televizi krátce po přestěhování rodina Wischniewskich.

Zakladatel iniciativy Občané proti odsunu, padesátník Hans-Jürgen Warnick (PDS), který si "bydlení" uhájil, nicméně upozorňuje: "Domov, to nejsou jen stromy a domy, to jsou lidi. A moji staří sousedé jsou pryč."

DO NÍ, NEBO PO NÍ. Dnes, přestože vzpomínky občas ještě bolí, jsou restituce v Kleinmachnowě minulostí. Překonává je jiné "třaskavé " téma: noví obyvatelé. Sebevědomí, vzdělaní, finančně zajištění, často angažovaní v církvi a charitě. O svém životě mají jasné představy a chtějí je prosadit: podobně jako v referendu v roce 1996, kdy hlasovali proti, aby se Braniborsko spojilo s Berlínem, odkud mnozí přišli. "Tato generace se nebojí konfliktu a prosazuje se silou," porovnává Warnick. Třicátník John Banhart tuto charakteristiku splňuje. "Starosta je příliš silnou osobností a své vize si nechává jen odkývat. To chceme změnit," říká odhodlaně. "Mají jednostranný pohled, bydlí tady krátce a neznají souvislosti," brání se napadený.

Nadprůměrný roční přírůstek 500 obyvatel je podle starosty výsledkem pohybu dovnitř a ven: 800 lidí se vystěhuje a 1300 nastěhuje. "Enormní je přísun mladých rodin s dětmi. Máme také vysokou "vlastní" porodnost, rodí se tu třikrát více dětí, než je v Braniborsku zvykem, " vypočítává Blasig.

Hlavním magnetem, alespoň podle aktuálního zjištění, ale není překvapivě závětří ani zeleň. "Vítězí fakt, že máme mezinárodní vícejazyčnou školu," líčí starosta.

V současnosti působí v obci dvě státní a jedna evengelická základní škola (1.-6. tř.), dvě státní gymnázia (5.-13. tř.), soukromá waldorfská škola (s individuálními metodami výuky), hudební "liduška" a privátní mezinárodní škola (včetně školky, 1.- 12. tř.). Přibýt má vyšší odborná škola.

Jenže zkušenost ukázala, že i učební zařízení mohou být urputným bitevním polem.

VÍCE DĚTÍ, VÍCE HLASŮ. Spory začaly už kvůli školce. Západní ženy kritizovaly příliš schematické výchovné metody. Východní ženy si zase stěžovaly, že si západní ženy pořád na něco stěžují. A kroutily hlavami nad tím, kolik žen "ze západu" zůstává v domácnosti.

Opravdový boj svedli pak otcové a matky z obou táborů o začátek výuky. Východní Němci trvali na zvyku začínat o půl osmé, sousedé z druhé části federace kopali za osmou. V Kleinmachnowě byla vypsána tři referenda: učitelé hovořili s každou rodinou zvlášť. V prvních dvou hlasováních vyhráli těsně Ossis, ve třetím před dvěma lety zatáhli za delší konec provazu Wessis. Mimo jiné i proto, že v té době už měly jejich děti početní převahu.

Od té doby zvoní zvonek o půl hodiny později. "Bylo to tvrdé, ale vyhráli jsme. Nemáme ve zvyku tak brzo vstávat," směje se matka dvou školáků, logopedka Sabine Adolph-Verny, která přišla v roce 1999 s rodinou z Kolína.

V tomto roce starosta Blasig, jemuž vyčítají odpůrci příliš těsné vazby na podnikatelskou lobby, pro změnu oznámil, že v roce 2005 bude otevřena třetí státní základní škola. Navzdory ujišťování, že "základek" je dostatek. Jako argument uvedl, že každoročně se chystá do lavic 300 prvňáčků. "Už to s těmi školami opravdu přehání," reptají četní "staří" a "noví".

Ti druzí ale poněkud opomíjejí fakt, že právě kvůli nim musela přijít škola waldorfská: k východoněmeckému školství totiž neměli valnou důvěru. Dnes většinou přiznávají, že se obávali zbytečně.

OPSANÝ KRUH. Oprávněné byly zato obavy východní Němky Doreen Prestelové. Její otec žije v Kleinmachnowě od roku 1962, matka od roku 1972. Pohoda v domě, obývaném spolu s dalšími dvěma rodinami, skončila s revolucí. Nedlouho po ní obdrželi všichni v domě příkaz k vystěhování. Dům šel do dražby. Prestelovi si nestěžovali. Dostali odstupné (na ježka ostříhaná dcera mluví o částce 20 tisíc marek) a šli ze 62 metrů čtverečních za 69 východních marek do novostavby o ploše 84 m2. "Naši platí 689 eur, což je pro ně tak akorát únosné. Otec je dlouho bez práce." Krátce po přestěhování dala Doreen obci vale a šla za výdělkem do Mnichova. "Vydržela jsem to něco přes půl roku. Bylo to hrozné. Bavořané jsou neurotiční, vystresovaní, prostě divní. Tady jsou lidé mnohem příjemnější," srovnává. Strach z nejistoty, co ji doma čeká, se potvrdil - nebyla práce. Hledání trvalo tři roky a vyplnila ho rekvalifikace přes pracovní úřad. "Byla to dobrá zkušenost," uznává Doreen, která zakotvila před čtyřmi lety ve svazu juda v Postupimi. V 25 kilometrů vzdáleném městě působí jako kancelářská síla a trenérka. Její svěřenkyně Yvonne Bönischová získala na letošní olympiádě v Aténách zlato: vůbec první na hrách pro Německo a první pro jeho ženské judo. "Náš starý dům? No jistě, občas se na něj zajdu podívat. My měli pěknou zahradu, oni ji tak hezkou nemají," hodnotí mladá žena, která bydlí v pronajatém bytě na Zehlendorfer Dammu. Bývalí sousedé, kteří zůstali na původním místě, pořádají občas nějakou tu party. Zvou staré i nové známé, včetně Doreen a jejích rodičů. "Oslavy u nich, to se ještě dá. Ale na náš pozemek bych už asi nevkročila. Přišlo by mi to divné," dodává zastřeným hlasem.

Spolu, a přece od sebe

Přísloví, že co se škádlívá, to se rádo mívá, pro východní a západní Němce neplatí

Čtrnáct let od sjednocení a téměř patnáct let od pádu berlínské zdi je Německá spolková republika rozdělena více než kdykoli předtím. Každý pátý Němec, zjistila agentura Forsa, si přeje, aby se betonový val, který se tyčil mezi oběma částmi federace od srpna 1961 do listopadu 1989, znovu vrátil. Tento fakt, zveřejněný začátkem září v Hamburku, ovšem není výrazem tzv. ostalgie - pro návrat zdi je 24 % dotázaných občanů ze starých spolkových zemí. Na východě má stejný názor jen 12 %.

Téměř šedesát procent Ossis, jimž je obvykle celá současná politická a ekonomická mizérie dávána za vinu, přiznává, že si obnovením jednoty pomohlo. Celkem 29 % nevidí žádnou změnu a 14 % si myslí, že se má hůř.

Aby taky ne, mohla by znít odpověď sousedů. Jsou to líní, nepružní, nemoderní a příliš štědře dotovaní lidé, kteří touží po starých pořádcích, shrnul nedávno mínění Wessis nejčtenější list Bild. A jedním dechem tyto předsudky vyvrací. Líní a nepružní? Ne, více než 70 % východních Němců změnilo po převratu práci. Půl milionu jich jezdí za prací západním směrem a ročně všichni odpracují v průměru o 108 hodin více než jejich kritici.

Východoněmecká ekonomika že kulhá? Také špatně, tvrdí bulvár Bild (stejně jako studie bankovního ústavu Kreditanstalt für Wiederaufbau, viz str. 38). Hospodářství bývalé NDR rostlo v posledních deseti letech o 3,7 %, kdežto na západě jen o 1,2 %. Jen v Sasku bylo v první polovině tohoto roku založeno 4150 nových firem.

"In" jsou údajně Ossis taky, o nevděčnosti rovněž nemůže být řeč - vždyť postkomunistická PDS vládne, a to ještě ne sama, pouze v Meklenbursku- Předním Pomořansku a v Berlíně. Mohutné pondělní demonstrace proti sociálním reformám nepořádají podle Bildu jen východní Němci. A námitky, že západní část strádá mohutnými finančními převody východním směrem, prý také neobstojí. Deset měst s nejvyšší životní úrovní leží v západním Německu.

Pravda je někde uprostřed. Pokud jde o zákon Hartz IV, tedy o snížení podpory v dlouhodobé nezaměstnanosti (Arbeitslosenhilfe) na úroveň tzv. Sozialhilfe (pro ty, kdo sami nemohou obstarat živobytí), pocítí ho východ rozhodně tvrději než spolkové země na druhé straně. Ve východním Německu, píše deník Die Welt, pobírá Arbeitslosenhilfe zhruba milion lidí, což je zhruba stejně jako na mnohem větším západě. Asi 800 tisíc nezaměstnaných Ossis vyjde z reformy s téměř nebo se zcela prázdnýma rukama. Ti, kdo na ni vydělají, tj. dosavadní příjemci Sozialhilfe, žijí v západoněmeckých velkoměstech. Také snaha spolkové vlády tlačit na nezaměstnané, aby se pokud možno co nejrychleji zapojili do pracovního procesu, je šitá na míru západu. Protože tam příležitosti přece jenom jsou, na rozdíl od mnoha regionů na východě.

Tam zbývá často jediné: vyplnit žádost o přiznání podpory. Pikantní je, že s vyplňováním a vyřizováním žádostí má na východě pomáhat 800 úředníků, kteří přišli na západě o práci v Deutsche Telekom. Ještě pikantnější je pobídka, kterou tito lidé dostali: 5000 eur za to, že budou vůbec ochotni za prací do druhé části odejít.

Státní Deutsche Bahn zase prostavěla na východě miliardy, sanovala marodné železnice, položila trasy pro rychlovlaky, vystavěla nádraží v bývalé nádheře. Jenom 76 milionů eur stála rekonstrukce braniborské stanice Wittenberge na trase Berlín-Hamburk. Kancléř Gerhard Schröder, který byl před čtyřmi lety u prvního zajetí rýče do země, přijel nedávno na slavnostní otevření. Jenže spolu s ním přišli i nespokojenci, kteří mu věnovali zásah vejcem. Proč? Město s 20 tisíci obyvateli, kterých je dnes o téměř 7000 méně než v roce 1989, trápí 20procentní nezaměstnanost. A Hartz IV přijde i sem, podotýká Die Welt. K čemu pak vypulírované nádraží?

Frustraci na východě vyvolává také skutečnost, že tamní tarifně sjednané platy představují zhruba 90 % západoněmecké úrovně. Produktivita v nových zemích činí pouhých 70 % západoněmeckého průměru. Také předepsaná délka pracovní doby je na východě delší - obnáší 40 hodin týdně, o 2,5 hodiny více než na západě. Vlétě 2003 se pokusil odborový svaz IG Metall prosadit i na východě 35hodinový pracovní týden, ale ze stávky sešlo, protože předáci nenašli u pracujících potřebnou podporu.

Účinnou náplastí na pochroumané sebevědomí východních Němců se však pomalu, ale jistě stává vítězné tažení oblíbených NDR značek. Šampaňské Červená Karkulka (Rotkäppchen) změnilo po převratu majitele a skončilo v západních rukách, který neprorazil a skončil. Novému majiteli stačilo k obnovení zašlé slávy půl roku - zabral slogan "východní produkt opět ve východních rukou". V supermarketu Plus stojí láhev 2,79 eura, o půl eura méně než výrobky konkurence - spotřebitel a Ossi v jednom má jednoznačnou volbu. O podobně úspěšném připomenutí "starých dobrých časů" se dá mluvit i u diskontu východoněmeckého zboží Netto.

Stejný problém, různé pohledy: tak vypadá Spolková republika Německo těchto dní. Svědčí o tom případ Petera Porsche, lídra kandidátky postkomunistické PDS do zemských voleb v Sasku. Porsch, vedený v archivech Stasi jako spolupracovník Christoph, se brání, že nevěděl, komu a čemu přisluhoval. Na západě by s takovou minulostí a s takovou obhajobou skončil. Jenže na východě? Tam se 15 let po pádu zdi zdá, že podobná odhalení nikoho neznepokojují - PDS dostala 19. září v saském hlasování 23,6 procenta hlasů a Porsch se stal členem zemského sněmu.

Ukázkou dvojího přístupu se stala také kandidatura Lipska na uspořádání olympijských her v roce 2012. Rozhodnutí mezinárodního olympijského výboru vyvolalo v listopadu 2001 vlnu nadšení. V Sasku a celém Německu. Vždyť Lipsko porazilo takové veličiny jako Hamburk, Düsseldorf, Stuttgart a Frankfurt nad Mohanem. Euforie skončila loni na podzim. Vazby na Stasi a podezření z korupce vrhlo na organizátory stín. Na východě se mluvilo o západní nepřejícnost a ovlivňování, na západě o bezpříkladné naivitě. V květnu 2004 vypadlo Lipsko definitivně ze hry. Ossis neskrývali rozmrzelost, novinové komentáře z konkurenčních měst na "opačné straně" naopak radost: my jsme od začátku věděli, že z toho Lipska nic nebude.

Idyla, že pospolu srůstá, co k sobě patří, jak se kdysi euforicky vyjádřil exkancléř Willy Brandt, se nekoná. Mezi oběma částmi, dokonce i mezi společenskými vrstvami, stojí zeď. Možná skleněná, možná železná opona, usoudil před časem komentář na webu DeutschlandRadia: "Dělicí linie nabývá tvar. I bez povelů ke střelbě, zákazů vycestování a nucené výměny."

Děje se tak zejména tam, kde "vegetují" oba světy pospolu. Do budovy jednoho ze špičkových hospodářských svazů docházejí Ossis a Wessis řadu let, ale přesto se míjejí. Východní Němci chodí stále za kuropění - západní, zvyklí si přispat, se dostavují často až o nějakou tu hodinu později. Společná porada například v 17 hodin nehrozí. Touto dobou jsou východní Němci, při zhruba 38hodinovém pracovním týdnu, dávno doma.

DOHNANYIHO RECEPT. Nepsané tabu, že se o výsledcích "výstavby" německého východu (tzv. Aufbau Ost) na veřejnosti nemluví, padlo letos v dubnu. Informace, které prosákly z tajné zprávy vládní komise bývalého hamburského starosty Klause von Dohnanyiho (SPD), potvrdily tušené obavy - skoro vše, nač se v nových republikách za pomoci obrovského finančního toku 1,25 (podle některých zdrojů až 1,5 ) bilionu eur sáhlo, bylo kničemu. Výsledek? Z15 milionů východních Němců pracuje pouze 40 %, míra nezaměstnanosti se namnoze blíží hranici 20 %. Mladí lidé odcházejí. Na východě - měřeno západníma očima - chybí 3000 středních podniků.

Komise se ovšem neomezila na pouhé konstatování typu "všechno špatně" a navrhla, že vypracuje do prázdnin vlastní "kuchařku", jak mizérii překonat. "Stagnující východ je nebezpečím pro celou federaci," zní ústřední apel červnového návodu. Autoři v něm požadují zpřísnění dosavadní podpůrné politiky: ta se musí zaměřit na růstová odvětví, jako jsou zpracovatelské obory, průmysl, věda a vzdělávání - peníze dodají tzv. Solidární pakt II (2005-2019, 156,5 miliardy eur) a podpůrné ekonomické programy. Přijatelné mají být jen ty projekty, které jsou určeny k podpoře podnikání a výzkumu. Růstově slabé regiony je nutné dopravně spojit s výkonnými "adresami ". Přístup k úvěrům a kapitálu vůbec má firmám ulehčit lepší spolupráce mezi státní bankou Kreditanstalt für Wiederafbau a komerčními finančními domy. Dohled by měl vykonávat speciální vládní koordinátor.

A reakce? Dva hlavní body plánu, aktualizovat celý pakt a účelové investice na podporu podniků, kabinet odmítl. Nad dalšími body slíbil se "zamyslet". Braniborský premiér Matthias Platzek (SPD) uvedl, že doporučení se z velké části neshodují s potřebami nových spolkových zemí, které by rády více pravomocí. Ekonomové kritizují posun investic z dopravy do firemní sféry.

I přes spíše deklamační než věcný obsah je nutné přiznat Dohnanyiho receptu jedno plus: téma smysluplného rozvoje východu je znovu na stole. Shozeno může být jen těžko. Už jen proto, že se jím budou muset zabývat nejspíš ještě další dvě generace. "Za 20 let nedosáhne východní Německo ani dnešní úrovně Sárska. Pokud jde o celkové srovnání kroku Ost-West, můžeme mluvit tak o letopočtu 2060," uvedl pro zpravodajskou televizi N24 ekonom Helmut Seitz.

VÝCHOD LEPŠÍ ZÁPADU

Hospodářský vývoj v nových spolkových zemích je lepší než jeho pověst

Úporná strukturální krize v německém stavebním průmyslu zastiňuje růstové úspěchy, kterých dosáhlo východní Německo v jiných oborech. S tímto tvrzením přišla letos v srpnu státní a zemská bankovní skupina Kreditanstalt für Wiederaufbau (KfW), která se zaměřuje na rozvoj hospodářství, ekologie a komunální infrastruktury.

Pokud se očistí reálný růst od investic do stavebnictví, rostla bývalá NDR od roku 1993 výrazně rychleji než západ federace. Průměrné růstové tempo východu se ve druhé půli 90. let ještě zvýšilo. Dobře vypadá také srovnání s jinými postkomunistickými ekonomikami.

POTÍŽE STAVBAŘŮ, které se prohlubují od roku 1996, vnitroněmecké srovnání zkreslují. Rozbujelé stavební kapacity musely být drasticky omezeny - toto odbourávání, provázené přiškrcením investic, zatížilo východoněmecké hospodářství mnohem silněji než na západě.

Pokud se vezme jako měřítko reálný HDP, rostlo vytváření hodnot na východě v letech 1992-2003 ročně o 3,3 procenta, kdežto na západě jen o jedno procento. A jestliže se růstový výkon očistí od stavebních investic, ukáže se, že v letech 1992 až 2003 si východ udržel se 3,7 % růstu jasný náskok před západem (1,2 %).

SUCCESS STORY je v nových spolkových zemích zpracovatelský průmysl. Podíl sektoru na HDP je sice relativně nízký, ale stoupá (z 10,2 % začátkem 90 let na 16,1 % dnes). Mzdové náklady v tomto odvětví jsou v relaci se západem o 2,6 % nižší. Důvodem je vyšší počet odpracovaných hodin na obyvatele. Průměrný Ossi jich zvládne za rok o 100 více (1451) než Wessi. Levnější pracovní síla je pro východ důležitá: zvyšuje jeho atraktivitu v očích přímých zahraničních investorů.

Autor je zástupce šéfredaktora časopisu Ekonom

Vyšlo v týdeníku Ekonom 40/2004, v Britských listech vychází se souhlasem autora