Při té příležitosti prosím, aby moje vystoupení nebylo bráno jako nějaké oficiální vystoupení politika, ale jako osobní názor člověka, který se zabývá spíše teorií. Dále bych chtěl předeslat, že celou problematiku chápu z pozic svého pevného přesvědčení, že jedinou trvale úspěšnou alternativou soudobého globálního kapitalismu může být jenom vyrůstání samosprávného vlastnického sektoru v rámci samotného kapitalismu, v širokém nadnárodním měřítku a za doprovodného intenzivního politického třídního boje vedeného demokratickou cestou a demokratickými formami.

V realitě současného světa, v realitě epochy globálního kapitalismu zůstává zejména evropský sociální stát významnou hodnotou. Přesto, že i v Evropě se prosazují silné tendence k jeho demontáži, jeví se v dané realitě jako nejvýznamnější protiváha k daleko sociálně méně citlivému americkému modelu sociální sféry, nemluvě už o různých modelech asijských.  Bylo proto přirozené, že stát vzniklý transformací podmínek protosocialismu v ČR směrem k evropskému modelu sociálního státu se musel stát klíčovým předmětem zájmu levicových společenských sil, které se po překonání prvního šoku z porážky protosocialismu a jeho zásadní diskreditace v důsledku soustředěné ofenzivy privilegovaných vrstev pokoušely znovu sešikovat. Do tohoto procesu se zapojila i vznikající KSČM.

KSČM sociálně zakotvila ve dvojím prostředí. Jejím klasickým prostředím a nejbezprostřednějším sociálním zázemím k průběhu rekapitalizace se stala část privilegovaných vrstev minulého systému, která nepřeběhla k velkému kapitálu a naopak svým postavením klesla mezi vykořisťované a sociálně handicapované vrstvy systému nového. Zvláště se to týká starší generace těchto vrstev.

Dovolte mi však vysvětlující poznámku. Jestliže hovořím o privilegovaných vrstvách, nemám na mysli kvantitativně vyjádřenou příjmovou či majetkovou privilegovanost, nějakou míru finanční zazobanosti, ale fakt, že šlo o různé složky řídícího aparátu a inteligence, které měly v minulém systému klíčovou roli v disponování se společenskou živou i mrtvou prací a s tím spojenými funkcemi správními, politicko-mocenskými a ideologickými. Tato pozice se mohla, ale také nemusela odrážet v příjmové i celkové životní úrovni těchto vrstev. Celkově je možno říci, že tyto síly si toho z minulého systému mnoho neodnesly.

Tak či tak se po listopadu tyto složky společnosti staly přirozenými obhájci sociálního státu a vedly prostřednictvím své strany zákopovou válku o co největší zpomalení procesu jeho odbourávání. Své zájmy nutně promítaly do všech strukturních rovin existence KSČM, pochopitelně včetně jejího programu. Toto bazální sociální prostředí kolem KSČM projevilo sice obdivuhodnou rezistenci vůči obrovskému tlaku zvenčí, dokázalo udržet KSČM jakožto relativně silnou a životaschopnou stranu a vysílat levicové myšlenky a hodnoty do společnosti. Mělo však základní slabinu a tou byl těsný vztah těchto vrstev k minulému systému. Jelikož k výrazným kvalitativním charakteristikám tohoto systému patřila úloha silného paternalistického státu, bylo logické, že obrana sociálního státu z pozic analyzovaných vrstev nebyla schopna reflektovat objektivní projevy krize tohoto státu, které se projevovaly již před listopadem 1989

Nad čím se toto prostředí nedokázalo zamyslit byly otázky neefektivní správy celospolečenských prostředků státním aparátem umocněné po kapitalistické rekonstrukci ještě specifickými parazitními rysy tohoto nového "lumpenkapitalismu" a "lumpenburžoasie" a s ní těsně propojené "lumpenbyrokracie". Mnozí členové a sympatizanti KSČM pod vlivem hluboce zažitého předlistopadového rovnostářství nebyli a nejsou schopni vnímat potřebu, aby se široká solidarita s postiženými a handicapovanými skupinami spojovala se stimulací vysokého individuálního úsilí v pracovním procesu i ve společenských aktivitách. Velkou slabinou původního prostředí, ve kterém působila a stále působí KSČM, byla dosti výrazná neschopnost dojít v dlouhodobém výhledu k odmítnutí státně byrokratického vlastnictví jako hlavní vlastnické formy. S tím pak souvisela a stále souvisí i neschopnost pochopit potřebu přebudování společnosti na bázi samosprávného vlastnictví a samosprávy vůbec. Tato cesta není v původním prostředí KSČM vnímána jako adekvátní nahrazení předlistopadové formy socialismu a jediná dlouhodobě nosná cesta k socialismu..

Tyto retardační prvky sociálního prostředí, ve kterém působila a působí KSČM se proto nezřídka odrazily i v radikalistických a maximalistických požadavcích typu "Mne nezajímá sociální stát, sociální stát je jen nějaké šidítko, které má zastřít existenci a nástup kapitalismu. Čím hůře, tím lépe. Počkáme si na novou socialistickou revoluci a zase to všechno vybudujeme na základě centrálně byrokratického státu". Doprovodným jevem těchto extrémních názorů bylo pak nezřídka i národovectví, odmítání procesů evropské integrace a iluzorní představa o možnosti jakési samostatné národní existence mimo globalizaci pod ochrannými křídly národního státu.

Abych byl správně pochopen, nejde o to, že bych snad v polemice s některými členy KSČM doporučoval model slabého státu zbaveného všech podstatných funkcí, ke kterému tak něžně lne konzervativní i liberální pravice. V současné době je silný sociální stát jedinou alternativou k pravicové asociálnosti a je třeba zkoumat velmi důležitou otázku -- jak udržet a rozvinout zejména jeho funkce ve veřejných službách za podmínek, kdy národní stát ztrácí půdu pod nohama a je vystřídáván státem nadnárodním. V budoucnu, dříve než se zformuje silný samosprávný vlastnický sektor, by se sociálně silný nadnárodní stát mohl stát významným záchytným bodem a oporou pro rozvoj alternativní společnosti. Na druhé straně by rozvíjející se samosprávný vlastnický sektor mohl představovat významné zázemí pro posilování sociálních funkcí státu. Jde však o to, abychom se neohlíželi do minulosti na stát profesionálního řídícího aparátu jako monopolního vlastníka výrobních prostředků, spravujícího tyto výrobní prostředky neefektivně, neschopného stimulovat uvědomělé vlastnické jednání pracujících a plodícího nedemokratické tendence v politice. Bohužel, část členů KSČM má při své obraně sociálního státu před očima právě tento minulý obraz, což jim blokuje schopnost chápat řadu nutných reforem funkcí státu v současnosti i dohledné budoucnosti.

Při veškeré kritičnosti k původnímu sociálnímu prostředí KSČM je ovšem třeba ocenit, že toto sociální prostředí bylo dosud nejpevnějším obhájcem principu vzájemné solidarity sociálních i generačních vrstev, a tedy obhájcem takových principů jako je solidární důchodové a zdravotní pojištění, bezplatné zdravotnictví, otevřený přístup ke vzdělání bez jakékoliv sociální zátěže, podpora nezaměstnaným apod. V tomto prostředí bylo také velmi pevně zachyceno poznání naprosté falešnosti argumentace, kterou pravice, ale i vlivné skupiny v ČSSD odůvodňují nutnou krizi sociálního státu. Klasičtí členové a sympatizanti KSČM dobře vědí, že touto příčinou není chudoba společnosti, demografická situace apod., ale nenasytnost majetných vrstev, které chtějí dosáhnout snížení nákladů na pracovní sílu a zbavení této síly jakéhokoli ochranného "polštáře".

Prostředí bývalých privilegovaných vrstev předlistopadového systému však nebylo a není jediným sociálním prostředím, ze kterého vychází politika KSČM. Od konce 90 let se rozšiřují vrstvy sympatizantů a zejména voličů KSČM o příslušníky současných neprivilegovaných vrstev postihovaných kapitalistickou rekonstrukcí a asociální ofenzívou.

Mezi členy, ale daleko více mezi voliči KSČM přibývají nespokojení se současným vývojem s levicovým cítěním. Část těchto sympatizantů přešla ke KSČM od ČSSD. Nejde zde jen příslušníky sociálně slabých vrstev a handicapované občany různého druhu, ale i příslušníky sociálně drcených středních vrstev, humanisticky cítící příslušníky inteligence apod. Problémem jenom je, že spojení řady těchto sympatizantů se stranou je příliš volné, že stojí spíše v pozadí a vyjadřují své sympatie až při volbách, že se bojí zapojit do různých forem sociálních či politických aktivit, které ostatně ani KSČM zatím příliš neumí organizovat. Přesto se názory a přístupy těchto vrstev prolínají i do stranických orgánů a organizací, produkce odborných skupin, do přístupů vedoucích politiků a pochopitelně i do programových dokumentů KSČM.

V důsledku vlivu těchto sympatizantů byly do jisté míry paralyzovány tendence k zaujímání stanovisek pseudoradikalistického typu (viz výše připomenuté uvažování "nebudeme opravovat kapitalismus, počkáme si na socialistickou revoluci", "ne sociální stát, ale socialismus"). Prosadila se přirozená a logická linie, ve které strana na jedné straně poukazuje na dlouhodobou a zásadní neřešitelnost problémů v rámci kapitalismu a hlásí se k systémové změně, na druhé straně se však snaží prosazovat nutné reformy, které zmírňují antisociální ofenzívu vládnoucí třídy a jejích spojenců a ulehčují život obyčejných lidí, neprivilegovaných vrstev apod. Ne náhodou se v materiálech VI. sjezdu KSČM vedle vytýčení linie na demokraticky vytvořený socialismus jako strategický cíl objevuje i orientace na sociální stát jako dílčí reformu.

Hlavní slabinou současného pojetí sociálního státu v programových dokumentech KSČM je proto určitá krátkodobost tohoto programu, jeho neschopnost řešit otázky nutných okamžitých kroků se zřetelem k určité strategické orientaci. Dalším nedostatkem je pak malá schopnost řešit tyto otázky v širokém mezinárodním kontextu, ve spolupráci s minimálně evropskými levicovými stranami a alterglobalizačním hnutím. Kvůli spravedlnosti je však třeba konstatovat, že velkou schopností řešit problémy současného sociálního státu v nadnárodním kontextu se nevyznačují ani ostatní složky levice. Je to škoda, protože pozornost veřejnosti věnovaná těmto otázkám bude nepochybně vzrůstat..

Je třeba počítat s reakcí širokých neprivilegovaných vrstev vyděšených asociálními návrhy pravice a opuštěných sociálně demokratickou politikou, která není schopna překročit logiku kapitalistického systému a pouze se snaží zmírnit drtivé dopady realizace této logiky. Je třeba počítat s faktem, že nebude-li obrana sociálního státu spojena s určitou vizí budoucnosti, s vizí alternativní nekapitalistické společnosti, navíc realizovanou v širokém mezinárodním rámci, nedokáže se levice účinně bránit a bude prohrávat.

V této situaci by se mohlo stát, že řada postižených vrstev se bude dále odklánět od dosavadních politických subjektů, a to nejen od ČSSD, a bude náchylná přijmout různá pseudořešení, které by jim mohla předložit populistická nacionalistická pravice. Takovému to vývoji je třeba všemi prostředky zabránit.

DALŠÍ FOTOGALERIE ZDEZDEZDE