Když jsem v Kanadě hledal práci a někteří známí mi doporučovali, abych i zde šel učit na univerzitu, jsem vzpomínal na svoje studenty na olomoucké univerzitě. Na rozdíl od zdejších studentů se oblékali i chovali velice slušně, ovšem to byl můj osobní dojem. Na čichové vjemy si nevzpomínám. Rozhodně nechodili na přednášky ani do laboratoří v zablácených holínkách ani v komisních mundúrech, jak píše pan Kartous. Možná tak chodili studenti zemědělských fakult na praxi do polí, ale já jsem učil biochemii. Českoslovenští studenti se neváleli v odrbaném oblečení po trávnících ani u univerzity ani v parcích, asi proto, že nevěděli, že to byl tehdy výraz svobodného chování kanadských a amerických univerzitních studentů. Jako děti byli vedeni k tomu, aby si oblečení udržovali v čistotě. Ostatně jako jejich přednášející jsem i já s nimi v Olomouci držel krok - a později jsem držel krok i se svými spolupracovníky v Kanadě. Zde se říká, "When in Rome, do as the Romans do" čili "Jste-li v Římě, chovejte se jako Římani" - český ekvivalent je prý "Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti". Neznamená to ale, že jdu kopat do balónu za deště jen proto, že to dělají zdejší, protože dnešní prací prostředky nádherně vyperou bláto i chlorofyl.

Čím by byli tehdy moji studenti ohromeni a jaké legendy o pohádkových krásách by si z případné návštěvy Ottawy, Toronta či Montrealu dovezli do Olomouce? Patrně by je podobně jako nás udivilo množství tropického ovoce a nejrůznějších druhů jiných potravin. Kdyby zde chtěli studovat, bez stipendia, museli by podobně jako zdejší studenti obracet u sporáků hamburgery, smažit hranolky, nebo obsluhovat v tehdy zakouřených restauracích, takže by asi také načichli. Možná by se v Olomouci nezmiňovali o tom, že jim naopak severoameričtí studenti záviděli tzv. "umístěnky", čili zaručené zaměstnání ve vystudovaném oboru.

Práci jsem v Kanadě našel v laboratořích a ne v učebnách. Pláště, které byly kdysi původně bílé, si dávali technici (česky "laboranti") jen tehdy, když se chystali dělat nějakou nebezpečnou práci a tehdy si nasazovali i bezpečnostní brýle nebo přilby se štítem - to proto, aby neutrpěli zranění, a tedy ztrátu na platu. Běžně jsme ale chodili v laboratořích "v civilu"- oblečeni nenápadně - bílé košile nosili jedině Japonci a Indové. Evropané sundali své akademické tituly, všichni jsme tu byli "Bill", "Charlie", "Ištván" nebo "Milos".

Tehdy jsem poprvé viděl po podlaze laboratoří pobíhat rybenky a nějaké velké "stonožky". Technik John mě poučil, že rybenky je dobré zašlapávat ale stonožky nechávat na pokoji, protože se rybenkami živí a jsou tedy užitečné. O čistotu laboratoří pečovala firma, která vyhrála konkurs díky nízké ceně - ke konci pracovní doby vybrali její zaměstnanci - buď studenti nebo přistěhovalci - odpadkové koše a vlhkým hadrem setřeli podlahu a rychle spěchali dál.

Do zdejších laboratoří tedy na rozdíl od olomouckých nepatřily a nepatří uklizečky nebo uklizeči jakožto součást osazenstva. Jedna taková milá paní Venháčová byla členkou našeho malého kolektivu na lékařské fakultě (tehdy ještě nebyly týmy), jehož šéfem byl sám univerzitní profesor DrSc. Když nás navštívil kolektiv polských lékařů, šéf nás skoro všechny vzájemně představil - já jsem byl tehdy biochemikem, kandidátem věd. Jeden polský doktor, kandidát věd, se zeptal paní Venháčové, jaká je její specializace. Když mu řekla, že v laboratoři uklízí, za chvíli protestoval vedoucí našich hostů proti přítomnosti uklizečky. Šéf ho vyslechl a vysvětlil, že ta paní pečuje o čistotu v našich laboratořích a její práce je pro nás stejně důležitá jako je práce náš všech ostatních.

Souhlasili jsme s ním všichni bez ohledu na stranickou příslušnost, takoví jsme byli rovnostáři (mimochodem mi moji straničtí kolegové vůbec nepřipadali jako politováníhodné zjevy komunistických strejců - nevím ani, zdali pan Kartous skutečně takové zjevy potkával nebo jen předává dále nějakou legendu). Zlatá paní Venháčová nám udržovala každou laboratoř jako klícku. Dokonce otírala prach z reagenčních láhví i odměrných baněk - inu byla "školená".

Ale pojďme z laboratoří do ulic. Na rozdíl od Olomouce nemělo a dosud nemá hlavní město Kanady Ottawa operu, ostatně se Národní umělecké středisko dokončovalo teprve po našem příjezdu. Předplatili jsme si koncerty, které se pořádají v této budově. Orchestr sedí na jevišti. Než tam zasedne, scházejí se posluchači. Oblékli jsme se na koncert lépe než do práce. Proč byla ale většina ostatních lidí jdoucích ka koncert oblečena, jakoby šla na piknik? Proč i ženy středního věku posedávaly po schodech vedoucích do mezzaninu? Na druhé straně bylo možné ve foyeru vidět několik dam v dlouhých večerních toaletách a pány s motýlky. Inu, jiná země, jiný mrav - a tak to trvá až do dnešních dní. Na rozdíl od olomouckého divadla mého mládí si mohou k tomu posezení na schodech koupit nejrůznější alkoholické drinky.

Nemohu si na sedící stěžovat, sedí spíš u zdi, takže nebrání v průchodu ani nahoru ani dolů. Schody jsou pokryté kobercem ode zdi ke zdi a dnes mě víc zajímá původ velkých skvrn na nich než posedávající návštěvníci koncertu. Ti se oblékají a chovají, jak to vyhovuje jim samotným. Koho bych chtěl kritizovat a poučovat - a proč? Vždyť bych se v tom případě právě já sám stal případem pro kritiky.

Po mnoha letech jsem se potkal se svou známou, také žijící v Kanadě, která se vrátila z návštěvy své sestry v tehdejším západním Německu. Když si tam šly obě zahrát tenis, sestra žijící v Německu se hrozila, jak se chovala její "kanadská" sestra: Netitulovala pány ředitele, pány doktory, ani pány majory, ale oslovovala je křestními jmény a tykala jim. Chovala se kanadsky naprosto nenuceně a když se jí rozvázala u tenisky tkanička, sedla si na patník a klidně si ji zavázala. "Tak se tady přece nemůžeš chovat, uvědom si, že jsi v Německu", syčela německá sestra, "chovej se trochu slušně". "Kanaďanka" si po návratu domů ještě více cenila zdejšího prostředí a byla ráda, že "její Řím" je v Torontu. Z Mnichova přivezla legendu o "strašném snobismu".

I sem jezdí turisté z celého světa, ale zatím se nestali vzorem pro žádné Kanaďany. Chápeme je, že přijíždějí z jiného prostředí - Japonci v bílých košilích nebo halenkách a v tmavých oblecích nebo kostýmech (nikoliv v kimonech). Někteří Britové a Francouzi mají pozoruhodně odlišné pokrývky hlavy, Američany lze poznat, i když jsou ti mladší onálepkovaní, jakoby byli Kanaďany a to proto, aby nebyli ve světě terčem útoků. Kupodivu tu není nikdo ohromen údajnou elegancí našich návštěvníků, ani se nám nesnaží arogantně vsugerovat, že bychom se měli stydět. Je to zvláštní, ale mám pocit, že kritika možná víc vypovídá o duševním stavu kritizujícího než o fyzickém stavu kritizovaných.

Zajděme si k lékaři, ne sice k psychiatrovi, ale k praktickému - rodinnému, patříme-li k těm šťastným občanům, kteří mají "svého" lékaře. Kdeže jsou ty doby, kdy měl lékař bílý plášť a kolem krku fonendoskop! Do čekárny vstoupí z některé boční chodbičky muž v kostkované košili a v něčem, co připomíná tenisky a zavolá "John", "Sylvie", nebo "Mr. Kalab". Je to sám pan doktor, případně paní doktorka.

Jestli nás pošle na nějaké vyšetření do laboratoří nebo dokonce do nemocnice, bude na žádance zřetelně vytištěn požadavek, abychom nepoužili žádné "vonné látky osobní hygieny", tedy nejen parfémy, nýbrž ani deodoranty ani kolínskou.

Proč se najednou setkáváme s problémem pachu lidského těla? Přibývá lidí, kteří jsou na takové látky alergičtí. Podobně se zde objevují výzvy, aby takových prostředků nepoužívali ani lidé, kteří jezdí výtahem nebo pracují v jedné "buňce" či "kukani" s dalšími spolupracovníky. Zatím ale jdou všechny takové výrobky dobře na odbyt.

Ti zaměstnanci, kteří si odskočili na octované smažené bramborové hranolky k chip wagonu na ulici, přinášejí do kanceláří jiné pachy, podobně jako ti, kteří se chodí nasytit do malých etnických restaurací.

Nejdříve jsem nad články v Britských listech na toto téma mávl rukou. Je přece kolem nás tolik jiného, s čím se nedá souhlasit, nač se tedy právě zde vzrušovat? Jenže lidé, kteří nežili delší dobu v jiných zemích a znají je jen z turistických zájezdů, by mohli uvěřit tomu, že jsou jako Češi hrozně zaostalí a necivilizovaní, což se mi po několika návštěvách republiky rozhodně tak nejeví.

Když jsme navštívili republiku poprvé po 22 letech, nelíbali jsme krásnou rodnou zem, ale uvědomili si, jak byly hezky oblečeny české ženy. Lišily se svým vkusným oblečením, ať jsme je viděli v obchodech, tramvajích nebo autobusech, od toho, co běžně vidíme zde.

Překvapilo nás to, protože naší první myšlenkou bylo, že Češky měly jistě nižší příjmy než Kanaďanky a přece z toho mála dokázaly vykouzlit pěkný vzhled. Jenže jsme poznali, že i zdejší ženy chodící po ulicích a vozící se v autobusech musejí velice opatrně počítat s penězi. Patrně se jedná o rozdíl mezi tím, co nabízí evropský a severoamerický trh.

Ještě před několika roky bych se domníval, že se s postupem času rozdíly vzájemně vyrovnají, ale dnes tomu nevěřím. Zdejší "móda" spíš dobude Evropu, jak ji dobývá kultura včetně jazyka. Co se týká oblečení, není zde už možné sehnat jednobarevnou bundu nebo větrovku, ale křiklavých je všude dost.

Nevím, proč musí mít na sobě téměř každý člověk v létě nápis, že vystudoval na michiganské univerzitě, navštívil muzeum technologie, má rád pivo od firmy Molson - nebo proč má na zadnici našitou kanadskou, britskou, případně americkou vlajku. I některé dospělé a postarší ženy mají na tričkách vpředu obrázky Myšáka Mickeyho, růžových dinosaurů a podobně. V žádném případě se ale nedá generalizovat a tedy jsem nikde nenapsal, že "takto chodí oblékaní všichni Kanaďani". Oblečení je otázka vkusu a ceny a obojí je, jak známo, ovlivňováno tím, co a zač je k mání na trhu. Odlišně se oblékají i různé věkové skupiny.

Horší to je s obuví. Jakmile se objeví určitý trend, nedá se najít nic jiného. Asi jsem staromilec, který vzpomíná na doby, kdy se zejména pro děti dělaly boty na základě měření a lékařských doporučení. Dokud se do Kanady dovážely československé boty, dávali jsme jim přednost pro jejich pohodlí a trvanlivost. Kdepak sehnat šířku trojité EEE někde jinde. Divím se, že se zde dnešním mnohobarevným křápům ještě pořád říká shoes.

Shrnul bych tedy své poznatky, že se svobodní lidé oblékají do toho, co jim z nejrůznějších důvodů nejlépe vyhovuje. Navíc jsou všude na světě nějaké pachy. Otázka je, zdali by je jejich kritici nejraději nahradili nějakým oficiálním doporučeným deodorantem nebo "air freshenerem". Nemá přece smysl nahradit jeden nepříjemný zápach jiným. U nás by ale takového člověka nebrali vážně a ti agresívnější by mu asi doporučili, aby se dal vyšetřit. Snad to vypovídá o zdejším stavu zrakových a čichových vjemů.