Ačkoli jsem nikoho konkrétního nejmenoval (což by bylo v rozporu se smyslem textu), přesto se našli lidé, kteří po přečtení pocítili osobní újmu. Kdybych napsal, že se dejme tomu Franta Pik pravidelně nemyje a oděním přesně kopíruje jakoukoli změnu trendu v módě, pak bych musel předpokládat, že se proti tomu dotyčný ohradí a v případě, že prokáže mou lež, byla by na místě i omluva. V tomhle případě se však nikomu omlouvat nemíním, protože bych tím přistoupil na mylnou interpretaci svého článku, pro niž došlo k pocitu uražení. Jestliže se snažím popsat nějaký společenský jev a někdo z vnitřního okruhu inkriminované společnosti toto pocítí jako útok na svou osobu, pak jde o jeho problém nekritické identifikace s celkem.

Nabízí se tedy otázka, proč k takovým omylům dochází. Mně, jako člověku, který pravidelně využívá služeb MHD, ve skutečnosti nijak nevadí, když v tramvaji stojím či sedím vedle nelibě vyhlížejícího bezdomovce a na rozdíl od jiných se nesnažím dát mu ostentativně najevo své opovržení a odpor. Fakt, že někdo akceptuje a přijme za své, že by měl nosit zelenožluté triko s nápisem Brasil mě nepobuřuje, ale rozesmívá. Jsem tak schopen Tomáši Gawronovi požehnat k jeho khaki šortkám a zvolenému deodorantu, aniž bych o tom chtěl kriticky psát.

Ačkoli se také kulturně identifikuju jako součást české společnosti, nepociťuju žádný závazek k tomu, abych na ni za každou cenu pohlížel jako na nedotknutelnou. Pokud tedy pozoruju nějakou skutečnost, která si zaslouží kritiku, tak neváhám a snažím se ji zachytit. Zároveň se však nezříkám toho, co by se dalo označit jako sounáležitost s českou společností.

Problematický je vztah, kdy identifikující se jedinec přijme médium ztotožnění, v našem případě češství, za vlastní natolik, že mezi sebou a identifikátorem nevidí žádný rozdíl. Jedinec se tak absolutně stává Čechem, ačkoli jeho češství mu nebylo dáno narozením ani genetickou výbavou, ale tím, že v této společnosti kulturně dospěl.

Pocit absolutní identifikace je ale pastí. Jestliže přijmu něco za absolutní, pak neponechávám žádný prostor pochybování, protože k absolutnu není možné stavět se skepticky; nemá-li tehdy člověk sklony k sebeponižování, nemůže se identifikovat s něčím, co je naplněno špatnými vlastnostmi, konkrétně s něčím, co je nevkusné a smrdí.

Jak by se jedinec mohl s takovou skutečností vyrovnat? Lidská důstojnost musí být proti, a to není chybou. Chybná je pouze ta absolutní identifikace.

Tento problém je daleko lépe pochopitelný v případě, že pocit ztotožnění vztáhneme na lidstvo vůbec. Každý člověk se s lidstvem identifikuje a nemá ani na výběr, protože bude-li tvrdit, že je třeba pejsek, bude s ním podle toho také zacházeno. Budu-li pak chtít tvrdit, že lidstvo jedná na základě jeho vztahu k životnímu prostředí krátkozrace, iracionálně a hloupě, pak se určitě najdou tací, kteří budou tvrdit, že oni přece hloupí nejsou.

Jelikož se necítím být Čechem v absolutním slova smyslu, ale pouze z hlediska kulturní příslušnosti, mohu s čistým svědomím psát o tom, že Češi jsou v obecném úzu nevkusní a zároveň si svou kulturní příslušnost zachovat. Dokonce mohu prohlásit, že k ní mám upřímnější vztah než lidé, kteří skrze ni pocítili útok na svou osobu, protože u nich vůbec není jasné, kdo se vlastně urazil, jestli jedinec -- Čech nebo Čech -- jedinec.

A jestli se někomu zdá, že jinde se vyskytují tytéž kulturní znaky, pak s ním naprosto souhlasím. Záleží vždy na tom, zda jsou natolik významné, aby je bylo možné označit pro danou společnost jako signující. Přitom by měly být brány v úvahu hlavně materiální podmínky, jakými společnost disponuje. Češi by měli být podle toho i podle status quo posuzováni v rámci EU.