Byl to blesk z čistého nebe. Statisícové i milionové zisky, uváděné po celé roky ve výkazech družstva pro finanční úřad a potvrzované auditorem Václavem Suchelem bez výhrad, byly ze světa pohádek!

Proč se to z výročních výkazů nedalo vyčíst? Proč družstevníkům nikdo nic neřekl? Nájezd Michala Lurie do družstevní dokumentace konečně ukázal podstatu všech potíží - ukradena mu byla i členská práva.

V HLOUBI DEVADESÁTÝCH LET, přesně 15.4.1992, se zmocnila Pražského stavebního bytového družstva (PSBD) v Praze 5 na Hutmance malá skupina lidí. Neměli k tomu právo, porušili spoustu zákonů, ale jednali nenápadně, a tak nenarazili na odpor. Zpočátku neudělali nic víc, než že odhlasovali nové stanovy družstva. Mlhavé formulace vypadaly při běžném čtení normálně, ale ve skutečnosti otevřely cestu k tomu, že družstevníci ztratili přístup ke svému majetku.

Celý trik spočíval v tom, že družstvo se rozdělilo na podnikatelskou a nepodnikatelskou část. Podnikatelskou část vytvořila necelá dvacítka osob, zlomek procenta původního členstva. Stačilo jim k tomu složit po dvaceti tisíci korunách nového členského vkladu.

Drtivé většině družstevníků se změna nezdála zajímavá, o podnikání nestáli, a ani na ně neměli. Mnohaletá svépomocná výstavba je natolik finančně i fyzicky vyčerpala, že měli jediný zájem -- dostat co nejrychleji byt do vlastnictví a mít konečně pokoj. A "podnikatelé" se tvářili, že se chystají podnikat jen se svým kapitálem, takže, co je vlastně komu do toho.

Ale chyba lávky. Když nahlédneme do dokumentace, která po podnikatelích zbyla, zjistíme, že od té chvíle jednali tak, jakoby kdyby za těch pár vkladů po dvaceti tisících získali veškerý majetek družstva zhruba za miliardu.

Ve všech závažných rozhodnutích, která po dubnu 1992 následovala, za družstvo najednou vystupovali jen "podnikatelé", zatímco ostatní členové družstva se ocitli v pozici bezprávných "nájemců", jako kdyby členy družstva nikdy nebyli. Na schůze družstva už byli zváni jen "podnikatelé", také představenstvo si zvolili jen ze svého středu, a to začalo podepisovat listiny s nedozírným hmotným dopadem.

Majetek družstva byl "podnikateli" používán především jako zástava k úvěrům. Je to jednodušší, než někomu ukrást nos mezi očima, to by bylo vidět. Když bude zisk, bude pro "podnikatele". Když se to nepovede a majetek propadne, "nájemci" mají smůlu - a zaplatí to svými byty .

Proč se "nájemci" nebránili? Nevěděli o tom, smlouvy o zničujících ručeních nebyly nikde vykazovány. Nezmiňují se o nich výroční zprávy ani žádné další veřejné dokumenty. Nenajdete je v účetnictví. Nelze se o nich dozvědět ze zpráv auditora. Auditor se nezmiňuje ani o prohraných soudech, které už zmocňovaly exekutora k prodeji družstevního majetku. Teprve když exekutor začal zkoumat možné ocenění některých bytů a zaklepal i na jiné dveře než v kancelářích družstevního vedení Na Hutmance, zpráva o tunelu pronikla mezi ty, jichž se to nejvíc týkalo. A teprve pak, od léta loňského roku, začali družstevníci dávat dohromady střípky toho, co se vlastně v jejich družstvu doopravdy stalo.

HELP! Všechno nasvědčuje o tom, že družstvu "podnikatelů" nešlo o podnikání, ale o zvláštní formu bratrské pomoci vyvoleným lidem, kteří žili v čirém komunismu. Potřebují? Dostanou.

Názorně to ukazuje případ (bohužel, jeden z mnoha), který vynesla na denní světlo právě zmíněná exekuce.

Z textu soudního usnesení se dozvídáme, že PSBD je ručitelem zaplacení dvou úvěrů, které si vzala 29. března 1994 u České spořitelny fyzická osoba vystupující pod obchodním jménem Petr Hellmann HELP. Jednalo se výslovně o úvěr na koupi nemovitosti PSBD - potravinářské prodejny (napřed leasing, potom prodej za zbytkovou cenu) a na nákup zboží.

Čtete správně - PSBD prodává a zároveň ručí za úvěr, za který to od PSBD kupuje Hellmann.

Samotná ručitelská smlouva, kterou podepsali členové představenstva PSBD Věnceslava Povolná a Karel Mrázek, je mimořádně strohá a stanovuje jen to, že ručitel, tedy PSBD, se zavazuje uhradit všechny finanční závazky dlužníka vzniklé na základě výše uvedené úvěrové smlouvy, pokud je neuhradí dlužník.

Hellmann si půjčí na prodejnu, kterou mu prodává družstvo, a družstvo se nabízí, že spořitelna si může vybrat, kdo úvěr splatí? Není to divné? Družstvo předem souhlasí s tím, že Hellmann si půjčí, nezaplatí, spořitelna vyzve družstvo, a to zaplatí?

A co dál? V tom to je, dál už nic. Takhle to bylo vymyšleno. Žádné další páky na Hellmanna sjednány nebyly. Žádná smlouva o náhradním plnění neexistuje! Hellmann dostal, co chtěl, a družstvo má za něj navíc splácet i úvěr s mohutnou úrokovou vlečkou.

Byli to blázni?

Možná byli, možná nebyli. Kdyby chtělo družstvo Hellmannovi prodejnu dát, byly by řeči a musel by zaplatit darovací daň. Když mu ji někdo z těch, kdo ovládli družstvo, "jako" prodá a současně ručí za úvěr, kterým to Hellmann zaplatil, vyjde to nastejno, ale těm prostším -- možná i finančnímu úřadu a policii -- se to může vydávat za nezdařený obchodní případ, do kterého nikomu nic není.

Musela to být radost dávat, když to nebolí. Tím, komu patřil majetek, který se rozdává, a kdo pak ještě měl platit cizí dluhy, byli přece nic netušící "nájemci". Chtějí bydlet, rádi zaplatí.

Možná, že lidem, kteří se na transakci podíleli, prodejna nakonec nějak uhrazena byla, to nevíme, o tom se pochopitelně nikde nepíše. Víme jen, že to nebyly příjmy pro družstvo. Usnadnit to mohl fakt, že současně vznikly i čisté, chtělo by se říci "legální" hotové peníze k volnému použití. No přece, ty z banky.

PĚKNĚ DRAHÝ DÁREK Jak asi všichni tuší, Petru Hellmannovi se opravdu nedařilo, úvěry nesplatil, prodejnu pár měsíců po otevření zrušil, zařízení pořízené z úvěrů rozprodal a vypařil se. V lednu 2001 dokonce neměl ani na konkurs, jak byl nemajetný. (Ale podle jiných svědectví se nakonec k nějakému postavení přece jen propracoval a byl například účasten pozemkových převodů ve stamilionových hodnotách.)

Dárek byl až nepříčetně drahý. Na začátku, v březnu 1994, to byl úvěr 3,5 milionu korun při úroku 14 procent, ze kterého Hellmann splatil jen asi polovinu. Když Městský soud v Praze 29. května 2001 rozhodl, že povinným je tedy ručitel, družstvo na Hutmance, jednalo se už o částku skoro 5,3 milionu korun plus sankční úrok 17 procent z částky 3,7 milionu korun.

"Podnikatelské" vedení družstva tomu nevěnovalo pozornost. Exekuce na majetek družstva (veškerý!!) byla nařízena 21. května 2003. Na konci července na to "nájemce" Michal Lurie náhodně přišel. 3. září bylo staré představenstvo svrženo, stanovy změněny, zděšení družstevníci zvolili záchranný tým a nakonec 24. listopadu loňského roku zaplatili soudem nařízenou částku, když už dosáhla výše skoro 7,8 miliónu korun.

Takže z dvou milionů osm. Jak se ukáže, běžný poměr.

Ale to jsou stále jen drobné.

NÁROD SOBĚ. Kolik bylo takových dárků? Nové představenstvo, které nastoupilo 3. září 2003, našlo dokumentaci značně prořídlou. První signální soustavu proto nadále tvořily výzvy věřitelů, soudů, konkursních správců, exekutorů.

Nejznámější český dům - elegantní světlá budova proti Filmovým ateliérům, tvořící padesátkrát ročně pozadí reportéra televizního zpravodajství Novy, je jako jiné domy z Hutmanky v malérech celý, a navíc ještě je přizdoben konkurzem prodejny v přízemí a jejími dalšími dluhy. Ústní tradice v domě přitom říká, že prodejna představuje skanzen českého tunelářství, protože se na ní vyzkoušely hned na začátku 90. let všechny triky. Včetně triku smluvní pokuty, který se později v české ekonomice tak osvědčil. To bylo tak: kolaudace prodejny se zdržela o pár týdnů - a smluvní pokuta, kterou se družstvo zavázalo kupujícímu pro takový případ zaplatit, překvapivě odpovídala kupní ceně.

Takto vzniklý majitel prodejny, trapno dodat, zkrachoval a ani se nestačil vyrovnat s těmi, kdo se na výstavbě objektu podíleli v rámci sdružené investice. To teď tedy visí na PSBD jako další dárek "nájemcům" od jejich "podnikatelských" správců.

A proč se vlastně družstvo zbavovalo nejvýnosnějšího majetku, nebytových prostor? Z obchodního hlediska to vypadá nevábně. Doufejme, že by tom našli nějaký půvab aspoň konkrétní lidé, kteří stáli na obou koncích zdánlivě nevýhodné transakce.

Věnujme se ještě chvíli těm, komu družstevní "podnikatelé" udělali radost. Tak třeba Družstvu BADEM, kterému PSBD na Hutmance poskytlo celou frontu přízemních nebytových prostor v Petržílkově ulici v Butovicích. Šlo ovšem o spolehlivé lidi, BADEM založili někteří "podnikatelé" z Hutmanky. Jeden z nich, RSDr. Jan Baumruk, je dnes ředitelem Úřadu rady bytových družstev pro hlavní město Prahu a -- mimochodem - v této funkci promptně odmítl pomoc, když postižení členové družstva zjistili, do čeho jako "nájemci" spadli. Druhý zakladatel, Doc. Ing.Josef Jettmar, CSc. ze stavební fakulty ČVUT, byl na Hutmance dokonce členem představenstva a v družstvu BADEM zase pověřeným členem družstva. Nikomu nevadilo, že při uzavírání smluv tak Jettmar zastupoval obě strany. Převody se hradily z výnosu nájmu převáděných nebytovek.

Obchod byl zřejmě komplexnější, protože Družstvo BADEM zvládlo úhradu ve velice krátkém čase, aniž by na Hutmance přibyly nějaké reálné peníze, které by vyjadřovaly hodnotu uvedených nebytových prostor. Ale naštěstí z toho nevznikly dluhy.

NIC. Obchody s Milanem Nyčem svádějí ke slovní hříčce: Dostal NITSCH. Užil Nyč. Splatil? Nic.

Družstvo mělo obytný objekt v Butovicích, který nebyl úplně dostavěn. Dalo ho Nyčemu na leasing a ten z toho udělal hotel. Vzal si na něj úvěr 38 milionů jako fyzická osoba v Komerční bance a přitom se zavázal, že 1. března 1994 splatí pět milionů. Ty neměl. A tak mu byl téhož dne poskytnut další úvěr Komerční banky, tentokrát pro NITSCH s.r.o.

Komerční banku na smlouvách a všech dodatcích zastupuje výhradně tehdejší ředitel pobočky KB v Praze 1 Samuel Sýkora. Za všechny úvěry ručilo PSBD.

Důležitý detail - Milan Nyč byl stoprocentním vlastníkem NITSCH s.r.o. V čem je tedy rozdíl mezi úvěry pro Nyče a pro NITSCH? Zatímco soukromník Nyč ručí veškerým majetkem, firma NITSCH jen 100 tisíci korunami. Kdo by to nevyměnil?

Sýkora to věděl, půjčoval přece oběma.

Souhrn úvěrů pro NITSCH, za které ručí družstvo, je 39 milionů.

Když Sýkora půjčoval pro NITSCH, věděl velice dobře, že to Nyčovi nejde. Předtím mu mu musel několikrát odkládat splátky jistiny dalšími a dalšími dodatky smlouvy. Banka dokonce v určitém okamžiku nasadila na jeho úvěry úrokovou sazbu 0 %, což byl údajně trik, kterým se vyhýbala placení daně z vyměřených a neplacených úroků.

Když nakonec NITSCH získal nové peníze, Nyč dostal další odklad splátek. A v tomto mezidobí, v únoru 1995, Nyč vysolil 10,5 milionu a koupil za ně od družstva 28 bytů. Za půl roku levné časy skončily a Nyč byty prodal za dvojnásobnou cenu.

To NITSCH měl menší štěstí. Ze ztráty nevyšel snad od roku 1994 a v roce 2001 konečně spadl do konkursu. Pohledávky za nesplacené dluhy nakonec koupila firma AB-CREDIT, a ta požádala družstvo o zaplacení 54 milionů korun. Družstevníci se nestačí divit - hotel je fuč, a teď mají na krku ještě desítky miliónů dluhů! Každý člen aby zaplatil kolem sta tisíc korun.

Lurie je přesvědčen, že šlo o úvěrový podvod a nové vedení družstva už podalo příslušné trestní oznámení.

Zkusme teď chvíli míchat jablka s hruškami: NITSCH s.r.o. měl celkem úvěry za 44,5 milionů korun (když přičteme i jeden menší, za který si ručil sám). Se všemi úroky a poplatky zaplatil bance jen 17,5 milionu korun. Rozdíl toho, co dostal a co splatil, činí 27 miliónů Kč. Zapamatujme si to číslo a přičtěme k němu 10 miliónů, které vydělal Nyč spekulací s byty. Dohromady to dělá 37 miliónů korun. Toto číslo je nápadně podobné splacené jistině úvěrů fyzické osoby Milan Nyč.

Také v případě firmy NITSCH ručilo družstvo majetkem, který prodávalo. Věřitel převzal bez dalších podmínek závazky za svého dlužníka. Ekonomický nesmysl? Nyč z toho udělal skvělý obchod.

Ale byl to opravdu obchod? Byty od Nyče kupovala řada s.r.o. s ruskými jmény a individuální Rusové, přestože zákon nedovoloval koupi nemovitosti individuálním cizincem. Byli tam doopravdy? Nebyly to fiktivní prodeje?

Nyč navíc vykázal uvedený obchod s byty nikoliv jako obchod svůj, ale jako obchod družstva. Sám prý dostal jen malou provizi. Jenže z účetnictví družstva nelze nic takového vyčíst. Nové představenstvo PSBD ohlásilo podezření na daňový únik v řádu několika milionů.

V každém případě tu najednou vzniklo hotových deset milionů korun mimo dosah finančního úřadu. Bylo to jen kvůli daním? Nebo to někomu patřilo? Byl to příspěvek někomu? Jedna zajímavost -- bývalý předseda družstva JUDr. Karel Vašíček figuroval jako společník ve firmě MILAN ŠREJBER INVESTING, což je jméno, nad kterým se okamživě vybaví vzpomínka na sponzorské dary mrtvého Maďara a Pepy z Honkongu.

POMOC NA PRODEJ Nemělo by zapadnout, že družstvo prodávalo byty, a to nejen Nyčovi. Jednalo se o byty, které však původně rozhodně neměly sloužit ke spekulaci.

V roce 1992 byla zrušena jedna forma pomoci bytovému družstevnictví, kterou byla dotace stavebních úvěrů. Určitou kompenzaci měl tvořit příděl státních bytů bytovému družstevnictví. Na základě rozhodnutí poslanecké sněmovny byla tato kompenzace poskytnuta prostřednictvím Magistrátu hl. m. Prahy. Pozoruhodné bylo, že z celého objemu šlo 1128 bytů do nejmenšího pražského družstva, na Hutmanku, zatímco ostatní pražská družstva, která měla desetitisíce členů, dostala jen 123 bytů.

Možná na to jiná družstva neměla, musela by do toho vložit desítky milionů a značnou část rozestavěných bytů ještě stavebně dokončit. Ale možná se jim do toho jen nechtělo. Byty totiž nebyly nabízeny nebydlícím členům družstev, jak by se dalo předpokládat, ale úplně cizím lidem, nejednou ve velkém a obvykle nápadně levně. Přesněji řečeno, byly systematicky nabízeny známým lidem, politikům, funkcionářům, osobnostem z míst vysokých, vyšších a ještě vyšších. Někomu tyto transakce pomohly ve vstupu do velkého světa, a někde zase tmelily spojenectví. To možná objasňuje proč družstvu a jeho předsedovi Karlu Vašíčkovi všechno tak krásně procházelo.

Lidé, na které spoléhal, však netušili, že svým chováním ohrožuje i je -- některé byty byly prodány na základě smlouvy o smlouvě budoucí, která měla být uzavřena do 12 měsíců. Platby byly vedeny jen jako zálohy. Žádná kupní smlouva však uzavřena nebyla, uplynulo deset let, zálohy jsou promlčené a lidé, kteří je zaplatili, jsou v právní nejistotě. Pochybné smlouvy k rozprodaným bytům tak představují "zlaté vejce", na které teď zaostřili obchodníci s pohledávkami. Nejsnáze by se mohli družstva zmocnit prostřednictvím pohledávek z jablonecké investiční akce.

INVESTICE. Když podnikatelskému jádru družstva na Hutmance procházely rukama stovky bytů a muselo koncentrovat pozornost na pohyb v nejvyšších kruzích, není divu, že přehlédlo slabiny jediné skutečné podnikatelské akce, do které se za celou dobu pustilo. Jednalo se o přestavbu dvou zchátralých domů ve Mšenu u Jablonce. Vypůjčilo si na ni 25.2.1995 u IPB Zlín nejprve 29 milionů korun a po nějakém čase dalších 17,5 milionu korun. Problémy s placením začaly téměř okamžitě.

Banka nejprve uvedla dlužníka do delikvence tím, že si nestáhla včas peníze z účtu, který byl pro splátky vytvořen. Družstvo to z neznámých důvodů vůbec nekomentovalo, přestože touto operací začaly nabíhat sankční úroky 18 procent. Možná na tom byli domluveni. Vztahy "podnikatelského" vedení PSBD a ing. Jaromíra Vystrčila -- bývalého ředitele IPB Zlín, nebyly špatné, najdeme ho mezi lidmi, ke kterým zamířil byt z uvedeného státního přídělu. Vystrčil je také stejně jako Vašíček namočen ve firmě MILAN ŠREJBER INVESTING.

Netrvalo však dlouho a dlužník neměl ani na úroky, natož na jistinu. Z prvního dluhu zbylo nezaplaceno 5,7 milionu korun. Pakatel? Tak pozor. Začínáme na konci roku 1996. Zapomeňte na nízké úrokové sazby, kterými jsme dnes obklopeni. Na dluzích stále pracují ničivé sazby z předchozích let, které i se sankčními úroky hravě přesáhnou lichvářských 33 procent ročně. Ostatně, takových dluhů je v České konsolidační agentuře většina a není divu, že je nedokázali splácet ani podnikatelé bez uvozovek.

Podívejme, jak to pěkně roste: K úrokovým nákladům ze základu, které činí 3,3 milionu korun, přibyly náklady sankčních úroků 5,1 milionu, a pak tu máme dalších 3,4 milionu sankčních úroků z nezaplacených poplatků. Z úvodních 5,7 milionu nám tedy pohledávka narostla na 14,3 milionu korun, jak letos stanovil obvodní soud pro Prahu 5 v prvoinstančním rozhodnutí. Družstvo se odvolalo, čas letí, úroky pracují, dnes už je to možná 22 milionů.

Mezitím padla i samotná IPB, pohledávka přešla na ČSOB, ta ji poslala do České konsolidační agentury a od ní ji koupila finanční skupina EC Group za směšných 1,5 milionu korun. Úvěry, od kterých se pohledávka odvíjí, byly sice zaručeny zástavou v podobě nemovitostí, ale Obvodní soud v Praze 5 to ignoroval a vydal předběžné opatření na veškerý majetek družstva. Když se spočítá jen hodnota bytů čtyř set členů a vyjdeme z ceny 20 tisíc za metr čtvereční, dojdeme k nějakým 600 milionům korun. Nepočítáme mimořádně cenné pražské pozemky, nepočítáme "zlaté vejce" bytů ve fázi nedokončených prodejů.

Zkusme to zrekapitulovat. Někdejší dluh 5,7 milionu korun (nominál) narostl na 22 milionů (nominál s příslušenstvím). Pohledávka, která tento dluh reprezentuje, byla společností EC Group a.s. koupena za 1,5 milionu korun. Pokud by kupec pohledávky dosáhl svého a soudy rozhodly v jeho prospěch, pokusí se o exekuci a najde v družstvu dost majetku, aby pohledávku s příslušenstvím plně realizoval. Dosáhne tedy superzisku v neuvěřitelné výši 15 násobku své investice. Tady něco nehraje.

EXEKUCE. Křivdili bychom však ČKA, kdybychom uvedli, že s pohledávkami sama nepracuje. Umí také vyhlásit exekuci prodejem podniku. Už se o to v případě PSBD jednou pokusila. Byla to epizoda oné první exekuce, která družstevníky probudila nad dluhy Hellmanna. Prodej podniku byl překvapivě nařízen přesně ve chvíli, kdy družstvo vybralo mezi členy potřebnou částku a finalizovalo s ČKA dohodu, jak dluh rychle uhradit. Pro představu, uhradit osm milionů korun z první exekuce, to znamenalo vybrat od družstevníků po 50 až 80 tisících, podle velikosti bytu. A dobře víme, že to je teprve začátek.

Jenže kdyby družstevníci uhradili exekuci -- a tou dobou ještě soud neblokoval majetek družstva dalšími předběžnými opatřeními -- mohli by se pokusit vyřešit i další pohledávky. Snůška zlatých vajec by tak byla v prachu. Proto jakmile bylo jasné, že družstevníci dali peníze dohromady a dohoda s ČKA je před podpisem, exekutor JUDr. Juraj Podkonický (prezident exekutorské komory) vydal "za účelem uspokojení pohledávky oprávněného", tedy ČKA, exekuční příkaz "prodejem podniku".

Pozoruhodná situace pak nastala, když se družstvo pokoušelo dluh okamžitě hotově uhradit, neboť peníze už přece byly k tomu účelu od družstevníků vybrány. Správce to nechtěl za žádnou cenu připustit. Nastaly závody k bance. Vedení družstva tam bylo první a stihlo peníze odeslat věřitelské ČKA ještě tentýž den. Věc se dostala do novin a správce musel couvnout. Soud však přiznal správci po té zmatené přepadovce dva miliony navrch jako odměnu.

Způsob, jakým exekutor postupoval, však družstevníky vyděsil. Je jasné, že nejde o dluh, jde o všechno. Postupovalo se v případech, které řídil známý soudce Berka, jinak? Přišla chvilka, kdy má být načaté družstvo doraženo?

Zatím to vypadá tak, že všechny lumpárny z minulosti spadají do kategorie, "čo bolo, to bolo", ale dluhy, ty platí. A lichvářským tempem narůstají."Podnikatelé" z toho vyklouznou hlavně proto, že své ručitelské závazky nikde nevykazovali a "nájemci" o nich nevěděli. Kdo neví, ten nevědomky pomáhá: Pokud někomu něco ukradnu a on v zákonné lhůtě nekřičí, majetek je můj a krádež je promlčena.

Naše zákony a čas pracují, jak se zdá, hlavně pro darebáky - a spravedlnost je "slepá".

CO BY MOHLI družstevníci udělat, aby se zachránili? Připomeňme, že Nyčovi půjčovali na hotel s více než 40 apartmány. Ten stojí a prosperuje. Když ho letos v srpnu zástupci družstva navštívili, správce konkurzní podstaty Bc. Martin Soušek nedokázal ukázat jediný neobsazený pokoj, přestože tvrdí, že průměrná obsazenost je dvacetiprocentní. Nepředvedl také ani jediný důkaz toho, že hotel je promáčen a poškozen, jak předtím ohlásil zástupci věřitelů. Ale i kdyby měl s obsazeností pravdu a pronajímalo se jen 9 pokojů po dvou tisících korunách, vyjdou nám tržby přes půl milionu měsíčně plus výnos restaurace. Správce však objekt pronajímá za 47 tisíc korun měsíčně, tedy za desetinu tržeb (ne-li jejich zlomku).

Také dluhy za Jablonec by se daly uhradit stavbami, které lze prodávat i odborněji, než to dělali "podnikatelští" břídilové. Pak jsou tu nějaké garáže a začala také vstřícná jednání s lidmi z oněch desítek bytů, kde dosud nemají kupní smlouvy.

Družstevníci se také mohou bránit u soudů, i když v prvním kole neuspěli.

Jak je možné, že soudy akceptují dluhy, které vznikly naprosto podvodně? Jak je možné, že vyšetřovatelé policie mohou tvrdit, že v době kdy k těmto transakcím docházelo, neexistoval trestný čin úvěrového podvodu, a proto to podvod není?

"Podnikatelští" zástupci PSBD neměli vůbec žádné zmocnění k uzavírání smluv. Stanovy, které "podnikatelé" přijali, v článku 14/2 výslovně vylučovaly ručení majetkem sdružených "nájemců". Přesto "podnikatelé" nabízeli zastavování veškerého majetku družstva, a ke všemu dávno potom, co vstoupil v platnost zákon, který družstevníkům zaručuje bezplatný převod bytů. Banky neměly na takovou záruku přistupovat.

Řada smluv, které jsou dnes vytahovány věřiteli u soudů, vznikala také až dodatečně, jako pokus o legalizaci něčeho, co už se dávno stalo. Úvěrové smlouva s IPB Zlín je vyzdobena dodatky, které byly podepsány až rok poté, co byly údajně uzavřeny - a dokonce existuje doklad samotné banky, že byly antidatovány! To že má platit?

Do ručitelské smlouvy s Komerční bankou byly dodatečně dopisovány údaje až po jejím podpisu, jak ukázal originál dokumentu, se kterým se družstvo seznámilo u soudu. Jak mohla Komerční banka na takový postup přistoupit?

Komerční banka je přitom ve všech případech zastupována jen ing. Samuelem Sýkorou (který však používal několik různých razítek jiných zaměstnanců banky), přestože v Obchodním rejstříku je uvedeno, a jistě i ve vnitřních směrnicích KB, že podpisovat za banku musí dva zástupci banky.

Mimochodem, samotný fakt, že AB-Credit (dříve AB-Real) disponuje originálem smlouvy s Komerční bankou, zase ukazuje na podivné postupy v ČKA, která přece podle předávacího protokolu pohledávku prodala jen s nekvalitní a neověřenou kopii příslušné smlouvy. Jak však AB-Credit zástupcům PSBD sdělila, originál uvedeného dokumentu byl poskytnut z ČKA až dodatečně, bez předávacího protokolu.

Na začátku, při prodeji, tedy pohledávka bez originálních dokumentů nebyla "bonitní". Tím také byla odůvodněna nízká cena, za kterou ČKA pohledávky prodávala. Potom, po prodeji, mimo protokol, se pohledávka zlepšila. Bylo to jen v tomto jednom případě? A co to mělo být? Dobročinnost státu ve prospěch soukromých firem na úkor daňových poplatníků?

Výčet toho, co by mohli družstevníci dělat, aby zachránili střechu nad hlavou, tedy nevypadá tak beznadějně. Jenže teď družstevníci nemohou dělat nic. Od prvního okamžiku, kdy na lumpárny přišli, jsou ochromeni soudní blokací majetku, napřed pro exekuci, teď předběžnými opatřeními soudu. Úroky běží, pomoc policie nikde.

MOŽNÁ, že nejde jen o Hutmanku. Kde všude tikají smlouvy, o kterých nikdo neví? Kdo všechno se vytrénoval na hrátkách s majetkem družstevníků a teď se hrne do nových startovních bloků? Když jim to projde, budou teď moci ke zkušenostem přidat obrovskou ekonomickou váhu, před kterou se leckdy i státní instituce skloní.

A pokud státní agentura ČKA prodává se slevou pohledávky, které vznikly kriminální činností a otvírají přístup k obrovskému majetku, je to pračka se zesilovačem. Co z toho slouží státu, je opravdu záhada.

Autor je členem družstva na Hutmance a šéfredaktor časopisu Ekonom

Vyšlo v týdeníku Ekonom 40/2004, v Britských listech vychází se souhlasem autora