Ačkoliv si myšlenku, že šaty dělají člověka, většina tuzemců spojuje se jménem Jana Wericha, věta přesně tohoto znění se objevuje už v Marxově Kapitálu. Pozorný čtenář Werich je tedy pouhým popularizátorem. Každopádně je tato věta v určitém smyslu pravdivá, pouze velikost jejího významu se liší místem a dobou. A nejsou to jen šaty, ale také celá škála dalším identifikátorů, které kromě své užitné funkce plní i daleko důležitější funkci sociální diferenciace.

Česká společnost zažila v tomto ohledu značný šok. Do devadesátého roku dvacátého století byla držena hezky zkrátka. Čtyřicetiletý půst od buržoazních přežitků naordinovaný komunistickou designérskou školou místní obyvatelstvo skutečně řádně vyhladověl. Republika byla oděna ostnatým drátem, občané zase produkty státních oděvních podniků, které sice plnily plán na sto deset procent, ovšem ani promile z toho nepřipadala na kreativitu.

Ostnatý drát (mimo jiné) skvěle izoluje i inspiraci. Jakýkoliv automobil, třebas východoněmecká plastová miniatura, přinášel pocit nejvyššího uspokojení a stával se zároveň posvátnou krávou rodiny. Videopřehrávač či kamera mohly kromě závisti sousedů vzbudit také zájem státní bezpečnosti. Z drátu, neforemných kalhot i výfuků čouhala sláma a na návštěvách se vyprávěly legendy o pohádkových krásách, které na vlastní oči viděli nemnozí návštěvníci Vídně či Mnichova. Jestliže vidět mohl málokdo, dotknout se, aniž by tím nebyl porušen zákon, nemohl téměř nikdo.

Je pravda, že tehdejší vláda se snažila jít příkladem. Politováníhodné zjevy komunistických strejců s ponížeností sobě vlastní dokumentovaly skutečnost, že vláda dělníků a rolníků svlékla člověka z jeho přirozenosti a navlékla mu zablácené holínky a komisní mundůr. Jediný rozdíl spočíval ve velikosti.

Nebylo ani tehdy úplně nemožné vypadat dobře. Existovaly tuzexové oázy, ovšem nevyčnívat patřilo k slušnému chování a každý odlišně vypadající jedinec by se rázem mohl diskvalifikovat jako socialisticky neuvědomělý.

Relativně nejsnadnější cestou, jak vypadat jinak, byla manuální šikovnost a přístup ke starým číslům Burdy. Až dlouho po revoluci se dívky a ženy dozvídaly, že německý módní časopis je zaměřen spíše na podzim populace. Tehdy se ovšem pyšně promenovaly v návrzích pro německé seniory.

I nastala doba antirevoluční sametové revoluce a dýchavičné české autobusy začaly na okrajích sousedních metropolí chrlit nad ránem polámané a zkřehlé nebo naopak přehřáté skupinky pasažérů v podivných šusťákových soupravách, pojídající zabalené chleby s paštikou a gruziňák z termosky, aby mohly nadcházející den strávit objevováním doslova nového světa nákupních bulvárů. Téměř každý si z něj chtěl mermomocí něco odvézt, a tak jsme si okamžitě po nabytí svobody vybudovali pověst národa, který jde ve své svobodomyslnosti až za hranice trestního práva sousedních zemí. Touto, i legálními cestami tak začalo sbližování s vyspělejší civilizací, ačkoli pocházela z nižšího dialektického stupně.

A jestli v nějaké sféře proběhlo toto sbližování opravdu rychle a efektně, pak to jistě byla oblast obecného designu a v budování image. Jako že hlubší charakterové změny probíhají velmi pomalu, probíhají-li vůbec, v otázce vizuálního vnímání se při střetu dvou různě silných společností odehrává velice krátký proces převahy té silnější. Značky imagemakerů se napevno a trvale usadily v centru Prahy a posléze i dalších větších městech, aby nakonec utkvěly alespoň v pravidelně obnovované paměti venkovanů. Kromě věrné nástupkyně KSČ a jejích voličů se zbytek společnosti začal svým zjevem odlišovat od vlastní minulosti. Přes již legendární fialová saka a stejně proslulé bílé ponožky, přes hledání té optimální nabídky pro podivný středoevropský národ, který si libuje v perverzním napodobování kýčů, dospěl vývoj českého smyslu pro estetiku k dalšímu, neméně smutnému cíli. Zatímco dříve se "jezdilo" po záplatovaných okreskách, pro současnost je typická mnohoproudá dálnice. Ony estetické okresky představovaly alespoň osobní kontakt s okolím, ale dálnice protíná prostor, aniž by měl člověk možnost zastavit a rozhlédnout se, kudy se vlastně řítí. Dálnici míjí billboardy, což je vlastně takový slabikář, který člověka učí orientovat se mezi logy a symboly.V praxi to vypadá tak, že emancipované figuríny houfně opouští výlohy obchodů a promenují se po ulicích. Na základě své příslušnosti k logu jsou schopny navazovat kontakty, přičemž jsou některá loga kompatibilní a v provozní výbavě androidů je schopnost to zcela bezchybně rozlišit. Jejich emancipace má jen jednu malou, ale podstatnou mezírku -- je jí ne zcela periodická obměna zevnějšku. Signál k výměně přichází prostřednictvím billboardů a reakce je vesměs okamžitá. Potom následuje další období poklidné vegetace. Samotná výměna dresu je intimní záležitostí, protože přese všechnu syntetiku jen málokdo ví, že v tom není sám. Činnost korporací skrývajících se za srozumitelnými logy je plně synchronizovaná s děním v audiovizuálních médiích, což je vlastně takový slabikář pro pokročilé. Protože ale není potenciál ikonografie nekonečný, přicházejí techno --logové s dalším projektem. Docela přesně je obsažen v jednom současném televizním spotu propagujícího nezaměnitelný produkt jednoho z výrobců mobilních telefonů a zároveň je věrným popisem stavu všeobecného (ne)vkusu. Degenerativně imitované globální ikony jsou v něm zdrceny autentičností sice lokální, ale o to více skutečné ikony domácí -- strhni plakáty idolů, pokus se do stejné výše vylepit autoportrét a donuť k tomu ještě pár dalších lidí. Tento prostičký vizuál je velmi nechutný ve své pravdivosti. Žádný synkretismus, jen pouhá nápodoba podle přesných instrukcí.

Pro českou estetickou agónii, zejména pro mediálně frekventovanou část populace, je charakteristický onen, z hlediska estetiky tragikomický, zlom. Do té doby se interpreti tesilového showbyznysu snažili od raných let co nejdříve zestárnout. No, a když dospěli do věku, kdy by jim hra na starce nemusela dělat potíže, doba se jim vysmála a chtěla po nich rázem mladistvý projev a hezký maso. Soudruh aby vzal tu vrtkavost diváka a posluchače profackovaného z východu na západ od ideálu esteticky vnímavého stachanovce k představě mladého a svěžího čehokoliv z televize. Člověk tak musí nechtěně narážet na tupou burlesku českého popového pyré. Lidé v postreproduktivním věku se mě snaží přesvědčovat o svém sex-apelu, což je vlastně dojemně pitomé. "Koukněte na toho fintila....". Překvapivě mnoho lidí na to má velmi pozitivní reakci.

I dnes je ještě jednoduché poznat zahraničního turistu. Nejen, že většinou nečpí, ale velmi často je i vkusně oblečen, aniž by to nějak souviselo s nákladností oděvu. Není divu, když okolo běhají panáci z výkladů.