V projevu bodrého strýce Antona se to hemžilo pohrůžkami, prosbami, vychloubáním, upozorňováním na nedostatky a rezervy, špiony a nepřátele pracujícího lidu. V naší historii jsou projevy míněny vždy vážně. Bývají sledovány, zaznamenávány dostupnou technikou dané doby, vyhodnocovány a ukládány pro doby budoucí. Projev "jde o to" stojí za zmínku, neboť projevy další již nikdy nepostrádaly imperativy donucovací, přikazovací a rozkazovací. Lidu je třeba připomínat poslušenství, burcovat v něm svědomí, ukazovat cestu k osvobozujícím pastvinám nepostrádajícím chutnou krmi, dostatek prostoru ke zušlechťování geneticky poddajného materiálu. Vhodná pastva dokáže z nevhodně neposlušného kusu vypěstovat obstojného moulumulu.

Projevy v menších územních celcích bývají zhusta nebezpečné a vytváří v lidech pocit neskonalé důležitosti; svůdné patřičnosti k většině zaručeně spravedlivé a vytvářející nejlepší podmínky pro přežití. Jeden můj přítel, kdysi v nadšeném opovržení všemi kolektivisty, napsal vtipný fejetónek opisující, kterak každý člověk potřebuje nějaký zadek, kam by se ukryl před průvanem zvedajícím se tsunami odporu ulice, kde by přežil v klidu a míru doby nejisté a vzrušené ve společnosti podobně opuštěných a nechtěných. Zadek ochránce byl příteli k smíchu a pohrdání, aby o několik měsíců porevolučně ochablých nalezl postupně do nejednoho nastaveného a připraveného zadku a nechal se tam ohřívati.

Onen pisatel odbojného ražení byl předstižen jistým novodobým Pavlem, ten bez obalu zapřel třikráte svého nevěřícího Uboha, když byl tázán v hostinci u Karlínského viaduktu zda s ním měl cosi společného. Venku pak lkal a říkal: odejdu z této proklaté země, odejdu do Země kde včera znamenalo předevčírem. Neboť tam se nyní budou dělat dějiny. Neodešel, svá průměrná dítka pak vyslal do USA, aby získala ostruhy kapitalistického demokratismu. Proč ty dva ale připomínám? Jenom proto, že žili v bídě vzpomínek z projevů všech těch velikánů našeho politického mrcho-sdružování ve jménu lidu! Dobře si pamatovali, že lézti do pasti pravd se nevyplácí. K čemu hrdinovati, za koho strkati krk do oprátky nebo jej nabízeti k nasazení obojku? Projevy dokázaly v lidech vzbuzovat pocity úzkosti, měnili se v psychotiky a neurotiky, určovali sami sobě omezení nelidského druhu, prodávali svobodu za laciný odpustek -- mlčenlivost, poslušnost, aportování slov a činů, druhotnou poplatnost, neskonalou lísavost, nekřesťanskou lživost, chronickou ohebnost, a připomínali komusi barbarský národ Gog a Magog. Mnozí toužili býti gnómem, tedy skřítkem, trpaslíkem -- zmizeti rozpuštěni v kaluži kolektivního hříchu.

I dnes můžeme vídati neskonale nabubřelé, musí se říci pitomostí nabité, projevy vyvolených z lidu. Nešetří sebe, nešetří nás. V potu tváře a chabých znalostí vytvářejí neblahé pocity zažívané v minulosti; digestoř svět má nyní velmi špatné odsávání a otrava z blboplynů dosahuje maximální stupnice. Slýcháme ohranou písničku ze všech stran -- já s tím nemám, on s tím nemá, my s tím nemáme problém. Demokratický domovský ohradník má vypěstovanou demokracii pačésku, zvláštní odrůdu jalového skřeta.

Někdy se novátorští tlachalové neubrání tvorbě myšlenek zapadajících určenou kategorií poznání do beřkovického údolí. Spasitelé národa a státu mohutní, krejčí povolují švy a popouští záhyby. Nenasytové, budulínci, vypasené Mařenky, celý ten pohádkový arzenál parlamentní a senátní věrchušky stojí daňové poplatníky peníze, ale i nemalé nervy. Bližším pozorováním shledáme, že jsme upadli v ruce nepravé, často obě levé. Za naše peníze častují se vrcholoví občané nevybíravými slovy, urážkami, posměšky, pospáváním, říháním, zíváním a častým odbíháním díky neodbytnému nutkání z přejídání. Známe v zastupitelstvích státních i regionálních nejednu postavu k podpírání, a i když k dámám má být člověk veden mírností a pochopením, nejedna ta dáma není však dáma, ale hádavá saň, správcová z pavlačového baráku na okraji města.

Projevy u nás doma bývají bojovné, udivené a skládající se povětšinou z hezkých slov postrádajících mnohdy racionální zdůvodnění samotného projevu. Pokrytectví, přetvářka, nesoustavnost v myšlení, vznětlivost provázena gestikulací a mimikou prozrazují nám všemu prostému lidu jediné, že jsme zase volili špatně, abychom příště zvolili podobně. Nejsou lidi, říkával tajemník Dinosaurus III. z vůle lidu zvolen. Nejsou lidi,víte lidi, říkají nám dnešní nadlidi. Bodejť by byli, pánové a dámy, když je nehledáte, protože známo jest, že o koryto se nedělí ani nejhloupější živočich v chlévě.

Velké divadelní fláky se odehrávají denně před námi diváky, předplatné máme na léta zajištěno díky naší vrozené lenosti a nechuti k novosti, takže nemůžeme bohužel změnit ani zatuchlé a těsné hlediště -- hraje se v kostýmech z Lesku a bídy kurtizán, v kašírovaných kulisách ze zašlých operetních kusů, při dramaturgických výbojích a nálezech literárních skvostů Komtesa Šotek a režijních objevech Leze prcek na vrbu s hudbou Františka Blbečka.

Máme-li někde skutečný primát, pak ve velkohubosti, v projevech protkaných tolika skrytými náznaky odplat za nepochopení, nedodržení a neplnění doporučení, že jsme na další léta poznamenáni a ocejchováni v duších brutálními, bezmála středověkými razidly. Skutečně cenný projev může pronést snad pouze a jenom vizionář, ale toho nemáme. Mám na mysli jasnozřivého, ne druhy a podruhy ostatních. Nezaměňovat. Podobně jako vizírku (fotohledáček) s vyžírkou (zde doplň každý sám).

Kdosi v příštích volbách čeká na terno, aby mu později ze všeho bylo černo. Kde? Na duši! Vae victis, mistři projevů, necitelnost je trestána často necitelnými.