1. 10. 2004
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
1. 10. 2004

Chvála hospod

Jiří Tichý

Text napsaný u příležitosti výstavy Jany Kremanové, Petra Šmahy a Pavla Kouřila ve Studiu Paměť, Soukenická 29, Praha 1

Dva vyložení umělci, Jana Kremanová a Petr Šmaha, jak by je pojmenoval básnický mág a mystifikátor Eugen Brikcius, se rozhodli k hrdinskému činu: k vzdání pocty fotografu Pavlu Kouřilovi a nádherným, i když často ukrutně urputným chvílím. Tehdy například malíř Ota Slavík uběhl trasu ze Staroměstského náměstí na roh Vodičkovy a Jungmannovy do Československé státní spořitelny v rekordním čase, aby před uzavřením peněžního ústavu vybral peníze na další piva a kořalky, aby si s novopečeným cukrovkářem keramikem Luborem Těhníkem vypil pětadvacátou malou vodku (velké mu prý lékaři zakázali) a zároveň od tehdy krátce abstinujícího spisovatele Petra Chudožilova nechal si vzápětí vyspílávat, že mu z chlastu teče nudle z nosu. Možná od tehdy se datuje jedno z mnoha umělcových trefných rčení "Tudle nudle suchý z nosu."

Někteří, dnes zarytí bojovníci za vyrovnání se s minulostí z řad bývalých konformních přisírků, by se zděsili, že jsem pro léta sedmdesátá a kus osmdesátých, v nichž fenomén hospody vrcholil, použil výraz nádherný. Oprávněně, neboť pražská, potažmo česká hospoda žila svým vlastním, ničím a nikým nerušeným životem, kde čas ubíhal zleva doprava jen a jen podle hodinového ciferníku (nejednalo-li se o hodiny na radnici v Maislovce, které jdou - kdo ví proč - pozpátku) politika nepolitika, bolševik nebolševik.

Ostatně Ludvík Vaculík taky napsal "zlatá padesátá" a neměl při tom na mysli tehdejší zvěrstva. Horší to měli androšové, kteří hospod (většinou mimopražských), využívali k vlastním hudebním produkcím, jen v málo případech se obešlých bez policejních perlustrací. Ale v nich vládla s železnou pravidelností Jirousova autorita, jíž většina mániček bez odporu podléhala. "Blížej se policajti, teď se na hodinu přestane chlastat, zmrdi zarostlí!" zařval básník z pódia a všem naráz, bez rozdílu věku a pohlaví vypadly z rukou nedopité půllitry. Zatímco již zmíněný Slavík v Praze "pod paraplíčkama" rozdával nebezpečně opilým rejpalům tradiční zadovky a hlavovky, tedy neočekávanou ránu pěstí do některé z částí těla. Pro zvlášť vytipované měl vždy připravený tzv. vobliz, což bylo jeho řádně dlouhým a alkoholickým dechem prosyceným jazykem táhlé oblíznutí od brady až po čelo. Jen málokdo tuto torturu vydržel a nepozvracel se po ni.

Milovali jsme ty hospody a po jejich večerním uzavření následně vinárny, bylo krásné proplétat se nočním labyrintem ulic Starého Města a zvažovat, z jaké asi knajpy se přesouvá skupinka známých, jen trochu jinak orientovaných opilců, směřujících bezpochyb taky na Uhelňák ke "lvovi". Milovali jsme ty neuvěřitelné debatní seance, při nichž se u stolu s lavicí pro šest lidí mačkalo a překřičovalo patnáct hostů nejrůznějších profesí: Vzpomínáte?

Historička umění a podnikový právník z Grafické sbírky Národní galerie s instalatéry z Ópíbíhej (pro neznalé Obvodní podnik bytového hospodářství), narudlý a ve špatně střiženém saku hádající se úředník z Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlícího naproti paláci Kinských, se skutečným básníkem i kvazipoetou, šuplíkoví, tedy nevystavující umělci s redaktory vnitráckého časopisu Signál, kteří by prý taky podepsali Chartu, kdyby ji nepodepsal Pavel Kohout, atakdále atakpodobně.

Milovali jsme ty chvíle, kdy se krásně řečená myšlenka v záplavě skoků do řeči rozplynula jak pěna na zteplalé desítce, milovali jsme tu lokalitu mnohde připomínající periférii, se všemi jejími stále zataženými zrezlými roletami n.p. Řempo, oprýskanými omítkami a ochcanými rohy kdysi vznešených měšťanských domů, ty věčně rozkopané a zalešené ulice s vyhřezlými dlažebními kostkami a pomuchlanými odpadkovými koši a jinými atributy skutečně vyvolávajícími ducha Franze Kafky, bohužel dnes definitivně zadupaného do země bantamovými koly jakéhosi odněkud z pláže dovezeného barevného pseudovláčku, vozícího rozjásané valutové cizince - pardon turisty -, ze Staromáku po tzv. Královské cestě nahoru Nerudovkou až k sídlu prezidenta.

Milovali jsme ty výčepy, v kterých jsme stáli namačkáni jako v narvané tramvaji, kde místo kožených uší drželi jsme se skleněných uch půllitrů a kde číšník, aby se mohl dostat k žíznivcům v lokálu, musel nás s vějířem piv nad hlavou rozrážet jak ragbista se šišatou merunou v náručí. Výčepy, v nichž se u pípy tlačili okolo bydlící s keramickými a mosaznými džbány a nikoli s petlahvemi, kam přicházeli i rozdovádění pubescenti, vyběhnuvší z nedalekého mejdanu s vymytým máminým kýblem, pěnou u nesmělých rtů a poklopcem potřísněným ještě čerstvým semenem.

Milovali jsme to neustálé přelévání se z jedné hospody do druhé nepřeberným množstvím průchodů o nichž tak krásně psal "zuřivý" žurnalista Egon Ervin Kisch, když popisoval svoje rakousko-uherské dětství. Dokázali jsme stát hodiny u pro mne příliš vysokého pultu v bufetu U Černého pivovaru, nebo na Valdeku a předčítat si bláboly i smysluplnosti či být zaboxováni U Bubeníčků nebo U Soudku. Ta libá vůně z poasfaltovaných záchodových stěn, u nichž jsme, my menšího vzrůstu, močili bez obav z naskákání křečových žil. To až později se tato nezbytná činnost stala pro nás nepříjemnou z důvodu nesmyslně vysokého usazení pisoárů.

Ti z vás, kteří mě znáte, víte, že tímto vzpomínkovým výlevem nevzývám staré pořádky, ani nevolám nazpět mladší věk. Jsem smířen - neříkám spokojen - s tím nynějším. Jen jsem si v souvislosti s duchem vystavených výtvarných artefaktů promítl s duchem jistého období, v němž pijáctví nebylo spojeno pouze s chutí jednotlivých moků, bylo více či méně i projevem jisté rozpolcenosti, v lepším případě revolty v pospolitosti, soudržnosti, schopnosti prosazovat se na jediném tehdy možném veřejném fóru, ale i výrazem schopnosti umět naslouchat jiným názorům uměleckým a obecně lidským a ctít je, nebo aspoň respektovat. Pokud ten či onen nebyl vysloveně výtvarným či jiným neumětelem, neslyšel jsem v těch dobách hodnotit práce (díla, chcete-li) odlišných umělců dnes tolik oblíbeným doslova kunsthistorickým výrazem "to je sračka".

V těch dnes už takřka neexistujících hospodách, bufetech a restauracích, alespoň ne v jejich někdejší podobě, se pouze nepařilo (abych použil dnešní terminus technicus pro mně liběji znějící slovo chlastat), tam se také tvořilo. A nikoli, prosím, jen umění. Tam se tvořil a žil Život. Ta doba však znamenala i neuvěřitelné vzepětí fenomému zvaného hospodský tlach. To nebylo to dnešní obhroublé a netolerantní vyřvávání všemožných tupanů a vylízanců ať už z toho či onoho společenského uskupení. Alespoň tomu tak nebylo v těch našich hospodách čtvrté a třetí cenové skupiny, kde ještě neopruzovaly dotěrné televize, nebo nevyřvávala hudba z pokleslých privátních rádií jen a jen pro potěchu obsluhujícího personálu.

A má-li to být výstava jistého obsahového ustrojení i jakýs takýs Hommage Pavlu Kouřilovi, sluší se mu poslat: "Tě pic, starý brachu, kdož jsme dosud při síle, vožerme se, máme-li na to."

                 
Obsah vydání       1. 10. 2004
1. 10. 2004 Graham Greene -- básník trapnosti Jan  Čulík
2. 10. 2004 Britský občan byl "mučen v americkém zajetí"
1. 10. 2004 Sociální stát a kapitalismus
2. 10. 2004 Svoboda slova v době terorismu
1. 10. 2004 Premiér Tony Blair se v pátek podrobí srdeční operaci
1. 10. 2004 Humanitární pomoc pro ostrov Haiti je ohrožována místními gangstery Miloš  Kaláb
1. 10. 2004 "Dopis 100"
1. 10. 2004 Michael  Marčák
1. 10. 2004 Málo muziky za hodně peněz Jan  Rydl
1. 10. 2004 Ach, já, ... necivilizovaný Tomáš  Gawron
1. 10. 2004 Kam vede tunel na Hutmance? Zbyněk  Fiala
3. 10. 2004 Porodní báby a státní moc Tomáš  Trusina
1. 10. 2004 Skandál s LTO po deseti letech Josef  Vít
1. 10. 2004 Chvála hospod Jiří  Tichý
30. 9. 2004 Británie: Ofcom navrhuje novou veřejnoprávní televizi
30. 9. 2004 Jsou česká média po roce 1989 svobodná?
1. 10. 2004 Penzijní systém: Jak a proč jej definovat?
1. 10. 2004 Ať o odsunu rozhodnou ti, kdo se budou přesouvat František  Marčík
1. 10. 2004 Marčák: Politicky nekorektní humor
30. 9. 2004 Všem mým návistníkům i nenávistníkům
30. 9. 2004 Snaha poničit Prahu další magistrálou pokračuje Petr  Kužvart
30. 9. 2004 Figuríny z výkladu Bohumil  Kartous
30. 9. 2004 Když sociolog nerozumí věcem kolem sebe Ivo  Bystřičan
30. 9. 2004 Uvnitř: Důkaz Bushova politického převratu Greg  Evans
30. 9. 2004 Zpravodajství iráckého odboje za dny 18. - 21. září 2004
29. 9. 2004 Mazat, či nemazat... Jan  Sýkora
30. 9. 2004 Slavné projevy
Neslavné konce
Václav  Dušek
1. 9. 2004 Hospodaření OSBL za srpen 2004
18. 6. 2004 Inzerujte v Britských listech
29. 12. 2003 Nenechte si ujít: nový knižní výbor z Britských listů
22. 11. 2003 Adresy redakce
17. 6. 2004 Provizorní umístění starých archivů

Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby RSS 2.0      Historie >
2. 10. 2004 Svoboda slova v době terorismu   
1. 10. 2004 Graham Greene -- básník trapnosti Jan  Čulík
1. 10. 2004 Chvála hospod Jiří  Tichý
30. 9. 2004 Figuríny z výkladu Bohumil  Kartous
30. 9. 2004 Slavné projevy
Neslavné konce
Václav  Dušek
30. 9. 2004 Snaha poničit Prahu další magistrálou pokračuje Petr  Kužvart
30. 9. 2004 Uvnitř: Důkaz Bushova politického převratu Greg  Evans
29. 9. 2004 Mazat, či nemazat... Jan  Sýkora
28. 9. 2004 Jimmy Carter varoval před volebními problémy na Floridě   
27. 9. 2004 Lidové noviny dál šíří bludy o detektoru lži Hynek  Hanke
27. 9. 2004 Stanislav Komárek se asi tvůrčím prozaikem nestane Jan  Čulík
27. 9. 2004 Proč v českém školství už deset let selhává management jakosti? Ivo V. Fencl
25. 9. 2004 Patron české země, nebo servilní kolaborant? Zdeněk  Bárta
25. 9. 2004 Dědeček George W. Bushe měl podnikatelské styky s firmami v nacistickém Německu   
24. 9. 2004 Nádraží u Svratky aneb Utopené miliardy Josef  Ludvík