3. 12. 2003
Ještě o potratech: pochybná argumentace Jana ČulíkaPane Čulíku, téměř celý poslední odstavec Vašeho článku považuji za
pochybný:
Toto je reakce na tento článek: |
Jenže lidská existence je složitá, rozporná a lidským rozumem neuchopitelná. Jak víme ze zkušenosti z období komunismu, jednoduchá a černobílá ideologická řešení bývají ničivá. To ovšem k otázce etické přijatelnosti potratů neříká vůbec nic, takže lze vynechat. Otázka je stejně jednoduchá jako vražda lidské bytosti v kterémkoli jiném stádiu vývoje. Mlžící pseudoargumenty stoupenců potratů jsou tragikomické - lidský plod není nižší živočišný druh ani orgán či tkáň organismu matky. Je zcela nesporně ohraničen a odlišen. Rozhodování o ukončení těhotenství nemůže být výhradním právem ženy, neboť nejde o odstranění bradavice či slepého střeva. Jejím právem je rozhodnutí (ne)otěhotnět, ale tam také její svoboda volby končí - u práva jiné lidské bytosti na život. Rozhodovat o smrti ostatních individuu nepřísluší a na tom, na štěstí, nezměnilo nic ani osvícenství. Je-li to krajnost, pak rozhodně neškodí, ale právě naopak. Pokud vím, nikdo dosud nedokázal vážně zdůvodnit, proč by mělo být dřívější stádium vývoje důvodem k přijatelnosti úmyslného zabití, zatímco pozdější stadia už nikoli. Předložené nepovažuji vůbec za argumenty... Nekompromisní politika katolické církve, jejímž cílem má být záchrana života, vede v pandemické situaci v afrických zemích ke genocidě. To tedy nevím, co máte přesně na mysli, zasloužilo by si rozvést... Od osvícenství je v Evropě pravidlem, že o složitých etických či náboženských otázkách má právo rozhodovat sám občan poté, co jsou mu předloženy veškeré dostupné informace, a to na základě svého individuálního svědomí. Opakuji - ano, pokud nejde o průlom do práv ostatních, zejména v otázce života či smrti jiné lidské bytosti, lhostejno v kterém stadiu vývoje. Abych se krotce držel v mezích antropocentrismu, kterýžto mi není až tak vlastní, ale budiž... Bylo by návratem k totalitní minulosti, kdybychom se pokoušeli lidem řešení složitých etických otázek apriorně vnucovat shora. Taková politika by vedla k násilí, křivdám a nespravedlnostem. To je ale mlžení... Doufejme tedy, že se lidoveckým poslancům Jiřímu Karasovi a Janu Kasalovi v nadcházejících týdnech nepodaří v českém parlamentě prosadit naprostý zákaz umělého přerušení těhotenství, o nějž usilují. Byl by to obdobný extrém, jakým je protikondomová politika katolické církve v Africe. Doufejme také, že se oběma poslancům ani nepodaří emocionálně zmanipulovat v této složité věci veřejnost tím, že by před jejím projednáváním v parlamentu prosadili televizní vysílání jednostranně protipotratového filmu Němý výkřik. Každá krajnost škodí. Řekl bych spíš - krajnost škodívá. Pokud je vraždění lidiček v počátečním stadiu vývoje krajností, pak určitě. Ale problém vidím jinde. Co s nedostatkem úcty k (lidskému) životu, s neschopností či neochotou nést důsledky svého (ne)rozhodnutí a jednání, s nedostatečným či deformovaným citovým, mravním a charakterovým vývojem mnoha lidí? To je, podle mého mínění, složitý, nepřehledný a těžko uchopitelný a řešitelný problém. Opravdu neumíme nic lepšího a inteligentnějšího než - zabíjet? Jiné možnosti nás opravdu nenapadají? Zákaz potratů je jen opačný extrém a řeší za podobně šílenou cenu stejně málo jako potraty. Jak je možné, pane Čulíku, že nevidíte, jak stejná jsou obě řešení ve své podstatě? Obě jsou krajnostmi, které mají katastrofální důsledky. Proč pánové v parlamentě neprosazují skutečnou a humánní ochranu nenarozených dětí před nezralostí, neodpovědností, deformitou, deprivantstvím, slabostí, sociální či zdravotní tísní nebo nedostačivostí těch objektivně odpovědných. A rozumné návrhy už byly mnohokrát proneseny a je zřejmé, že jiné možnosti existují. Jenže není politická vůle, bohužel... Pozn. JČ: Např. v Británii zákon jasně nadřazuje práva ženy nad práva plodu, viz ZDE. O tom, jak katolická církev varuje v zemích, postižených chorobou AIDS, před používáním prezervativů a napomáhá tím genocidě ZDE a ZDE. Myslím, že je nepřijatelné dávat přednost v prvních týdnech těhotenství plodu, který nemá vědomí na úkor ženy. Alespoň to je smysl zákonů v celé řadě evropských zemí. V žádném případě to neznamená pohrdání životem. |