Cituji ministra: "Jestliže mám od právníků zdokumentováno, že poválečná konfiskace toho majetku plně odpovídá těm dvěma dekretům, a najednou je vynesen rozsudek, který je vlastně zpochybňuje... Co je špatného na tom, když v takovém okamžiku řeknu, že ten soudce je slepý, když si nevšiml, že to bylo zkonfiskováno podle Benešových dekretů? Ostatně Nejvyšší soud k tomu brzy řekne své a jsem zvědav, co pak řeknou všichni ti, kteří se na mne vrhli."

A novinář Alexandr Kramer tuto jedinečnou příležitost sestřelit ministra zcela bez povšimnutí přejde a pokračuje v rozhovoru na jiné téma. Vůbec nezaznamená skandálnost ani jediné ze tří pronesených vět, nejspíše je považuje -- a s ním celá česká společnost -- za stejně legitimní ministrův názor, jako jeho názor na upadající preference vládní strany.

Stojí za to si tří Dostálových vět povšimnout blíže. V první z nich zaznamenává existenci rozdílných právních názorů na stejnou věc. Dodnes nebyl informován, že posouzení rozdílných právních názorů je podstatou soudního řízení a že autoritou, která zákon závazně vykládá a spor rozhoduje je právě soud. I nadále za ní považuje své ministerské odborníky, "právníky", od kterých to přece "má zdokumentované". Úkolem soudu v jeho chápání je s jednou zdokumentovaným názorem se seznámit a poté jej v rozsudku aplikovat. Představa, že by se mohl soud přiklonit k jinému názoru, je pro Dostála tak neuvěřitelná, že ji ani nedokáže domyslet do konce...

V druhé větě svou právní koncepci transponuje z roviny právního sporu do roviny metafyzické, teologické. Jeho myšlení nejsou vlastní kategorie rozdílných názorů, diskusí, argumentů, nýbrž kategorie pravdy jediné, zjevné a nepopiratelné, proti níž stojí pouze kategorie neznalostí, omylů či lží. Soudce, který tu jedinou pravdu nevidí, nerozpozná, který si ji "nevšiml", musí být nezbytně "slepý" (a kvitujme umírněnost posudku, mohl také dopadnout daleko hůře). Cožpak to není každému jasné? "Co je špatného na tom, když v takovém okamžiku řeknu..."?

Defenzivní formulace je ministrovou jedinou reflexí kritiky, které se mu dostalo po dřívějších výrocích ke stejnému tématu. Dotyčný rozhovor již nemám, ale pamatuji si nejméně dva klíčové argumenty. Jedním z nich byla jakási nejasná politická dohoda o tom, že se v restitucích "nepůjde před rok 1948", jejíž dodržování Dostál striktně požadoval rovněž od soudů. Druhým z nich byla (víceméně doslovná) argumentace "jeho otec byl Němec, jeho matka byla Němka, takže je i on Němec a nemá tedy nárok". Nevím, zda na Dostála někdo podal trestní oznámení pro podněcování k omezování svobod příslušníků národa, nejspíš by ale skončilo na tom, že přitom vycházel z dosud platných zákonů.

Nicméně přednesl ministr kultury opakovaně a srozumitelně své názory, které jej kvalifikují jako člena elitářského, antidemokratického, extremistického společenství, rozhodně ale diskvalifikují jako člena vlády demokratické země. Ve většině evropských zemí by byl na jejich základě stěží únosný i jen jako prostý člen politické strany, která je odkázaná na širší volební podporu obyvatelstva.

Ve třetí Dostálově větě však problém osobních názorů autoritativního politika přerůstá v problém podstatně závažnější: "Ostatně Nejvyšší soud k tomu brzy řekne své a pak...".

Ať již si o Dostálovi myslíme cokoliv, není důvod nebrat jeho výroky vážně. Z poslední věty vyplývá, zdá se, hned několik zcela alarmujících závěrů: Nejvyšší soud konzultuje probíhající soudní případy s vládou či jejími reprezentanty; Nejvyšší soud rozhoduje ještě před uzavřením soudního řízení; částem politických elit jsou, zdá se, rozhodnutí Nejvyššího soudu známy ještě před jejich vynesením.

A tady končí legrace. Striktní rozdělení státní moci a nezávislost soudnictví jsou základními atributy demokratické společnosti. Jejich existence či absence jsou kritériem toho, zda je společnost demokracií či totalitou. Nemám ministru Dostálovi za zlé jeho názory, dospěl k nim stejným způsobem, jako já ke svým -- pouze vlastní úvahou. Že různí lidé dospívají k různým závěrům, je podstatou demokracie. Jestliže však pan ministr jakýmkoli způsobem -- jiným, než veřejným vyjádřením jakkoli kontroverzního názoru -- zasahuje do výkonu a rozhodnutí soudů, jestliže s ním Nejvyšší soud otevřené případy konzultuje, jestliže Nejvyšší soud vynáší rozsudky předem a předem s nimi také seznamuje politické činitele, není to problém osobní únosnosti jednoho politika, ale problém překročením hranice demokracie. Lze se za těchto okolností vůbec ještě domáhat práva soudní cestou? Trvá ještě totalita předchozí, anebo již začala nová?

Co se nyní stane? Odhaduji, že nic, možná vyjde pár pohoršených článků, jako je tento. Odhaduji, že ministr Dostál v klidu doslouží do konce volebního období a případně absolvuje další v koalici s ODS.

A právě tohle je skutečným problémem Čech: ne ústava, ústavní oddělení rolí zákonodárné, výkonné a soudní, to vše odpovídá evropskému standardu, ba ani ne špatné a navzájem si odporující zákony, protože jejich přeformulování a sladění by za normálních okolností bylo pouze otázkou času, ale právě tato ničím nezakrývaná samozřejmost arogance moci vůči občanům a zákonu, kterou novináři, právníci, soudci i sami občané bez odporu se stejnou samozřejmostí akceptují, kterou v záplavě slov vůbec nerozpoznají jako něco mimořádného, nepřijatelného, jako otevřený útok na podstatu demokracie.

Vladimír Rott má pravdu, když v pozoruhodném souladu s Václavem Klausem konstatuje, "že monarchistické pozůstatky nemohou nahradit justici" a když kritizuje "do značné míry, ne-li podstatně samozaviněnou - neschopnost jednat mimo rámec daný tradicí, kulturou, společností ovládanou poslušností poddaných". Chápu absurdnost toho, že by třeba pan Kinský měl uctivě požádat o vydání majetku ministra Dostála, i když by se to za daných okolností mohlo jevit oportunnější, než vyhazovat peníze za právníky a předem rozhodnuté soudy. Nicméně nevidím řešení ve výzvách několika angažovaných k větší radikálnosti, ale spíše v motivování dalších k samostatnému myšlení a jednání. Což se ovšem děje -- zejména u mladší generace -- i bez toho.