Režim talibů se zhroutil. Afghánistán prochází obnovou. Režim Saddáma Hussajna je již pouhou vzpomínkou na zlý sen a Irák -- i když s obtížemi -- se vydává cestou demokracie. A konečně i zápas s organizací al-Kajdá se úspěšně vyvíjí.

Ostatně mohlo by tomu být jinak? Cožpak není síla jediným jazykem, kterému muslimové a Arabové rozumějí? Tom DeLay, předseda republikánské většiny ve Sněmovně reprezentantů, evangelický křesťan a člen hnutí křesťanských sionistů, to vysvětluje bez příkras: "Před 11. zářím si v arabském světě mysleli, že Spojené státy jsou jen papírovým tygrem. Měli jsme prezidenta, jehož boj proti terorismu se omezoval jen na pár bomb svržených do pouště. To jim bylo k smíchu. Nyní však vidí, že je to vážné a že Spojené státy jsou skutečnou velmocí. A oni velmoci ctí." (International Herald Tribune, Paříž, 26. -- 27. 7. 2003)

Pro ty, kteří se obávali, že vojenské dobrodružství v Iráku podnítí terorismus, našel 8. dubna pádnou odpověď Daniel Pipes, samozvaný odborník na muslimskou duši a bezvýhradný zastánce politiky Ariela Šarona: "Výsledkem války v Iráku bude omezení terorismu (...) Očekáváme, že zášť muslimů po vítězství spojenců v Iráku zřejmě opadne." Tento stoupenec současné vlády, který se v roce 1990 obával "hromadného přistěhovalectví lidí tmavé pleti, kteří vaří zvláštní pokrmy a řídí se jinými normami hygieny" (Washington Post, 25. 7. 2003), osvědčil svou předvídavost v roce 1987, kdy velebil americkou vojenskou podporu Saddámu Hussajnovi ve válce proti Íránu.

Tito američtí ideologové žijí ve svých snech, skutečnost na ně nemá žádný vliv a jsou odhodláni i k nestoudné lži, aby ospravedlnili své bludy. Přesto dva roky po 11. září 2001 musí jakéhokoli pozorovatele, jenž lpí na skutečnostech, zarážet fakt, že americká vítězství, ať už v Afghánistánu, či v Iráku, se čím dál více noří do politických nesnází. Vláda G. Bushe vyhrála každou z bitev, avšak určitě ne válku proti terorismu. Navzdory utrpěným ranám pokračuje al-Kajdá ve vražedné činnosti. Během několika měsíců udeřila tato organizace (nebo skupiny, které se k ní hlásí) 12. května v Rijádu (35 mrtvých), 16. května v Casablance (více než 40 mrtvých), 5. května v Djakartě (asi 10 mrtvých). Minulý měsíc postihly atentáty i Bagdád; jeden z nich byl veden proti velvyslanectví Jordánska, druhý proti sídlu OSN. Washington navíc upozorňuje na příliv islámských bojovníků do Iráku. V rozporu s odhady D. Pipse není pochyb, že americké údery v Afghánistánu a v Iráku, jakož i neschopnost Američanů v Palestině, povzbudily verbíře al-Kajdy.

Ve článku Omyl Ameriky (Le Figaro, 7. 8. 2003) odsuzuje Olivier Roy "ideologizaci", kterou uplatňuje vláda G. Bushe na válku proti terorismu. Ta podle něj "vede k omylu při volbě cílů, které nemají nic společného s terorismem, a díky tomu i k odčerpání značných prostředků tímto směrem". Také zpochybňuje "mylnou a předem vytvořenou strategickou vizi, jejíž záměry byly určeny ještě před 11. září, jako například označování některých států jako státy -- bandity, (...) z čehož vyplývá i volba řešení, řešení válečného. Avšak dosud byli všichni představitelé al-Kajdy zadržení obvyklými kriminalistickými postupy (infiltrace, sledování). Ti, kteří byli cílem vojenského zásahu, jsou buď mrtvi (a neposkytnou už žádné informace) nebo, což je častější případ, jsou živi a zdrávi (bin Ládin, moláh Omar)".

Afgánistán byl prvním terčem v celosvětové ofenzívě proti terorismu. Skoro dva roky po pádu talibů nám zprávy tiskových agentur, jež sdělovací prostředky přebírají jen málo, umožňují poznat míru zmatků, které tam vládnou. Pouze v týdnu od 13. do 20. srpna bylo zabito asi sto lidí, v jižní provincii Helmand vybuchla bomba nastražená v autobuse, v sousední provincii Oruzgan svedli dva náčelníci, věrni vládě, mezi sebou bitvu, v provinciích Khost a Paktika došlo k několika střetům mezi vojáky a stovkami bojovníků talibanu atd.

Jedná se o pouhé porodní bolesti? Ve zprávě z 5. srpna, nazvané Problém paštunského odcizení, poznamenává International Crisis Group (ICG, Brusel): "Rizika, která s sebou přináší rostoucí odcizení Paštunů (hlavní etnikum v Afgánistánu) by měla být zřejmá. Talibové se dostali k moci nejenom díky vojenské pomoci Pákistánu, ale také v důsledku toho, že místní náčelníci se vyznačovali zlořády páchanými vůči civilistům a násilným vymáháním finančních prostředků. Původní úspěch talibů při odzbrojení jihu a nastolení jakési bezpečnosti byl uvítán význačnou částí obyvatelstva jako úleva. Přetrvávající stav nebezpečnosti na jihu a na východě, překážky v obchodě a řevnivost mezi sousedícími státy nyní znovu vytvářejí podmínky, které vedly k úspěchu talibů. Toto nebezpečí je navíc znásobeno návratem předních velitelů Talibanu, kteří jsou schopni využít nespokojenosti jak obyvatelstva, tak bývalých spojenců, jež vládnou v provinciích při pákistánské hranici.

Zpráva americké organizace Human Right Watch, která vyšla v červenci a byla nazvaná Killing you is very easy for us, potvrzuje tyto závěry a trvá na "zapletení nebo spoluvině vlády na veškerých násilnostech téměř ve všech jižních oblastech". Současný stav nedodržování lidských práv a všeobecného nedostatku bezpečnosti je "z velké části následkem rozhodnutí, činů a opominutí vlády Spojených států, ostatních vlád koalice a některých činitelů afgánské přechodné vlády". V další části zpráva odsuzuje spolupráci spojenců s válečníky, kteří nesou zodpovědnost za nejhorší násilnosti.

V tomto rozpočtovém roce (jež končí v září) uvolnily Spojené státy 10 miliard dolarů pro svých devět tisíc vojáků v Afgánistánu. Na hospodářskou pomoc Afgánistánu to bylo pouze 600 miliónů dolarů. Poněvadž se obává neúspěchu, připravila se vláda Spojených států zvýšit pro příští rok tuto částku na jednu miliardu dolarů a posílá 200 až 250 poradců afgánské vládě. Budou však tyto kroky vnímány jinak než jako způsob kolonizace?

Kábul a Bagdád mají alespoň jednu věc společnou: výpadky elektřiny. V hlavním městě Iráku se pět měsíců po pádu režimu nedostává základních potřeb. Obyvatelé užasle pozorují americké vojáky v jejich futuristických oděvech s neobyčejnými technickými prostředky a logistikou, jež jim zajišťuje dostatek minerální vody a potravin. Proč tedy nejsou schopni obnovit rozvod pitné vody, elektřiny a telefonní spojení? Proč zůstává i nadále uzavřeno mezinárodní letiště a prodlužuje se tak izolace země? Proč je cesta z Amánu do Bagdádu, za embarga životadárná tepna Iráku, nyní sužována bandity?

Po válce v roce 1991, a to i přes uvalení sankcí, trvalo irácké vládě díky vynalézavým improvizacím sotva několik měsíců zajištění základních potřeb. A to byla země poničena daleko víc než v roce 2003. Zhroucení centrální vlády a veškeré vládnoucí stavby americké "plánovače" překvapilo. Spojené státy byly celá léta hluché k poplašným varováním mnohých nevládních organizací, jež se týkala zejména vysoké dětské úmrtnosti, podvýživy obyvatelstva a nedostatku odpovídající lékařské péče. Celá společnost v Iráku se hroutila. Školní docházka prudce poklesla. Část středních tříd odešla do zahraničí. Kriminalita raketově stoupala. Proč se tedy podivovat rabování, které provázelo "osvobození" země? Infrastruktura, nouzově záplatována po roce 1991, další válku nevydržela.

Selhání při obnově Iráku lze připsat i touze amerických představitelů po "odplatě". K tomu, aby byly znovu zprovozněny elektrárny, by bylo nutné obrátit se na německé (Siemens) a švédské (ABB) podniky, které moderní systém rozvodu elektřiny v Iráku zaváděly. Totéž platí o telefonu. Bylo by nutné obrátit se na Alcatel (Francie), který síť zaváděl a v Iráku se vyzná. Avšak Washington chce stále potrestat vlády "staré Evropy" a také se postarat o tučné smlouvy pro několik společností, které financují Republikánskou stranu.

Irácký lid trpí. Je šťastný, že se zbavil nebezpečného diktátora. Avšak klade si otázky o záměrech Spojených států, které podezřívá z úmyslu kolonizovat Irák. Tato dvojakost je dobře vystižena zážitkem, který popisuje Max Rodenbeck v The New York Review of Books ( 14. 8. 2003 ) Když se zeptal jistého guvernéra provincie, dlouhodobého odpůrce Saddáma Husajna, jestli ví, kde se schovává Chemický Ali ( Ali Hassan Al-Majid, jeden z představitelů minulého režimu, v současnosti je již držen ve vazbě ), odpověděl mu, že to neví, a dodal: "Vím ale, kde se skrývají ostatní (představitelé režimu). A proč to neřeknu Američanům? Protože jsem synem Iráku a mé děti tady budou vyrůstat. Možná bych byl v budoucnosti souzen jako zrádce. Skutečná potíž je v tom, že Američané neřekli, co udělají se svým "balíčkem karet". Pošlou je na Guantanamo? Osvobodí je? Kdybychom věděli, že tito krvaví zločinci budou souzeni zde v Iráku, bylo by to něco úplně jiného." Když se novinář vrátil k autu, řidič mu prozradil, že pár lidí údajně vidělo Izzata Ibrahima, "křížového krále", hodnostáře padlého režimu, vstoupit do domu guvernéra.

Pentagon, který není schopný nastolit pořádek a bezpečnost, ani zajistit základní potřeby, spravuje Irák jako kolonii. Nechápe místní odpor a mylně jej připisuje pouze spojencům bývalého diktátora. Není navíc schopen pochopit nedůvěru obyvatelstva. Proč by si měli stěžovat, vždyť je Spojené státy zbavily tyrana? Jenže Iráčané znají podíl Spojených států na své dlouhé kalvárii. Stále očekávají jejich omluvu za podporu Saddáma Husajna v osmdesátých letech -- tu však neslyšeli ani od Francie... Nezaznamenali ani sebemenší lítost nad nečinností spojenců během povstání v létě 1991, ani nad vražedným embargem, kterému byli podrobeni. A konečně ani nad tisíci mrtvými civilisty v tomto roce, které zabily tříštivé bomby a napalm. ( Christophe Ayad , Libération, 14. 8. 2003 )

Organizace Iraq Body Count k 17. srpnu 2003 napočítala 6113 až 7830 mrtvých civilistů od zahájení války a asi 20 tisíc zraněných během války samotné (ta podle prezidenta Bushe skončila 1. května). Mnozí z nich jsou zmrzačeni, ale americké úřady odmítají jejich odškodnění. ( Washington Post, 31. 3. 2003 ) Přestože by to -- dokonce i ve výši 10 tisíc dolarů na osobu, tedy celkově 200 miliónů dolarů -- představovalo pouhou kapku v celkových nákladech na okupaci. 17. července rozhodl Kompenzační výbor OSN zaplatit, penězi zabavenými v Iráku, 190 miliónů dolarů za škody způsobené během první války v Iráku. Více než polovina byla udělena zemi tak nuzné, jako je Kuvajt. ( Le Monde Diplomatique, říjen 2000 )

Často jsou zmiňovány ztráty Američanů v Iráku od úředního ukončení nepřátelství. Avšak kdo si dělá starost o stovky Iráčanů, kteří zahynuli při operacích k udržení pořádku nebo při manipulaci s nevybuchlou municí? Více než pět tisíc zajatců je drženo bez rozsudku, přitom většina z nich nemá nic společného se zločiny předešlého režimu. Ve zprávě z 23. července odsuzuje Amnesty International "mučení a špatné zacházení" se zajatci. Určité množství zajatců údajně "ve věznicích zemřelo" na následky střelby koaličních sil.

Jeden z prvních činů amerických sil v Mosulu v květnu bylo zorganizování místních "voleb" -- v tomto miliónovém městě určili představitelé každé etnické a náboženské skupiny svého zástupce do městské rady. Poté jmenovali i starostu, jímž měl být sunitský Arab. O několik týdnů později byla zahájena činnost prozatímní rady vlády, organizace bez velké pravomoci, jež má okupaci dát iráckou "tvář". V jednom úvodníku arabských novin si novinář povšiml "děsivého rysu" této scény: "Diskutovalo se v oddělených skupinách. Šíitové se šíity, sunité se sunity, Kurdové s Kurdy. Ti, kteří nepatřili k žádné ze skupin, nebo ti, kteří se domnívali, že za své jmenování nevděčí svému vyznání či rase, čekali. Jeden z nich dokonce zasedání opustil." ( Abdulwahab Badrakhan, Al Hayat, 2. 8. 2003 ) Dnes, stejně jako předevčírem v Libanonu a včera v Bosně, je každý směrován ke své neměnné "totožnosti". Ve jménu oprávněných práv menšin podkopává okupant možnost obnovy jednotného a demokratického státu...

Pomocné oddíly Washingtonu

Podle mínění stále většího počtu Iráčanů se Spojené státy snaží pouze zajistit si strategickou kontrolu nad zemí a ropou -- příjmy z ní jsou však nyní tak nízké, že neuhradí ani část nákladů okupace. Americký Kongres pro rozpočtový rok 2003 odhlasoval 62, 37 dodatečných miliard dolarů pro operace v Iráku. Okupace Iráku stojí Spojené státy 3,9 miliard dolarů měsíčně. Oproti první válce v Zálivu, jejíž náklady dosáhly 60 miliard dolarů, které zaplatili spojenci, není nyní žádná země ochotna sdílet toto břemeno s Washingtonem. Rozpočtový schodek Spojených států se zatím znepokojivě prohlubuje.

Pro Spojené státy nastává i obtíž s doplňováním vojáků. "Je nesnadné si představit, že pro zajištění stability v posaddámovském Iráku bude zapotřebí více vojáků, než pro vedení války. (...) Je obtížné si to představit." ( uvedeno na SLATE.MSN, 5. 8. 2003 ) Stejně jako jeho přátelé neokonzervativci měl P. Wolfowitz, tajemník ministra obrany, v předvečer války málo představivosti. 148 tisíc vojáků Spojených států zůstává v Iráku a ukazuje se, že nejsou s to zajistit pořádek a bezpečnost. Ze 33 bojových brigád, které tvoří americkou armádu, je už 16 rozvinuto v Iráku a všechny -- vyjma tří -- jsou přiděleny k strategické záloze jiných misí od Afgánistánu po Jižní Koreu. Za těchto podmínek je střídání vojáků nesnadné. Vojáci si pobudou na místě více než rok. To zvyšuje angažovanost rodin vojáků, které jsou znepokojeny každodenními ztrátami a které zahájily kampaň Bring Them Home Now (Přiveďte je ihned domů).

V této beznadějné situaci hledají Spojené státy pomocné oddíly. Tvrdí, že několik desítek států už poslalo vojáky nebo že se na to chystají. Jde o propagandu, neboť jen hrstka z nich pošle více než tisíc mužů a navíc většinu nákladů bude hradit Washington. Od tohoto měsíce převezme Polsko velení nad zónou, ve které leží svatá šíitská města Nadžaf a Kerbala. Po boku Španělska a malých oddílů z Hondurasu a Salvadoru budou mít za úkol zajištění pořádku, jednání se šíitskými hodnostáři, urovnání kmenových sporů... Aby obstáli při tomto složitém úkolu, přišli s novou údernou zbraní. Ve svých zavazadlech vezou projevy prezidenta Alexandra Kwasniewského v polštině, angličtině a arabštině. ( Le Figaro, 14. 8. 2003 ) Nikdo nepochybuje, že díky nim si získají srdce Iráčanů...

Od Afgánistánu až po Irák se šíří příboj chaosu na lepší svět Donalda Rumsfelda. Spojené státy v obou zemích zabředávají do potíží a zároveň projevují neschopnost prosadit spravedlivý mír v izraelsko-palestinském sporu. Co je třeba dělat? Po vítězství nad Irákem se ve Francii ozvaly hlasy požadující bližší spolupráci s "vítězem". ( Le Monde Diplomatique, květen 2003 ) Z tohoto důvodu také hlasovala Paříž pro rezoluci 1483 Rady bezpečnosti z 22. května, která schvaluje americkou okupaci. Víme, co z toho vzešlo. Je nyní nutné pomáhat Washingtonu dostat se z této irácké a blízkovýchodní kaše? ( Jean Daniel, Le Nouvel Observateur, 3. 7. 2003 ) Zvláštní otázka. Především je třeba pomoci obyčejným lidem z Iráku a Blízkého Východu. Oni jsou prvními oběťmi chaosu, který válka a extremismus Bushovy vlády vyostřují.

Jiná cesta k míru, než cesta OSN, není, je naléhavé se po ní vydat a zachránit irácký lid.

Další články naleznete i na české a slovenské mutaci Z MAGAZINE