Televizní zpravodajství BBC však poukázalo na to, že Cook nemá pro své svědectví žádnou písemnou dokumentaci, a tak jde pouze o verbální tvrzení proti tvrzení - nicméně to udržuje kontroverzi ohledně irácké války dál v popředí zájmu veřejnosti.

Cook také svědčil o tom, že těsně před útokem na Irák došlo prý v britské vládě téměř ke vzpouře, kterou vyvolal ministr vnitra David Blunkett, když se poprvé jednalo o vojenských akcích proti Iráku.

Tony Blair prý "ignoroval velký počet ministrů, kteří se vyslovili proti útoku na Irák". Také prý úmyslně vypracoval "zavádějící formulaci", z níž mohlo vyplývat, že mezi Irákem a al Kajdou existuje spojení. Blair si také přál, aby práce zbrojních inspektorů OSN skončila neúspěchem, píše Cook.

Cook tvrdí, že pouhých několik dní před tím, než Blair poslal britská vojska do Iráku, si už britský premiér nemyslel, že má Saddám Husajn zbraně hromadného ničení, které by mohl odpálit do 45 minut - toto tvrzení však Blair neustále opakoval, když přesvědčoval ministry i veřejnost, aby útok proti Iráku podpořili.

20. února 2003 prý informoval po dobu jedné hodiny vládu John Scarlett, šéf společného výboru pro výzvědné informace, o situaci ohledně Iráku. Cook si napsal do deníku, že to byla kvalitní informace, která nebyla - jak bývalo obvyklé - politicky zmanipulována úřadem Tonyho Blaira. Jeho záznam v deníku pokračoval: "Mým závěrem je po této hodinové přednášce, že Saddám Husajn pravděpodobně nemá žádné zbraně hromadného ničení, kterých by bylo možno užít proti významným civilním cílům."

5. března 2003 se Cook jako ministr zahraničí setkal s Tonym Blairem. Do deníku si napsal: "Nejpozoruhodnější reakce přišla, když jsme spolu hovořili o Saddámově arzenálu. Řekl jsem mu [Blairovi]: "Je jasné z důvěrných informací, které jsem obdržel, že Saddám nemá žádné zbraně hromadného ničení v tom smyslu, že by to byly zbraně, které by mohly zasáhnout strategická města. Ale pravděpodobně má několik tisíc kusů chemické munice pro bojiště. Neobáváte se, že by jich mohl použít proti britským vojákům?"

Blair na to odpověděl: "Ano, ale vzhledem k tomu, že musel vyvinout úsilí je ukrýt, je pro něj obtížné je rychle znovu dát dohromady a užít."

Cook pokračoval: "Velmi mě znepokojily dva rysy tohoto rozhovoru. Prvním bylo to, že časový plán pro útok na Irák zjevně neměl vůbec žádnou souvislost s pokrokem zbrojních inspekcí OSN. Tony se vůbec ani nesnažil předstírat, že to, o čem bude informovat Hans Blix, [hlavní zbrojní inspektor OSN] by nějak mohlo ovlivnit už předem daný plán příprav na invazi."

"Druhým znepokojujícím rysem bylo," konstatoval Cook, "že se Tony nijak nepokoušel mi vymluvit můj názor, že Saddám nemá žádné skutečné zbraně hromadného ničení, použitelné pro strategické účely proti obyvatelům měst a schopné odpálení na velké vzdálenosti. Vyjádřil jsem tento názor - že Saddám ty zbraně nemá - šéfovi výzvědného výboru i premiérovi a oba s ním souhlasili."

Cook zdůraznil: "Jestliže úřad premiéra věděl, že Saddám nemá žádné skutečné zbraně hromadného ničení, které by mohl odpálit proti městům, a jestliže byl premiérův úřad také přesvědčen, že Saddám není schopen dát dostatečně rychle dohromady své chemické zbraně, jakou tedy hrozbu vlastně režim Saddáma Husajna zosobňoval?"

Cook pokračoval: "Je to nesmírně závažné. Podle předpisů Dolní sněmovny jsou ministři explicitně povinováni okamžitě zpravit parlament o tom, že ho uvedli v omyl. Jestliže se britská vláda dověděla, že americké ministerstvo zahraničí nedůvěřuje tvrzením v oficiální britské zprávě o Iráku ze září 2002 a jestliže v tato tvrzení nevěřili ani někteří vysocí britští činitelé, neměla vláda o tom informovat parlament a nežádat Dolní sněmovnu, aby hlasovala pro útok na Irák na základě falešných informací?"