Klíčová otázka -- proč jsme šli do války -- nebyla dosud zodpovězena. Celá řada odpovědí mezitím vytvořila kognitivní guláš. Nejbolestnější ingrediencí je, samozřejmě, objevení hrobů. Nikdo ale jaksi nezdůrazňuje, že mnoho těchto mrtvých byli šiité z jižního Iráku, kteří byli během posledních dvanácti let systematicky decimováni za to, že se těsně po první válce v Perském zálivu odvážili proti Saddámovi povstat. Samozřejmě, my jsme je k tomu povstání vybízeli, a pak jsme jim nepomohli, z obavy z šiitského fundamentalismu. Dnes, z hlediska těch šiitů, kteří v Iráku přežili, by bylo pro nás Američany velmi obtížné jim dokazovat, že se nestali obětí dvojího podvodu. Takže při pohledu na objevené hroby bychom měli přiznat vlastní část viny. Což, samozřejmě, neděláme.

Ano, Saddám vraždil už v sedmdesátých a v osmdesátých letech. V sedmdesátých letech hromadně vyvraždil komunisty, což nám vůbec nevadilo. Pak zmasakroval desetitisíce Iráčanů při válce proti Íránu -- v té době jsme mu pomáhali.

Útok proti Iráku byl zorganizován na základě předstírání, na základě falešných informací.

Intenzitu tohoto podvodu lze lehce pozorovat jako odraz obrovského traumatu, jímž poškodil útok z 11. září americkou morálku, zejména její jádro, jádro společnosti - morálku podniků. Šok z útoku na WTC hluboce postihl všechny obyčejné úředníky, sekretářky, účetní, podnikatele. Měli ve WTC často své zcela normální kolegy, kamarády. A americká dělnická třída se identifikovala s vojáky na tomto bojišti -- s hasiči a policisty, kteří přišli při útoku o život -- okamžitě se stali hrdiny.

Pro Bushe z toho měl vzniknout obrovský politický kapitál, pokud by dokázal využít touhy po odplatě u všech těchto obyčejných amerických lidí. Když však v Afghánistánu nebyl chycen Osama bin Laden, Bush musel znovu čelit domácím politickým problémům -- ekonomika se propadala, burza klesala a autorita některých základních bašt americké víry -- podnikatelské poctivosti, FBI a katolické církve -- byla vážně otřesena skandály. Šířící se nezaměstnanost ochromovala národní morálku. Vláda nebyla schopna žádné tyto problémy řešit, tak se rozhodla -- pro válku! Potřebovali jsme úspěšnou válku jako lék na psychologické omlazení. Vždycky jsme nakonec mohli argumentovat, že osvobozujeme Iráčany. S tím se nedalo polemizovat. Nikdo se ovšem neptal, jakou cenu za to zaplatí naše demokracie.

Americká vláda věděla, že máme vynikající armádu plnou čestných a schopných lidí a že je armáda daleko méně zkorumpovaná než všechny ostatní mocenské kohorty v tomto státě. Právě proto jich vláda použila -- k znovuobnovení morálky oněch desítek milionů Američanů, kteří byli duševně zasaženi útokem z 11. září.

Takže, pokračuje autor, jsme se do toho dali proti všem překážkám, první z nich byla OSN. Téměř polovina rozdělené Ameriky se nemohla nové války ani dočkat. Věděli jsme, že v televizi to bude krásné. A taky bylo. Očištěné od všeho násilí, ale krásné -- takové přece vždycky jsou dobré zpravodajské pořady na amerických celostátních televizních okruzích.

Důležité bylo použít armádu taky, aby se obnovila hrdost mužství. Posledních třicet let trpí mužství pod náporem ženského hnutí. Bělošským chlapům se už ani nevyplatí v Americe fandit televiznímu sportu, protože velké bělošské sportovní hvězdy minulých desetiletí jsou už pryč -- nahradili je všechny černoši, Hispánci a teď už i Asijci!

Válka se stala především nesmírně dramatickou a vážnou extrapolací sportu. Bush věděl, že velké vítězství v lehce vyhratelné válce bude obrovským povzbuzením pro bělošského amerického chlapa. Už jsme nebyli schopni najít své machismo nikde jinde, a tak jsme ho našli ve spojení bojových akcí a technologie. Jedním z hlavních důvodů, proč jsme šli do této války, bylo, že jsme věděli, že v ní budeme vypadat dobře.

Problém je, že poslední dobou se ukazuje, že situace v Iráku nebyla jedním rázem vyřešena. Pokud to bude příliš složité je nadále řešit, mohli bychom se přesunout do jiné země, třeba do Sýrie, do Saúdské Arábie a do Íránu. Protože když bojujeme, přece vypadáme dobře.

Je nutno to říct: pohnutky, které vedou určitý národ k velkým historickým činům, nejsou pravděpodobně nikdy vyšší než míra duchovního porozumění, jíž dokáží dosáhnout jeho vedoucí představitelé.

Teď, když začíná nadšení z vítězství ochabovat, vidíme, jak nedokonalé bylo. Opět jsme se stali obětí veškeré té reklamy, která závisí na lhaní a na manipulaci.

Demokracie závisí na určité míře poctivosti. Co je však možno říci o muži, který se dal na dva roky do letectva Národní gardy (aby nemusel do Vietnamu) a pak -- jako mnoho rozmazlených synů bohatého otce -- se už neobtěžoval dostavit se na druhý rok do povinné vojenské služby? Přitom přiletěl na letecký křižník v letecké uniformě, aby ukázal, jak dobře mu padne uniforma, kterou si nezaslouží. Jack Kennedy, válečný hrdina, vystupoval vždycky jako vrchní velitel armády v civilu. Generál Eisenhower také. George W. Bush se nestyděl za selhání z mládí a využil nabízející se fotografické příležitosti - v letecké uniformě. Vypadal jako "správnej chlap mezi správnejma chlapama".

Doufejme, že naše demokracie vydrží toto kontinuální kálení do vlastního hnízda.