Duspiva správně předpokládá striktní oddělení "technické, provozovací" části od "programové" u multiplexu "soukromoprávního", ale v případě veřejnorpávního multiplexu se domnívám, že nemá pravdu. Striktní definice by přispěla k jasnému sdělení, že média veřejné služby jsou a mají i nadále být jiná. Což nevylučuje komerční pronájem části volných kapacit, ale zaručuje kontrolu nad sítí a z toho vyplývající sílu médií veřejné služby - zákonem. Za komerčních podmínek sepak o svou "vlnku" může ucházet i stát a pro potřeby objektivního informování o svých aktivitách vytovřit médium "státní služby" - podobné, jako nyní provozuje v Českém rozhlase na stanici ČRo 7 - PRAHA - vysílání pro zahraničí. To je státní rozhlas, služba, která stojí ministerstvo zahraničí 60 milionů korun.

Tři pilíře stability multimediálního světa

Stabilita programová i mocenská by pak v tomto "triálním" systému byla zachovaná - systém by nebyl duální, stál by na třech nezávislých nohou: veřejnoprávním, státním a soukromém vysílání. Nikdo by si nemohl stěžovat a každý by byl uspokojen ve svém informačním "hladu". Každý by si mohl vybrat z mnoha možností, stylů, přístupů. Vytvořit si svou programovou skladbu dle svých priorit. A pro potřeby kultury, propagace turistického ruchu či regionů, či pro potřeby výchovy a vzdělávání by byl k dispozici dostatečný počet multimediálních kanálů patřících státu a jeho institucím. Skončila by válka o "veřejnoprávnost" která je jen pokusem mocensky a finančně ovládat distribuci informací a názorů. Na obou stranách - aby bylo jasno. Poslední zbytky totalitního působení, poslední relikt minulosti.

Čistě veřejnoprávní mutiplex by dal vzniknout i tolik potřebné technologicky koordinační, programové a dramaturgické skupině a postupnému propojení až sloučení ČRo a ČT. Omezil by na nejvyšší míru možnost aliancí se soukromými médii a tím i podlehnutí jejich agresivitě - zneužití protoru pro veřejnou službu pro služby soukromé.

Bezbariérový přístup

Pouze silný veřejnoprávní multimediální producent s vlastním vybavením a celoevropskou podporou (inovované EBU a další instituce pro realizaci evropského požadavku zachování evropské produkce a prostoru "public domain") může hrát "tvrdou" konkurenci globálním provozovatelům "komerční produkce". Protože jiank vkus bude vždy určovat vždy ten silnější, a veřejný protor tak postupně zanikne pohřben pod tunami brazilských telenovel.

Stát, který je prozíravý a znalý technologických i politických trendů, by měl zabezpečit takovou mnohost, která by zajistila bezbariérový přístup ke komplexnosti informací pro každého svého občana - protože to bude to poslední, co zbude v budoucnosti jako prostor veřejné služby. Pokud bude i nadále hrát druhé housle podle komerčního dirigenta a zaštiťovat se neustále zkušenostmi z minulých bitvev a minulým časem, bude to to poslední, co udělá, než za obecného posměchu zkrachuje jako autorita i jako mocenská struktura. Protože v budoucnosti budou informace a znalosti produkčním faktorem - kapitálem. A nebo se takovýto "hloupý" stát změní z relativní demokracie v "soft" autokracii mediální oligarchie - "medikraici", jak to nazývají jedni, kteří se bojí vyslovit výstižnější slovo - diktaturu. Po tom se totiž některým bývalým i současným mediálním revolucionářům a vzbouřencům stýská. Zapomínají, že pro každou "revoluci" musí být "objektivní podmínky" a ne každé dítě revoluce přežije vítězství ve zdraví... Objektivní podmínky ve světě technologického liberalismu a globalizace komunikace nejsou. A revoluce své děti stále požírají.

Demokracie 21. století by měla být nejen světem bez násilí, ale i bez bariér...