Zpráva Vídeňského institutu pro komparativní ekonomiku (WIIW):

"Zpočátku mírný přebytek a silné otřesy v zemědělství"

Na rozšíření EU o nové členy v květnu příštího roku se vlády kandidátských zemí připravují již pěknou řádku let. V popředí jejich snah je integrace do podstatně bohatší a vyvinutější ekonomiky. Ale všechny tyto nové země EU budou konfrontovány s řadou změn, jejichž následkům se nemohou vůbec, nebo jen v malé míře, bránit.

Je zarážející, jak jednostraná je propaganda o přednostech EU v kandidátských zemích střední a východní Evropy. Přitom fundované rozbory jak o přednostech tak nedostatcích tohoto kroku, tak rizikách spojených s tímto zatím značně nezvládnutým procesem, určeným zejména politickou vůlí, jsou k dispozici - v otevřených společnostech "staré" Evropy. Zájem o ně a jejich znalost ve společnostech "nové" Evropy by ale velmi prospěly zejména právě i jim - jak ve vstupních jednáních, dnes už uzavřených, tak i v další práci nových členů na nutných změnách, které EU očekávají, pokud má přežít a přispívat k rozvoji všech zúčastněných.

Pro české čtenáře se cítím nucen dodat - a za dodatek se jako Čech stydím - že při práci na takových rozborech se nejedná o "ekonomii", politickými názory a ohledy určenou snůšku mínění, sloužící k vlastnímu zviditelnění a/nebo k propagandě těch co jsou zrovna u moci, nebo se k ní derou. Ale o tvrdou, empirickou, vědu ekonomie doloženou fakty a na nich založených rozborech možného nebo pravděpodobného vývoje.

Zpráva WIIW "Smlouva o přistoupení a důsledky pro nové členy EU"

Jedním z takových, veřejně přístupných, rozborů je i zpráva "Smlouva o přistoupení a důsledky pro nové členy EU" (The Accession Treaty and Consequences for New EU Members) Vídeňského institutu pro komparativní ekonomiku (WIIW Wiener Institut für internationale Wirtschaftsvergleiche), zveřejněná koncem dubna tohoto roku, část průběžně aktualizované řady "Průběžné analýzy a profily zemí" (Current Analyses and Country Profiles). Zpráva vychází ze stavu těžkopádnosti dnešních struktur kolosu EU, které jsou příčinou neschopnosti zavést tak nutné změny, které by mohly vést k jiným závěrům, než v rozborech popsaných a kvantifikovaných.

Evropská unie není jen jedním z jednoduchých společenství volného obchodu. Od takových integračních celků se podstatně liší především přerozdělováním prostředků se záměrem vyrovnat životní úrovně jednotlivých regionů. A to je, jak píše Sandor Richter ve studii videňského institutu, přesně to co přimělo vlády zemí střední a východní Evropu, požádat v Bruselu o přístup k EU.

Kompromis odvracející to nejhorší

Proto také není divu, že ty sebevědomější z kandidátských zemí se tak intenzivně snažily dosáhnout lepších podmínek ve finančně "citlivých" oblastech svazků "Zemědělství" a "Finance a rozpočet", takže jednání byla uzavřena až těsně před podepsáním Smluv o přistoupení v polovině dubna v Aténách, krátce před konferencí EU v Kodani.

To, čeho v tomto kompromisu ti odvážnější z kandidátů dosáhli, je sice citelně pod úrovní slibů EU v Berlínské rezoluci z roku 1999. Tento kompromis ale odvrátil to nejhorší - ekonomicky ne zrovna hýčkané kandidátské země se už nemusejí obávat, že budou od samého počátku přispívat do rozpočtu EU více, než se jim, po bruselském přerozdělování, navrátí.

Komplikované výpočty přerozdělování - jednoduché inkaso, složité navracení

Takové obavy zdaleka nebyly bezpředmětné, jak dokládají výpočty WIIW. Pravidla k výpočtu přispěvků nových členů do rozpočtu EU jsou jednoduchá, k tomu jsou tyto odvody bezpodmínečné, jako "daně" jednotlivých zemí automaticky převáděné do pokladny EU. Ale dostat cokoliv nazpět je mnohem obtížnější, s pravidly ne zcela jasnými a jednoduchými. Část transferů, nevázaná na jednotlivé projekty EU, je ještě poměrně spolehlivým příjmem. Zato jsou v ročních částkách převáděné příspěvky, určené na jednotlivé projekty, spojeny s komplikovanými procedurami. Ale ani po jejich zvládnutí není jasné, jestli budou k dispozici tak, jak původně plánováno.

Nové členy zpočátku očekává asi mírný přebytek

Tak se také kandidátské země při jednáních v Kodani snažily zvýšit podíl od projektů nezávislých transferů, a tak snížit podíl nejistých příjmů z bruselské pokladny. Podle na leta 2004 až 2006 dohodnutého klíče bude převedeno novým členům celkově 27,88 miliard Euro. Z toho ale jen 11,2 až 13,9 miliard jsou "jisté" prostředky, ne na projekty EU vázané. O dost méně, než to co noví členové automaticky do pokladny EU odvedou - 14,7 miliard Euro. Pro zbytek bruselských převodů rozbor vídeňského institutu uvádí dva scénáře. V optimistickém případě se podaří "aktivovat", tedy do jednotlivých zemí převést, 70% prostředků rozpočtem určených, v pesimističtějším 50%. Podle těchto propočtů by měli noví členové v tomto období získat kolem 5 až 10 miliard Euro více než EU odvedou.

Omezení vlastních výdajů, ale tím i možných příjmů od EU

Jestli se v prvních třech letech skutečně navrácené prostředky přiblíží dolní nebo horní hranici odhadu, závisí také na schopnosti nových členů přiblížit se požadavkům a strukturám Hospodářské a měnové unie. Kdo z kandidátů se totiž rozhodne o rychlé přiblížení, nebo dokonce připojení, k této další části integrace, ten bude mít problémy s uskutečněním projektů EU, konkrétně s dodržením podmínek spolufinancování těchto projektů z vlastních zdrojů. Důvodem je v Hospodářské a měnové unii nutné dodržení maximálního schodku státního rozpočtu, daných Maastrichtskou dohodou. A z toho plynoucí - vysoce pravděpodobný - nedostatek peněz ve státní pokladně, které by na tyto projekty měly být k dispozici. Bez nich peníze z Bruselu nebudou.

I když by to státní rozpočty dovolily, povedou značné vlastní náklady - které k realizaci příjmů z Bruselu nutné - ke snížení celkových čistých příjmů.

Zanedbatelný finanční přínos projektů EU

Protože možné příjmy z Bruselu takto závisí na dalším značném zatížení vlastního rozpočtu, není jednoduché celkové čisté příjmy kvantifikovat. Propočty v dubnové zprávě Sandora Richtera ukazují na "buď lehce negativní, nebo lehce pozitivní přínos, v každém případě ale zanedbatelný".

Hlavní zatížení nových členů

Hlavní, a obrovské, zatížení spočívá v nákladech na přizpůsobení se strukturám EU, které vstup do EU podmiňuje. Tyto výdaje obsahují i náklady na - podle požadavků EU - "nezbytné" rozšíření státní zprávy jednotlivých zemí. O efektivní státní správě se ani v EU ani v kandidátských zemích zatím moc nemluví - bez ohledu na "levost" nebo "pravost" těch právě u politické moci - u zaměstanců veřejné správy se totiž jedná o velmi "citlivou" a "mocnou" část voličů.

EU v jednáních s kandidáty prosadila minimum

Ať už jsou bezprostřední nebo pozdější výhody jakékoliv. ani ani ti nejšikovnější vyjednavači kandidátských zemí nedosáhli v Kopenhagenu ničeho, co by mohli doma s dobrým svědomím představit jako skutečný úspěch. EU se ve svých jednáních úspěšně dostala až na krajní hranici politicky právě snesitelného - hranici danou odhadem, že pokud by se snažila prosadit ještě další úspory, zřejmě by k rozšíření v tomto roce nedošlo.

Změny a přesuny příjmů z daní, odvodů, dávek a cel

Vstup do EU přinese i změny a přesuny daňového zatížení. Noví členové budou muset odvádět Bruselu i cla, která jim dnes přinášejí 4% daňových příjmů (průměr všech kandidátů). Dále jsou nuceni zavést vyšší daně z přidané hodnoty, a zcela opustit dnešní praxi nulového zatížení základních potřeb a výrobků. Zvýšené sazby postihnou i tabákové výrobky a alkohol. Naopak je dnes daňové zatížení podnikatelských subjektů střední a východní Evropy vyšší než by odpovídalo předpisům EU - jejich převzetí tedy povede k výpadku a ten zase ke zvýšení jiných odvodů a daní, zejména DPH.

Krátké lhůty přechodu ke standartům EU - a vyšší rozpočtový schodek

Vlády kandidátských zemí musí brát ohled nejen na chudší část obyvatel, ale také na vliv silných zájmových skupin - proto se ve vstupních jednáních snažily dosáhnout prodloužení lhůt k zavedení EU standartů. Celkově dochází v tomto přechodném období ke snížení příjmů z daní, odvodů, dávek a cel, kterými noví členové dnes disponují. Tím se zvýší i jejich rozpočtový schodek.

Splnění směrnic EU ale nelze příliš dlouho odkládat, přechodná opatření jsou dohodnuta na dobu několik málo let. Pak očekávané celkové zvýšení danového zatížení sice povede k příjmům do státních pokladen, a pokladny EU, ale i ke zvýšenému zatížení zejména nepřímými daněmi a odvody (DPH), a tím k vyšším cenám, které sníží konkurenceschopnost a zvýší inflaci. Změny celkového přerozdělování postihnou zejména ty chudší, a ty bez přistupu k silným vlivným skupinám.

Problémy spojené s DPH...

Zejména ti příjmově nejslabší budou trpět pod odstraněním dnešního nízkého nebo nulového zatížení DPH základních, k životu nezbytných, výrobků a služeb. Přitom je již dnes daňové zatížení nepřímými, pro stát "jistými", daněmi a odvody v kandidátských zemích vyšší než v EU - 36,4%, v EU je to 30,4%. Podíl, podle úředníků EU údajně "sociálně spravedlivého", zatížení přímými daněmi obnáší 59%, v EU 67,6%. Dále budou pod stoupajícím zatížením DPH trpět zejména i malé podniky, tak důležité pro rozvoj moderní ekonomiky.

...a s přímými daněmi

Některé z kandidátských zemí dnes daňovými privilegii lákají zahraniční investory a snaží se o rozvoj problematických regionů. To je ale v rozporu se směrnicemi EU, a musí to během několika let zmizet. Ty kandidátské země, které se snaží o přísun přímých investic a tím o vznik pracovních příležitostí, hledají proto řešení v zavedení daňových sazeb, které jsou znatelně pod sazbami EU. Což sice prospěje daňové soutěži v produktivním sektoru. Ale tento, v principu velmi zdravý, impuls pro ekonomiku povede ke snížení daňových příjmů.

Ohnisko otřesů je v zemědělství

Nejsilnějnější a sociálně nejkonfliktnější dopady přístupu k EU očekávají nové členy v zemědělství. Nejpozději po ukončení jednání v Kodani musí být novým členům zcela jasno, že na dohlednou dobu zůstanou v této oblasti čistými dovozci. Produkční kvóty nejdůležitějších produktů zemědělského sektoru byly totiž stanoveny na úrovni posledních tří let, která je ve srovnání s EU velmi nízká.

Domácí produkce není vůbec připravena na přísné předpisy EU - fytosanitární, veterinární, na ochranu zvířat a životního prostředí. Jenom produkty, které jim odpovídají, smějí na společný trh.

Ty produkty, které jim neodpovídají, od května 2004 s okamžitou platností nesmějí být ale prodávány ani na trzích domácích.

Trhy střední a východní Evropy budou zároveň okamžitě plně otevřeny zemědělské produkci západní části EU. Domácím normám neodpovídající produkci zbývá jen vývoz do zemí mimo EU, nebo vlastní spotřeba producentů - bez jakékoliv podpory exportů, zaručených cen či jiných subvencí, které EU právě v zemědělství tak štědře rozděluje.

Lehčí situace nastane jen tam, kde se již podařilo zavést zemědělskou produkci srovnatelnou s úrovní EU. Ale v zemích východní Evropy, kde převládají malí sedláci - jako především v Polsku, ale i Slovinsku - nastanou závažné otřesy. Slovinsku se zatím podařilo své sedláky velmi dobře chránit, v Polsku se ale propadne většina menších zemědělských podniků do nevýnosných činností, pokud vůbec přežijí.

Subvence EU pro zemědělce nových členů obnáší v roce 2005 jen 25% toho, co přísluší producentům v západní části. Částky se mají postupně zvyšovat, a vyrovnání má nastat až roku 2013. Jediný ústupek, kterého noví členové v Kopenhagenu dosáhli, je možnost rozdíl alespoň částečně vyrovnat z vlastního rozpočtu. Ani při plném vyčerpání tohoto "privilegia" nepřekročí subvence 55% západní úrovně v prvním roce po připojení a 60% v druhém.

Tím je ale přesto možné diskriminaci do velké míry zmírnit, jak uvádí Zdenek Lukas, zemědělský odborník WIIW, neboť to (přibližně) odpovídá kupní síle v zemích nových členů. Trhy úspěšnějších producentů budou tedy především doma, neboť nerovné poměry potrvají na trzích EU ještě řadu let.

Převrat majetkových poměrů agrárního sektoru

Nedá se předpokládat, že by východní producenti zemědělského a potravinového sektoru měli dostatečné prostředky na investice, nutné k dosažení úrovně požadované EU. Tudíž dojde ke značným změnám ve vlastnických poměrech. Západní investoři se zpočátku soustředí na ty země, kde komunistické režimy zanechaly kolektivizované velkoplošné produkční struktury, mezitím převedené do soukromých forem - tedy na Česko, Slovensko a Maďarsko. Tam kde by v cestě změnám majetku stály formální překážky, způsobené přechodnými opatřeními-, jsou jiné možnosti k zajištění investic, například leasing nebo domácí subjekty, otevřeně nebo skrytě vlastněné zahraničním investorem.

Čím menší produkční jednotka, tím méně je pro západní investory zajímavá. Proto v zemích jako je Polsko potrvá přechod k novým formám produkce podstatně déle. Převážná většina malorolníků zřejmě nikdy nebude schopna dodávat zboží odpovídající požadavkům EU. Budou se tedy snažit přežít z přímých podpor. Pokud se jim ani to nepodaří, budou nuceni své usedlosti prodat, a zařadit se k nezaměstaným nebo předčasně odejít do penze.

Podle rozboru WIIW se většině východoevropských zemí během let podaří snížit závislost na dovozech ze starých zemí EU a většinu domácí potřeby krýt domácí produkcí. Ale obnovit tradici exportů zemědělských výrobků a plodin, jako kdysi za dob komunistického režimu, se jim zcela jistě nepodaří. To by bylo možné jen, pokud by se Světové obchodní organizaci (WTO) podařilo rozbít agrární směrnice EU.

V průmyslu lépe na tom než mnozí Jihoevropané

Daleko mírnější bude dopad přístupu k EU v průmyslové oblasti. Hlavní přeměny proběhly v devadesátých letech, kdy zaniklo na pět milionů pracovních míst. Míra nezaměstanosti je odpovídajícím způsobem vysoká. Ale díky rozsáhlým zahraničním investicím jsou středoevropské země již dnes blíže úrovni průmyslu EU než mnozí členové na jihu Evropy. Není nutné se obávat šoků jako v zemědělství. Problémy očekávají východoevropský průmysl v oblasti ochrany životního prostředí. Také mnohé menší firmy zdaleka ještě nejsou připraveny na tvrdou konkurenci na vnitřním trhu EU. Zřejmě bude jejich přežití podmíněno (kvalitními) integračními programy EU.

Některé země východní Evropy již dosáhly výbornou produktivitu v řadě podniků středně a vysoce vyspělé techniky. Tím se jim podařilo proniknout na trhy EU, a získat v nich zajímavý podíl. Analýza, provedená WIIW, změn podílů na trhu úspěšných a neúspěšných producentů starých zemí EU ukazuje na nastávající konkurenci nových zemí po rozšíření. Většina východních zemí nesoutěží s Řeckem, Portugalskem nebo Španělskem ale s Rakouskem, Francií, Německem, Itálií a Irskem.

Zdá se, že nové členy EU čeká přechod z jedné ekonomiky, přes všechny změny stále ještě určované státním aparátem s jeho ne příliš efektivním administrativním přerozdělováním do podobného systému, vzniklém na druhé straně bývalé Železné opony. Zcela nová je pro ně "smyčka" labyrintu bruselského přerozdělování. Tento krok ale znamená i slabší postavení nových členů, jejich členství v "druhé kategorii". Unie "starých" zemí disponuje totiž mocnou administrativou, určovanou silnými lobby, jak politickými tak hospodářskými - jak kandidátské země již měly možnost poznat během přistupových jednání.

Zdroje