Později jsme mohli na Primě z úst ústavního činitele slyšet, jako kouzlo nechtěného, že "soudy jsou bohužel na vládě nezávislé," a že "odbory by měly argumentovat jinak než to dělají." U politiků jsme si již na mocenskou nadutost zvykli, rozměr stále se prohlubující devastace odborného potenciálu organizačních jednotek státu a arogantní ignorance jejich představitelů se však ruku v ruce s tím stává alarmující.

Ve světle těchto bezprecedentních jevů je premiérův akcent na moudrost a vzdělanost národa výsměchem právě té poučenější části spoluobčanů. Jeho reakce na citaci agitačních slátanin, jím podepsaných a doručených do našich poštovních schránek, nemohla zakrýt myšlenkovou impotenci autorů. "Sedmička speciál" začala jeho téměř desetiminutovým sólem, u něhož verbálně asistovala pouze moderátorka, předseda ODS způsobně mlčel. V rámci tohoto sóla jsme se nic pozoruhodného nedozvěděli. Každopádně však předseda vlády - ve srovnání s vystoupením ministra zahraničí ve Šponě - celkově exceloval.

Zatímco Cyril Svoboda pouze do omrzení omílal kolik se uskutečnilo elektronických spojení na předmětné téma, byl Vladimír Špidla schopen hovořit věcně a nevyhýbavě. I když informace o tom, že "unie je dohodou nezávislých států, kteří se dobrovolně rozhodly dělat některé věci společně," nebo že "nevstoupení by znamenalo únik již přilákaného kapitálu," nebyly nijak objevné, tak aspoň konkrétně reagovaly na pokládané otázky diváků.

Samozřejmě nelze souhlasit se všemi tvrzeními. Některé suverénně pronášené odpovědi, nevzbuzovaly zdánlivě žádné pochybnosti, ve skutečnosti však byly minimálně zavádějící. Otázkou je, zda záměrně nebo z nevědomosti. V případě oblíbeného tvrzení koalice, že "reálná hodnota důchodu nebude klesat," bych se přiklonil k první z uváděných možností. Špidla trval na svém, přestože Jana Bobošíková si počínala v doplňkových otázkách dobře a premiérovy teze vyvracela.

Korektnější, ale nikoli nejpřesnější, odpověď měla v tomto případě znít: "Reálná hodnota důchodů se rozhodně nezvýší." Dobře to vyplynulo z kritiky "valorizačního" (aproximovaného) spotřebního koše, který svoji strukturou jednoduše nepředpokládá srovnatelnou životní úroveň s ekonomicky aktivní částí populace. Proto se zvýšení daně z přidané hodnoty u řady běžných služeb příliš neprojeví. Navíc, valorizační mechanismus je nyní (právě premiérovou zásluhou) nastaven tak, že k (nedokonalému) "dorovnání" dochází třeba s jednoročním zpožděním.

Naprosto zřejmé je ovšem další rozevírání nůžek mezi příjmy zaměstnanců a penzistů, v neprospěch seniorů, takže i když teoreticky připustíme zachování reálné hodnoty důchodů, tak životní úroveň našich předků bude komparativně klesat. Stejně tak lze s úspěchem pochybovat o serióznosti operování se zachováním reálné hodnoty úspor, což premiér rovněž konstatoval. Zde je úměra obdobná - prostě verbální trik.

Mirek Topolánek za premiérem nikterak nezaostal. Ani on sice není slovní ekvilibrista, ale z jeho vyjádření lze vyčíst, že se pokouší o nový styl politiky. Vzpomeneme-li jeho předchůdce ve vedení ODS, je pokrok zřetelný. Topolánek se neodvolává na akademickou průpravu, ani nedostatek času pro odborné objasnění evidentní prkotiny. Prostě neodehráva otázky do autu, odpovídá na ně tak jak umí.

Navíc se choval velmi disciplinovaně, protože při několika příležitostech nechtěl látku rozvíjet s poukazem na to, že patří do tématu reforma veřejných financí, které bylo pro pořad avizováno. Slušností si ale nepomohl, jak je u nás obvyklé. Jana Bobošíková reagovala v závěru Sedmičky na připomínku absence této materie způsobem, za který by se nemusel stydět ani sám ministerský předseda: "Reformu jsem neobešla, jenom čas nás tlačí." Možná i to patřilo k přívlastku "speciál."

Jestliže Špona, zejména pro naprostou plytkost veškerých sdělení ministra zahraničí, si nezaslouží komentář, tak Partie by na tom byla stejně, nebýt jejích hlavních aktérů (kteří se, mimochodem, připojili k většině 62 % volajících, kteří odpověděli NE na otázku "Budeme se cítit v EU bezpečnější?"). V čem, že zaujali hlavní aktéři?

V dosažení rekordu vzájemných besed. Pravděpodobně by stačil "jeden prst jedné ruky" k tomu, abychom v posledních letech zaregistrovali u jednoho každého z nich jiného diskusního partnera. O důvodech vzájemného vábení či náklonnosti není vůbec zapotřebí spekulovat, to není důležité, berme to jako fakt. Příznačná je ovšem kontraproduktivita jejich rozhovorů, která v širších souvislostech dokumentuje produktivitu celé politické scény. Prima to ještě ke všemu dobře zdokumentovala retrospektivními vstupy.

Na prvním, z doby před dvěma roky, cosi zaníceně vysvětloval Stanislav Gross, Ivan Langer ho sledoval. Rok starý střih nám představil moudro ronícího Langera za chladného přihlížení ministra vnitra. V intermezzu mezi těmito dvěma šoty se Gross zmohl na nepřesvědčivý výraz údivu, po druhém už raději mlčel (a to šlo jen o dva příklady z Partie, kolik bychom jich našli v historii Sedmičky). Inu, jak snadno se u nás získává a upevňuje popularita, potažmo image nejprospěšnějšího politika.

Samozřejmě jde o nadsázku, kdyby totiž šlo jen o "mediální kritérum," najmě vzájemné duely jmenovaných, musel by být Ivan Langer nejméně druhý. Toto místo však nedávno zaujal jeho bývalý stranický šéf. Proč asi? A zůstane jen u toho?