"Dívali jsme se u kamaráda na fotbal, když se v televizi objevil titulek mimořádné zprávy," říká Meeropol, "ale já jsem ho neuměl přečíst." Jeho desetiletému bratrovi však bylo jasné, o co jde: "Je to sbohem, sbohem," řekl.

Nyní šestapadesátiletého Roberta Meeropola adoptovali po popravě jeho rodičů Abel a Anna Meeropolovi, rodinní přátelé.

Ethel a Julius Rosenbergovi byli odsouzeni k trestu smrti poté,co byli shledáni vinnými, že prozradili Sovětskému svazu tajemství americké atomové bomby. Byli to komunisté v poválečné Americe. Začátkem padesátých let byla kampaň senátora Josepha McCarthyho proti komunismu a komunistům v plném proudu. V roce 1950 byl schválen McCarranův zákon - též známý jako Zákon pro vnitřní bezpečnost - podle něhož měly komunistické organizace povinnost se registrovat u federální vlády.

Čelní američtí herci a spisovatelé, mezi jinými i Arthur Miller, Orson Welles, Langston Hughes, Lillian Hellman a Dashiell Hammett, byli povoláni vypovídat před kongresový Výbor pro neamerickou činnost. Museli vysvětlovat své politické názory, podnikat sebekritiku a udávat jiné komunisty.

Před popravou Rosenbergových dostaly Spojené státy obrovské množství protestů. Liberální konsensus byl přesvědčen, že jsou oba Rosenbergovi nevinní. Vyšetřování po ukončení studené války zjistilo, že Julius Rosenberg pravděpodobně pro Sovětský svaz pracoval, avšak informace, které mu předával se netýkaly ničeho tak vážného jako je atomová bomba. Ethel byla velmi pravděpodobně zcela nevinná. Byla odsouzena na základě obvinění, že přepisovala na stroji špionážní dopisy, ale ve skutečnosti proto, že proti svému manželovi odmítla svědčit.

Její bratr, David Greenglass, hlavně na základě jehož svědectví byla Ethel odsouzena k smrti, se mezitím přiznal, že lhal. Uvedl, že u soudu svědčil křivě, protože se obával, že by mohla být obžalována i jeho manželka, a že ho prokurátor nutil, aby lhal. "Upřímně řečeno, nevím, kdo ty dopisy na stroji psal a dodneška si vůbec nepamatuju, že se něco na stroji psalo," řekl Greenglass, který byl za svou účast ve "špionážním spiknutí" odsouzen na 15 let a propuštěn z vězení v roce 1960.

Osud dětí, jako byl Robert Meeropol a jeho starší bratr, ilustruje, že situace dětí z amerických komunistických rodin byla nelehká. I ony bylypod neustálým dohledem.

V Americe se těmto dětem říkalo "děti z rudých plenek". V šedesátých letech publikovala pravicová John Birch Society jména těchto dětí, kteří tou dobou studovali na univerzitě v Berkeley. Mělo je to stigmatizovat, ale mělo to opačný efekt.

Ne všechny děti komunistických rodičů se stali komunisty, avšak většina z nich zjišťuje, že mají společnou minulost. Linda Gordonová (63), svědčila o tom, že zkušenost, že byla "dítětem z rudé rodiny" z ní udělala "člověka, který je dost bojácný", Rox Banxandalová, také z někdejší komunistické rodiny, svědčila, že "má rozporný postoj vůči strachu".

Nina Hartleyová, dcera a vnučka komunistů a jedna z nejznámějších amerických pornohvězd, se sama charakterizuje jako "feministka třetí generace" a jako židovka bez náboženského přesvědčení. Její komunističtí rodiče se nakonec stali učiteli zen buddhismu, ona šíří učení o osvobozující moci sexu a je levicového přesvědčení.

Jiné dítě komunistických rodičů - Carl Bernstein, reportér listu Washington Post, který spolu s Bobem Woodwardem odhalil skandál Watergate, rebelovalo v dětství proti ateismu svého otce. Trval na tom, aby směl podstoupit židovský obřad dospělosti bar mitzvah. "Vy nechcete, abych byl žid," řekl svým rodičům. "Je to dáno vaším politickým přesvědčením. A není to správné. A nevěříte vlastně ve svobodu. Je to ten komunismus." Když je nakonec přesvědčil, aby se ta ceremonie konala, policisté z FBI si přišli do jejich ulice zapsat čísla automobilů všech hostů, kteří na tu ceremonii přijeli.

Je paradoxní, že některé "rudé děti" se dověděly až velmi pozdě v životě, že jejich rodiče byli komunisty.

To, že se američtí komunističtí rodiče často báli říci dětem o svém politickém přesvědčení, dokumentuje, že americké komunistické hnutí se stalo obětí intenzivního strachu. Vedoucí činitelé americké komunistické strany dospěli v padesátých letech pod dojmem mccarthyovské kampaně k názoru, že hrozí, že se Amerika stane fašistickým státem, a nařídili mnoha svým členům, aby přešli do ilegality. Začátkem padesátých let odešla skutečně až třetina členů americké komunistické strany do podzemí anebo do zahraničí.

Většina komunistických rodičů v Americe tedy nikdy už pak veřejně nepřiznávala, že byli nebo jsou stoupenci komunistické ideologie.

FBI pravidelně dohlížela na komunistické rodiče i na jejich děti, často se s dětmi dávali policejní agenti do řeči, když jejich rodiče byli nepřítomni. "Rodiče nám říkali, abychom je ignorovali a nemluvili s nimi."

Když konečně podle Zákona o přístupu k informacím FBI zveřejnila některé své informace, mnoho dětí amerických komunistů zjistilo, že o nich úřady sbíraly informace od samého dětství. Ve spisech byla spousta nedůležitého materiálu, na jaký film které dítě šlo kdy do kina, jaký dopis napsalo do školního časopisu a tak dál.

Žít v tomto světě - v němž byla vaše rodina v permanentním ohrožení, i když jste nevěděli přesně proč a od koho - bylo pro děti silně dezorientující. Měly celkový pocit, že jsou ve stavu ohrožení.

"Temný mrak všeobecné úzkosti visel na pokraji mého vědomí," napsal Meeropol o svém dětství ve své nedávné knize Poprava v rodině. "Byl to pocit, že v mé rodině existuje nějaká strašná věc a že se situace může ještě zhoršit. Většinou, když jsem to ignoroval anebo na to zapomněl, měl jsem víceméně pocit bezpečí. Ale věděl jsem, že my (ať už to byl kdokoliv) jsme neustále odněkud terčem útoku, a tak jsem se vždycky choval nenápadně, aby se mě nepřátelé nevšimli."

Na druhé straně byli děti komunistů daleko více v kontaktu s levicovou americkou kulturou, zejména v New Yorku, kde v určitou dobu žilo až 40 procent amerických komunistů.

Pro Meeropola byly letní levicové tábory jedinou dobou, kdy měl skutečně pocit bezpečí. "Tam jste byli najednou ve většině. To bylo velmi důležité, protože se dalo o věcech otevřeněji mluvit, přátelit se s jinými a nemuset mít tajemství."

Celkově však mohl mít pocit politické izolace vážné psychologické důsledky. Silně jimi byl ovlivněn Meeropol, který se snažil zůstat v anonymitě - změnil si příjmení na Meeropol a po většinu dětství a mládí se děsil, že ho někdo odhalí, že je dítětem Rosenbergových. "Prošel jsem střední školou v převlečení za jemného liberála," stejně tak jako některé černošské děti s velmi světlou kůží v době segregace dokázaly předstírat, že jsou běloši. "Když jsem šel pracovat v právnické firmě, prošel jsem. Celý život mám tuhle fascinovanost tím, jestli 'projdu'".

V jeho životě ovšem bylo jádro utajovaných informací o své osobě, které nedokázal druhým sdělit, a tak velmi si jen velmi obtížně vytvářel hlubší přátelství či osobní styky s druhým pohlavím. Totéž zažili i jiní.

Kdybyste si vzali nový americký protiteroristický Vlastenecký zákon (Patriot Act), schválený po 11. září, a nahradili z něho slova "teroristický" a "terorismus" slovem "komunistický" a "komunismus", vznikl by zákon, který se velmi podobá McCarranovu zákonu, konstatuje Meeropol.

Rozdíl je v tom, že zatímco mccarthyism trestal lidi za své politické přesvědčení, dnešní útlak v Americe je podrobuje pozornosti policie jen za to, čím jsou. "Nemůžeme poukázat na žádnou konkrétní politickou organizaci, na kterou by bylo možno útočit jako na komunistickou stranu, a tak prostě zavíráme lidi, kteří jsou jihoasijského anebo blízkovýchodního původu."