"Tak to je tedy mír. Chladný a neúčastný a lidé v hotelu se chystají hrát bridge", cituji z hlavy verše zapomenutého básníka a emigranta z jiných časů Karla Offera. Napsal je v roce 1945 a onen hotel se nacházel v přímořských lázních Brighton, vděčné kulise poněkud ponurých britských filmů padesátých let, kdy si jistí pražští občánkové co chvíli vzrušeně šeptali, že letos na jaře to určitě praskne', ne-li rovnou řachne.

Ať bylo jakkoliv, nikdo se neopovážil - ni Západ ni Východ - hnát lid na jatka, pouze se jimi vydatně a zpočátku i úspěšně strašilo. Jenže kdo už bral v šedesátých letech ty věčně se opakující hororové scénáře opravdu vážně. I jejich velkovýrobci propadli tehdy skepsi, takže ti nejmazanější rychle přesedlali na kdysi kvetoucí disciplínu, jež slula futurologií.

V oněch pro leckoho vskutku rajských dobách, když Sovětský svaz ovládal šestinu světa a přívažkem i řadu satelitů, jsme se svorně účastnili závodů ve zbrojení. Nezaměstnost byla sice neznámým pojmem, zato však valem přibývalo civilisačních chorob. Přesto se žilo stále lépe a stále radostněji. A na Západě ještě lépe a ještě radostněji. Vždyť našimi stále dokonalejšími zbraněmi se navzájem vyhlazovala jen nejrozličnější osvobozenecká hnutí v Africe a povětšinou za ně tím či oním způsobem zaplatila. Čehož si možno více přát?

Třetí světová válka byla imaginární a proto naprosto jedinečná. Proběhla alespoň pro bílou rasu bez krveprolití a přinesla Západu, tedy zcela adresně USA, kýžené vítězství, v něž již po roce 1968 nedoufal. A vlastně mu spadlo téměř do klína, jakmile většina sovětských vojenských odborníků pochopila, že se východnímu bloku stěží kdy podaří vyvinout počítače souměřitelné s americkými.

Tento názor zastává profesorka na London School of Economics Mary Calderová, autorka hojně čtené a v kruzích fanoušků přes vojenství velmi ceněné knihy New and old wars (1999). Zcela obdobně nahlíží problém i bojovník za práva indiánů v jižním Mexiku Subcomandante Marcos, který už 1997 prohlásil, že čtvrtá světová válka přece dávno započala a charakterisoval ji coby planetární.

Jen pro pořádek a rovněž trošku ze škodolibosti připomínám alergickou reakci evropských levičáků s Němci v čele. Jak nedůtklivě ohrnovali nosy nad populistickou rétorikou a podivně pokřivenými metaforami.

Avšak právě ony našly milost v očích amerických neokonzervativních intelektuálů. Vbrzku je proto umně implantoval do svého slovníku i leckterý člen rozvětvené družiny Paula Wolfowitze, aniž by ovšem padla zmínečka o latinskoamerické inspiraci.

20.11.01 vyšel v listě The Wall Street Journal poměrně krátký text, jehož titul World War IV je až podnes opřádán legendami.

Pochází z pera profesora strategických studií na John Hopkins University Eliota A. Cohena z Velké Británie.

Zatímco v New Yorku, Washingtonu a Londýně vyvolal strohý komentář široké veřejnosti neznámého teoretika o důsledcích a následcích 9 /11/ 2001 pozdvižení, dopřávala si kontinentální Evropa spánku spravedlivých.

V Bruselu se tou dobou jistě hrdlilo několik frustrovaných bafuňářů o subvence anebo si tam veterináři lámali hlavu nad hovězím či prasečím morem. Německý kancléř asi zase jednou sliboval remcajícímu lidu zaměstnanost a Chirac se zřejmě zabýval pro něj tehdy životně důležitou otázkou, kterak vůbec uspěti v blížících se volbách.

Prudký otřes geopolitické rovnováhy, chcete-li zemětřesení, vzala kontinentální Evropa na vědomí se zpožděním nejméně dvou let. V momentu zrychlující se dynamiky lze asi tento fakt hodnotit jako projev fatální ignorance vyplývající z přímo trestuhodné -- byť vysvětlitelné -- sebesoustřednosti.

A velký podíl na tomto velkolepém debaklu mají (západoevropští) žurnalisté, kterými se to mimochodem v USA jen hemží. Jak přesvědčivý důkaz integrální koruptnosti masových sdělovacích prostředků informujících ze všeho nejraději o tom, po čem diváci (respektive čtenáři) baží. Co se nehodí, škrtněte!

A proto zatloukli, co mohli. Nejenže veřejnosti upřeli Cohenův základní teorem: Naším skutečným nepřítelem není terorismus, nýbrž militantní islám. Terorismus není ničím jiným nežli jeho zbraní.

Ušetřili totiž kontinentální Evropany mnoha dalších šoků a tím pádem i sebe samotné zbytečných diskusí a potíží s šéfredaktory, vydavateli a majiteli, jimž by se určitě nevyhnuli, kdyby si byli troufli zviditelnit výroky předního israelského mírového aktivisty Uri Avneryho o propojenosti izraelské zahraniční politiky s plány obzvlášť nesmlouvavých amerických neokonzervativců.

K nepotřebě se zdá být v masově sdělovacích prostředcích vše, co neslouží k pobavení či sebepotvrzení konzumenta. Náš zákazník -- náš pán! A toho přece jímá panika je--li náhle konfrontován s něčím složitým a navíc i nepředvídaným.

Jistěže nic nového pod sluncem, ale Evropa na to ošklivě dojíždí. V budoucích válkách - tolik Cohen - bude rozhodujícím faktorem informační předstih a cílená dezinformace. V této souvislosti není nijak od věci výslovně upozornit na Cohenův kritický přístup k politikům. Až neomaleně jim ve svém legendárním komentáři vytýká, že nemilé pravdy zásadně přiodívají a všelijak zahalují. (Poodhalit je možno i později, jak právě ukázal Paul Wolfowitz.)

Avšak ani Uri Avnery -- Cohenův pomyslný ideologický protihráč -- není příznivcem diplomatické mluvy a politické korektnosti. (Tento "obnošený šat" se už patrně nosí jen v Evropě.)

"Amerika ovládá svět. Židé ovládají Ameriku," zní jeho lakonická charakteristika panarabského pohledu na válku v Iráku a srovnatelné konflikty.

A takových pochoutek bych mohla citovat povícero. Ale jelikož jsem dobrák od kosti, tak si to nejhorší nechám pro sebe.

Třeba byste mi vůbec nevěřili. Ostatně na nejhorší nevěřila ještě před nedávnem úctyhodně dlouhá řada politiků. Jenže teď si pomalu protírají oči a - vida.

Americká armáda působivě předvedla, jak se prakticky beze ztrát bojuje na úrovni nového tisíciletí. Není nad pěšáka vyzbrojeného laptopem.V pospojovaném světě nám asi hrozí pospojovaná válka.

Zatímco americké vojenské i civilní štáby vší silou pracují na ještě modernějších strategiích, přešlapuje Evropa na rozcestí a není s to pochopit, proč se ocitla v koncích.

Její verbální ekvilibristika prý vzbuzuje na příslušných místech v Pentagonu jen útrpné úsměvy. A rovněž tam prý platí pokyn: Rusku budiž odpuštěno, Německo ignorováno a Francie potrestána!

Nicméně to vypadalo minulou neděli v Evianu poněkud jinak. Multipolární Chirac, dávný to přítel černé Afriky i Afričanů, hbitě přeparkoval a vykládal až nějak podezřele dobře naladěn po drbech lačnícím novinářům, že koketuje s myšlenkou zavítat na podzim do USA.

Je to zkrátka muž kromobyčejně vzdělaný. Záhy mu asi vytanula na mysli bajka kynika Antisténa, učitele proslulého houmlesáka Diogena, jíž pro poučení budoucím převyprávěl Aristoteles.

Jedná se o se o příběh nesložitý. Ve jménu rovnosti požadují pojednou ušáci stejná práva jak lvi. Myslitelná jsou tři zakončení.

Zajíci to vzdají a hezky přitom panáčkují. Ještě před měsícem se zdála být aktuální varianta číslo dvě. Vaňkové si pořídí knihy a řádně vzděláni se pustí do filipiky o tom, že lvové nejsou tak mocní, kterak předstírají. Nejsmutnější je žel třetí koncovka. Zajíčci povstanou z jamky, pročež jsou vmžiku roztrháni a posléze bez cavyků pozřeni.

Publikujeme laskavostí serveru vulgo.net