Tetun používám také při školení lidí v rádiu, s vydatnou pomocí indonézštiny, dolované z nedokonalého slovníčku. Chlapci v Liquice mne naučili také pár vět v jazyce jejich kraje -- Tokodede. Potkávám se s mnoha novými lidmi a každý den se dozvídám něco nového. Zjišťuji, že čím více toho vím, tím složitější se mi zdejší situace jeví. Pracně si utvořím o něčem představu, abych záhy zjistil, že je to tak trochu či úplně jinak. Takže musím neustále korigovat svá poznání a ověřovat si informace. A také zpytovat svůj hodnotový systém, uvědomovat si svoje předsudky a myšlenkové stereotypy. To je velmi zajímavé, ale i náročné. Začínám už nahlížet pod povrch a často žasnu. Čím více například vidím, jakým způsobem pomáhají chudým zemím organizace z blahobytného světa, tím smutněji mi je. O tom však zatím nechci psát, beztak by tomu většina lidí odmítla věřit...

Psí hody

Doposud jsem trávil svůj čas prací v Dili a městečku Liquica, do vzdálenějších míst jsem se nedostal. Uvítal jsem proto pozvání od Michaela abych přijel k nim do Aileu na oslavu narozenin Honorie, jedné z kolegyň v jejich rádiu. Zalekl jsem se však, když mi bylo sděleno, že tam budou milovníci psů a součástí bude hostina se psím masem. Prohlásil jsem, že já psí maso jíst nemohu. Mik mne ujistil, že už to vysvětlil a specielně pro mne bude usmaženo kuře. To už jsem odmítnout nemohl. Nejprve jsme plánovali s Justinem, který byl rovněž pozván, cestu na motorce. Aileu je městečko v horách na jih od Dili, vzdálené sice jen 45 kilometrů, ale cesta tam trvá dvě hodiny, což prozrazuje stav té silnice. A tak jsme byli rádi, že nás tam odvezl přítel Barry v policejním vozidle. Barry je báječný člověk, je to Angličan tmavší pleti, pochází z buddhistické rodiny, jeho matka Burmanka a otec z Ceylonu. Potkávám tu často lidi velmi zajímavé.

Do Aileu jsme dorazili v sobotu kolem poledne a ubytovali se v pěkném domku, kde bydlí Vicky, australská učitelka, toho času na dovolené v Indonézii.

Aileu je situováno v kotlině, obklopené malebnými kopci a protože leží víc jak tisíc metrů nad mořem je tam chladněji a tedy příjemněji. Je to ryzí venkov, svět velmi odlišný od Dili.

Prohlédli jsme si rozhlasovou stanici v Aileu a udělala na mne velký dojem, místní personál tvoří pět mladých děvčat a jeden chlapec a v tom je ten rozdíl od Liquici. Děvčata udržují všude čistotu a pořádek. Také hrají příjemnější muziku než v Tokodede.

Král králů

Odpoledne nás Nelson vzal na projížďku městečkem a okolím. Nelson je majitel jedné místní restaurace a mluví slušně anglicky. Zavezl nás také do vesnice králů. Nepochopil jsem přesně kdo jsou ti králové jsou, ale tak to překládají do angličtiny -- kings. A zcela neohlášeni jsme navštívili krále králů, tedy krále nad králi ostatními. Obyčejných králů tam bylo šest, ale čtyři už zemřeli. Král králů se jmenuje Tomas Ortega, já jsem se osobně potkal s králem poprvé v životě a učinil na mne nezapomenutelný dojem,. Na nohou měl vietnamky, oblečen byl čistě a vkusně, v tričku a tmavých kalhotách. Korunu na hlavě neměl. Je to stařík drobné postavy, jeho oči jsou bystré a vyzařuje z něho důstojnost jakou by mu mohli závidět všichni presidenti, včetně toho českého. Anglicky zná jen pár slov, mluví jazyky Tetun terik i Tetun Dili, také indonézsky, portugalsky, japonsky a latinsky. Tedy jen tu kostelní latinu, což jsem si ověřil, když jsem mu řekl: Sursum corda a on mi správně odpověděl Habeas at Dominum. Pozval nás na královský čaj a celé odpoledne jsme si pěkně povídali, Nelson překládal. Dověděli jsme se mnoho zajímavých věcí. Král zde není něco jako náčelník ale spíše moudrý stařešina. Lidé krále uctívají a on pomáhá řešit jejich problémy, dává rady, rozsuzuje drobné spory. Prohlásil, že nemá zájem vměšovat se do státní politiky, do budovy parlamentu nikdy nevkročil a když president potřebuje znát jeho názor musí přijet za ním.

Zeptal jsem se ho jak vidí současnou situaci. Odpověděl: To, co se tu stalo, bylo tragické a nešťastné. My teď musíme najít v sobě sílu umět odpustit a teprve potom můžeme na spáchané násilí zapomenout. Musíme myslit na budoucnost a tu nelze budovat s nenávistí v srdci.

Král králů také řekl, že i když lidé na Timoru mluví různými jazyky a jsou rozděleni politikou, přece jen jsou to všichni bratři a sestry a musí žít spolu v harmonii. To se týče i indonézské části ostrova, kde jsou také křesťané. K Indonézanům nechová ždádnou zášť. Jsou to naši velcí sousedé a my je potřebujeme, i s nimi musíme žít v míru, řekl. Ty jeho řeči mohou připadat až příliš samozřejmé, je však obdivuhodné, že takhle mluví člověk v zemi, která před pouhými třemi lety prošla otřesným masakrem.

Kolem královské chýše bylo uklizeno, v upravené zahradě stál pomník jeho otce krále. Bylo to vzácné odpoledne, je příjemné setkat se s člověkem, z kterého vyzařuje laskavost a prostá moudrost. Kéž by bylo ve světě více takových králů a méně politiků jaké známe.

Když jsme odjížděli z vesnice králů zahlédli jsme krále číslo 6 jak krmí slepice. Tak jsme se zastavili na kus řeči s ním. I on byl milý a důstojný stařík, oblečen v královské sukni a bos. Ten ovšem prohlásil, že s tím svým královským úvazkem končí. Řekl: Máme demokracii, tak teď si lidé mohou své zástupce sami zvolit. Trochu smutně se při tom pousmál.

Oslava měla začít v 6 odpoledne a my se snažili zjistit co bychom měli přinést. Nic, bylo nám řečeno, jste pozvanými hosty. Tak jsme s Justinem koupili nějaké to pivo. Sešlo se asi 30 lidí, většinou místní, ale přijelo i pár dalších hostů z Dili. Děvčata navařila a na stole byl vskutku tác psího masa, nakrájeného na kousky. Bylo tam i to kuře, ale mne přešla chuť na maso úplně a tak jsem si dal jen rýži a saláty. Když se na plácku před stanicí objevil jeden pes někdo zažertoval: Hele, asu přišel hledat svýho kamaráda. Nebyl to žert povedený. Stanice vysílala a tak jsme tam měli i muziku. Děvčata měla chuť tancovat, my s Justinem jsme ale řekli, že jsme katolíci a tancovat v sobotu před květnou nedělí nemůžeme. V deset večer stanici zastavili, párty pokračovala zpěvem při kytaře a potom přišel nečekaný zážitek. Požádali jsme dívky aby nám ony zazpívaly nějaké svoje písně. Po chvilce přemlouvání spustily písně posvátné, zpívaly a capella, tedy bez doprovodu. Jejich hlasy byly andělské a zpívaly v mnohohlasu tak čistě jak už to na západě dnes snad nikdo nedokáže. Jejich sluch totiž zatím ještě nebyl příliš ovlivněn temperovaným laděním ani americkou komerční hudbou. Harmonie a polyfonie, které produkovaly, byly očistnou lázní pro mé ucho i duši. A pozorně naslouchali všichni. Němcký student Tiller, který seděl vedle mne, poznamenal: Naposled jesm byl takhle dojat hudbou v Berlínském sále filharmoniků při poslechu Schubertovy mše. My všichni jsme byli neuvěřitelně dojati a mne potěšilo, že síla velké hudby, tedy harmonie, se opět projevila. Slíbil jsem sobě i děvčatům, že jejich zpěvy natočím a připravím CD album.

Po zpěvech duchovních vrátili se zpěváci k písním světským. U kytary se lidé střídali a mne udivil mladý Američan Johaness tím, že znal mnoho tradičních písní v jazyce Tetun. Jedna píseň mne obzvláště zaujala, textu jsem přesně nerozumněl, bylo to něco o radosti ze zpívání a života, ale utkvěl mi v paměti refrén: Ami la bele maka han osan -- Peníze přece jíst nemůžeme.

O půlnoci byla vypnuta elektřina a městečko se ponořilo do tmy horské hvězdnaté noci. Michael měl připraveny svíčky, ale zjistil, že došlo tua sabu. (Pivo už bylo dávno vypito.) A tak požádal policistu Barryho aby ho svezl v policejním vozidle po městě hledat onu tradiční pálenku. Sehnal ji. Jak se mu to podařilo nevím, žije tam už delší dobu a má zřejmě své kontakty.

Ráno jsme se vstáváním nespěchali, ani do kostela na mši jsme nešli. Kolem jedenácté jsme se vydali pěšky na tržnici a nebylo to šťastné načasování. Tou dobou totiž skončila mše a zbožní venkované se vraceli domů, každý z nich se s námi pozdravil, potřásli jsme si rukou a já jsem žasnul kolik lidí žije v tak malém městečku.

Odpoledne jsme se šli s Justinem vykoupat do horské říčky, kde tekla teplá voda. Potom nás Barry odvezl zpět do Dili. Musím dodat, že jízda policejním vozem je rychlá, řidiči velmi ochotně uhýbají z cesty, což nedělají když já jedu na motorce. Byl to skvělý víkend a já poznal, že venkovský svět je podstatně jiný než ten tady v tom učouzeném a hlučném Dili. Rozhodl jsem se, že budu do hor vyrážet častěji.

S přítelem Markem, Angličanem slovanského vzezření, jsme se rozhodli vystoupit na Ramelau, nejvyšší horu Timoru leste. Mark pracuje pro OSN a má k disposici dobré terénní vozidlo. Naplánovali jsme to tak, abychom tam jeli když je měsíc v úplňku, my začneme výstup při měsíčním svitu a na vrchol dorazíme před východem slunce. Hodilo se nám to na velký pátek, dva dny po úplňku. Z Dili jsme vyrazili před polednem a když jsme vyjížděli z města zastavily nás dvě stopařky. Hned se hrnuly do auta a volaly: Jaroslave, to nás určitě vezmete do Aileu. Byla to Johanka z Dánska a Němka Atja, s kterými mne před nějakým časem seznámil Michael na jednom z jeho mejdánků v Dili Guest House. Odmítnout jsme je nemohli a ještě se nám do auta připletl jeden stařík domorodec. Šplhali jsme se autem po úzké cestě do kopců a Johanka povídala a povídala a kecala. Také prozradila, že vlastně mají namířeno až na Ramelau. Podívali jsme se s Markem na sebe a bylo nám jasné, že se jich těžko budeme zbavovat a budeme mít ukecaný výlet. Ten domorodec také hodně mluvil, ale tomu jsme nerozumněli, já si myslel, že mluví indonézsky, Mark si myslel, že mluví Tetun, jakým jazykem mluvil vlastně nevíme. Indonézsky ale uměl, poněvadž v jedné vesničce požádal Marka, aby zastavil, že si jen skočí pro něco k bratrovi a potom ho můžeme zavézt zpět do Dili. Mark mu vysvětlil, že se jedná o nějaké nedorozumnění, poněvadž my se budeme do Dili vracet až za dva dny, tak si bude muset trochu počkat. Smířil se s tím a vůbec mu to nezkalilo radost. Byl to nádherný stařík. Děvčatům jsem prozradil, že ano, do Aileu je vezmeme ale potom musíme dělat nějaký průzkum a to už je sebou vzít nemůžeme. Moc tomu nechtěly věřit, ale co jim zbývalo.

Několik kilometrů před Aileu jsme vjeli do vesničky a tam jsme v rozhovoru s domorodci spatřili postavu, která se nedala přehlédnout. Rezavý plnovous prozrazoval, že tu stojí Michael. Zastavili jsme a uvítali se. Michael se mne ptal, proč jsem minulý večer nepřišel na pláž, kde se konala párty na oslavu úplňku, tua sabu tam prý teklo jako potokem. Já jsem sice pozván byl, když jsem ale zaslechl, že to bude i se zesilovačem a disk jockeyem tak to pro mne nepřícházelo v úvahu. Michael byl s to oslavou moc spokojen, až na jednu maličkost. Nějak tam někde zapomněl svůj ruksak, v kterém měl náhradní košili a kalhoty, a také klíče. To se stane, že člověk něco někde zapomeně, já jsem minulý týden v Aileu v domku, kde bydlí Vicki, zapomněl baterku a doufal jsem, že mi Michael otevře. Vicki se ještě nevrátila. Jenže i klíče od toho domku byly v ruksaku. Dorazili jsme společně do městečka Aileu a Michael se nemohl dostat domů, jeho spolubydlící někam odjel. Tak jsme mu s Markem pomohli tím, že jsme odšroubovali zámek. Jak je dobré mít u sebe švýcarský nožík. Měl jsem hlad a tak jsme šli na oběd, doufal jsem, že tam se s Markem domluvíme jak se zbavit děvčat. Jenže ony také měli hlad a šly do restaurace s námi. Nenudili jsme se, Johanka stále měla co k povídání. Když jsme dojedli objevil se Michael na motorce a radostně prohlásil, že se mu podařilo koupit nový zámek, takže u Vicky vyrazíme dveře a on tam potom nainstaluje nový zámek. Jel napřed a když my k domku dorazli byly dveře už otevřené, jenže scházelo nářadí na nasazení zámku. Michael nám udělal kafe, tua sabu jsme odmítli. Já jsem našel svoji baterku a měl jsem radost. Bylo horké odpoledne, dívky se v domku rychle uvelebily a zjistily, že by tam bylo příjemno se nějaký čas zdržet. My jsme se ani nepokusili jim to rozmlouvat.

Jak jsme prodali Aljašku za 10 miliónů rublů

Cesta na Ramelau tedy vede přes Aileu a pokračuje do Maubise, další městečko v horách. Tam jsme udělali zastávku a Mark dostal chuť na čaj. Znám tu jedno dobré místo, řekl, jmenuje se to Posada a ta stará portugalská hacienda stojí na kopci nad městem. Zastávka stála za to. Ten kopec je uprostřed rozsáhlé kotliny a je otamtud kol dokola výhled na samá pohoří. Pokochali jsme se pohledem a vydali se k onomu paláci, odkud zazníval velmi silný a rozjařený hlas amerického zvuku. Když jsme vstoupili uvítal nás zavalitý Američan a hned nám sděloval, že on si to tady pronajal jen pro sebe na celé Velikonoce, ale my jsme jeho hosty a můžeme tam přespat. Ukázal nám ložnice a zdůraznil, že postele jsou královské velikosti. Potom nám nabídnul pití. Seděl tam ještě s jedním kumpánem, byl to Švéd jménem Alf a poněkud střízlivější. Také tam byla dívka z Dominikánské republiky, účel její přítomnosti jsem si mohl pouze domýšlet. Než jsme dopili lahev Cointreau stačil nám James, tak mu říkejme, mnoho o sobě prozradit. Pochází z Aljašky a na Timoru je pracovně, je šéfem nějakého důležitého úřadu OSN.

Toto místo v Maubise si velice oblíbil, létá sem často helikoptérou, a šel nám ukázat místo, kde přistává. Také řekl: Jsem největším majitelem pozemků na Timoru leste, Indonézani jim tu zemi sebrali, my jsme ji zase sebrali Indonézanům a já ji teď vrátím Timořanům. Dále říkal, že má pod patronací všechny záchody na Timoru leste, a ještě mnoho jiných zajímavostí říkal...

Když mu Mark prozradil, že žije v Indonésii, James se zachmuřil, nelíbilo se mu, že Indonézané nemají Američany rádi. Nálada počala trochu houstnout a tak jsem se pokusil Jamese nějak rozveselit. Povídám -- Vždyť ty jsi z Aljašky, tak přece nejsi Američan ale Rus. Alf to nechápal, tak jsem mu vysvětlil, že Aljašku prodali Rusové Američanům. James se chytil: Je to tak, carovi došly peníze na vodku, proto Aljašku prodal, za pouhých 7.2 milionů rublů. Neodolal jsem abych neudělal Jamesovi nabídku, kterou bylo těžké odmítnout. Dali jste za ni 7.2 my ji koupíme za 10 milionů, tedy já sám si to dovolit nemohu, ale tady s Markem ty ruble nějak dáme dohromady. A to je přece slušný zisk. Jakmile člověk použije slovo zisk, hned je domluva s Američanem snadná. Tak jsme si na to plácli a James přinesl plnou náruč kvalitních australských vín. Já si raději dal pivo, Mark čaj a James nás nutil, abychom si alespoň vzali ty lahve sebou na cestu. Já se ale vrátil k obchodnímu jednání a připomněl jsem, že v té ceně musí být i ropovod, my za to Jamese uděláme doživotním správcem. Souhlasil se vším a my ani nemohli věřit, jaký výhodný obchod se nám podařilo udělat. Dobře, James měl trochu upito a to se občas může přihodit, nesuďme proto...

Prozradili jsme svůj plán výstupu na horu Ramelau a rychle jsme se rozloučili, lahve jsme si nevzali. V autě mi velmi zdvořilý Mark řekl: Bylo by velmi užitečné, kdyby Američané měli na sobě takový knoflík, kterým by se dala snižovat hlasitost. Já k tomu podotknul, že James je velmi štědrý hostitel, zřejmě je to nějaký americký milionář, který sem přijel pomáhat chudé zemi. Mark na to odpověděl: Já ho znám, je to šéf našeho přítele Paula. A tak jsem se dozvěděl i další podrobnosti. James si létat helikoptérou klidně může dovolit, poněvadž plat zaměstnanců v jeho posici je 150 tisíc US dolarů ročně. A k tomu ještě nějaké ty příplatky. Ale není to nejvyšší šéf, nad ním jsou ještě jiní, lépe placení. Inu, kdyby vám někdo nabídl takovýhle plat tak byste asi také neodolali a šli pomáhat chudým zemím.

A já blbec jsem sem přišel jako australský dobrovolník.

Noc v policejní cele

Kousek za Maubisu je odbočka na Ramelau, cesta je to úzká a drsná. Setmnělo se nám a snad to bylo dobře. Kdybych viděl ty srázy pod cestou asi bych ztratil odvahu pokračovat. Jeli jsme krokem a těch 10 kilometrů nám vzalo hodinu a půl. Dorazili jsme do vesničky Hatu Bulico, odkud se na velehoru vystupuje. Naším plánem bylo přespat v jediném místním penzionku a brzy ráno vyrazit. Zastavili jsme před policejní stanicí a zeptali se kde najdeme onen Guest house. Ten je přímo tady naproti, řekl mladý policista, jenže přespat tam nemůžete, mají obsazeno. Co budeme dělat? Policista se usmál: Jestli chcete, můžete se vyspat u nás. Přijali jsme to a policista otevřel jednu celu, kterou nám laskavě a zadarmo nabídl k použití. Ještě nám přinesl dvě tenounké matrace. Skvělé. Na stanici měli službu dva mladí a velmi příjemní policisté. Potřebujeme koupit vodu, řekli jsme. Policista nás zavedl do jednoho domku, kde byl jakýsi kiosek. Lahve s vodou neměli, měli pouze pivo. Tak jsme nakoupili pivo pro sebe i pro policisty a seděli potom na stanici, popíjeli a vedli řeči o zločinnosti. Dozvěděli jsme se zase něco nového a zajímavého.

Ulehli jsme brzy, spánek na betonové podlaze pohodlný nebyl, ale měli jsme střechu nad hlavou. Mark nařídil budíčka na svém mobilu a ve tři ráno jsme vyskočili ze svých kutlochů. Zažertoval jsem: Je výhodné spát v cele na policejní stanici, za předpokladu, že se člověk může sám propustit na svobodu. Zažertoval jsem předčasně. Policisté také ulehli k spánku a zamkli hlavní dveře. Budit jsme je nechtěli. Obejdeme budovu a vyjdeme zadem, navrhl jsem. Jenže budova byla obehnána vysokým plotem a nad ním ještě hradba ostnatého drátu. Moje baterka se teď hodila, obešel jsem celý objekt, vpředu byla zídka a v ní jsem našel otvor, kterým se mi podařilo vylézt ven. Potom jsem našel klacek, kterým jsem zvedl ostnatý drát a pomohl ven i Markovi. Policisté se asi ráno divili, jak se nám beze stopy podařilo zmizet, pátrání však po nás nevyhlásili.

Výstup na Ramelau

Večer nám jeden policista prozradil, že je ještě stezka po které můžeme vyjet k hoře o něco blíže. Našli jsme ji a hodilo se to, cesta to byla velmi příkrá a v tom terénu každý ušetřený metr je dobrý. Měli jsme náramné štěstí na počasí, byla jasná noc, měsíček svítil na cestu, takže jsme ani baterku nepotřebovali, začali jsme šlapat. Ta stezka byla dobře znatelná a šlo se po ní obstojně, byla to však cesta velmi příkrá a nebralo to konce. Pro mladého atleta by ten výstup byl hračkou, pro netrénovaného starce to bylo trochu namáhavější. Srdíčko mi tikalo jak kapesní hodinky, ale šlapal jsem statečně. Policista nás odhadl na tři hodiny, my to udělali za dvě a půl. Nic tedy moc náročného. Hlavní problém byl s dýcháním, jakmile se začneme přibližovat výšce 3 000 metrů nad mořem, kyslíku znatelně ubývá. Ta hora měří 2968 metrů. Pod vrcholkem už jsem musel odpočívat každých padesát metrů. Ale stihli jsme to. Byla klidná tichá noc, vzduch čistý a chladný, nikde nikdo. Po chvíli jsme uslyšeli hlasy a dostalo se nám společníků. Tracy z ministerstva školství s partou přátel. Mezi nimi byl i mladý chlapec z Kosova, který studoval v Brně a tak jsme se na vrcholku Ramelau bavili spolu česky.

Měsíc se začal sklánět k obzoru a na východě se objevily červánky. Západy i východy slunce jsou v tropech rychlé. Krajina pod námi se rozjasnila a slunce se radostně vyhouplo na oblohu. Otevřel se nám majestátný výhled, viděli jsme jižní i severní pobřeží ostrova Timoru, v dálce potom malebné ostrovy indonézské. A také jsme viděli, že Timor, to jsou samé horské hřebeny. Byl to vskutku silný zážitek, dramatický i dynamický, jakoby oslava zrození nového dne. Obloha modrá a jasná, mráčky se válely jen dole pod námi v údolích, jakoby tam byla jezera. Bylo bezvětří a trochu chladno, až mi z té zimy zbělely prsty, ale ani se nám zpátky do běžného světa nechtělo.

Cesta dolů ubíhala rychle, srdíčko už se uklidnilo, dýchání nebyl problém, jen nohy bolely a kolena se podlamovala. Teprve za denního světla jsme viděli, že ten stezník nebyl až tak bezpečný. Stačilo by špatně našlápnout, sklouznout se po kamení a následoval by pád po příkrém svahu do hluboké rokliny.

Dole jsme si dopřáli zasloužený odpočinek. Prošli jsme se vesničkou Hatu Bulico a pitnou vodu jsme nesehnali. Já měl naštěstí v ruksáčku krabičku pomerančového džusu, což nás zachránilo při výstupu, teď jsme už zase měli žízeň. Kafe by přišlo vhod, prohodil Mark, když jsme šli kolem takové budky, kde chlapík cosi prodával. Tak se ho šel zeptat. Ano, kávu můžeme mít, pravou timorskou a chlapík nás vedl k svému domku, kde nás usadil na verandu.

Za chvíli tu voněla káva, byla vynikající a bylo jí dost. Hovor vedl Mark, neboť tady už jsme byli mimo tetun Dili, ale každý tu mluvil indonézsky. Ptali jsme se a dozvídali jak žijí lidé tady vysoko v horách. Dospěli jsme k závěru, že takhle tady žili i za portugalského panování, indonézské okupace a i teď v době státní samostatnosti. Mark navrhl teorii, že horalé po celém svěětě mají něco společného, jemu to připomínalo lidi, které poznal při svých cestách v Andách, já si zase vzpomněl na horaly, které jsem potkal v Tibetu. Ti lidé žijí velmi skrovně, chodí vzpřímeně a vyzařuje z nich jakási důstojnost. Jejich život zdá se být pokojný až spokojený, jedině když se nevydaří úroda tak mají hlad, bylo nám řečeno. Nedávno zde začali pěstovat kukuřici, která je jinde na Timoru běžná, v této výšce se jí ale příliš nedaří. Když jsme dopili kávu zeptal jsem se na placení, muž mávl rukou a odmítl nabízený dolar. Řekl cosi indonézsky a později mi Mark vysvětlil, že ten člověk ve své boudičce kávu neprodává, pozval nás na verandu svého domku, kde jsme byli jeho hosty a proto od nás peníze nemohl příjmout. Tohle je zase způsob pohostinnosti chudých horalů.

Cestou zpět po uzounké horské cestě jsme se zastavili u vodopádu, kde jsme se napili svěží horské vody a umyli. A poněvadž bylo teprve kolem poledne pokračovali jsme dále na jih, na druhou stranu Timoru, až do městečka Same. Krajina kolem byla zcela odlišná od té kolem Dili. Hluboká údolí s bohatou tropickou vegetací, divoké skladní útvary, říčky a vodopády. Tady už je vidět malaje (cizince) jen málo, oproti Dili jsou zde ceny velmi nízké a lidé malajům nepřirážejí. I zde jsou usměvaví a vstřícní. V Same jsme navštívili trh, záhlédli kohoutí zápas a prošli se městečkem. Potkali jsme staršího australského vojáka, kterého jsem se zeptal na Briana, dalšího Australana, který tu pracuje v zemědělském výzkumu také jako dobrovolník. Bylo mi řečeno, že odjel na dovolenou do Austrálie, dům kde bydlí je tedy prázdný, pokud se chceme zdržet můžeme se tam ubytovat. Takhle tady existujeme, jedna velká přátelská rodina. To se ovšem netýká těch malajů, co sedí v klimatozovaných kancelářích, jezdí auty se šoférem a pobírají tučné platy, jejich svět je jiný. Být dobrovolníkem a pracovat s místními lidmi má také své výhody, nezaplatitelné. Je to jako v té písničce -- peníze přece jíst nemůžeme.