Žádnou krev pro ropu

Úroveň prvá: Žádnou krev pro ropu, doslova.

Neměli bychom zjednodušovat ani činit ukvapené závěry, ale existuje mnoho důkazů, jež svědčí o tom, že Bushova administrativa plánuje válku jako prostředek k oloupení Iráku o jeho ropná pole. Je obecně známo, že dnes známé zásoby irácké ropy -- více než 100 miliard barelů -- jsou druhé největší na planetě a že "neobjevená ropa na Středním východě [včetně Iráku] je velmi pravděpodobně největší nevyužívanou zásobou na světě." Když byl jeden penzionovaný ropný geolog dotázán, zda má více netěžené ropy Irák nebo Írán, zcela jasně odpověděl: "Je to Irák. Každou studnu, ze které by nebylo 5000 barelů denně, jsme uzavřeli a nechali být..." Za současných cen mají irácké zásoby ropy potenciální hodnotu více než tři biliony dolarů.

Navíc je velmi laciné iráckou ropu těžit a je jednou z "nejčistších" na světě, což znamená, že při spalování uvolňuje nejméně znečišťujících látek. I přesto, že americká vláda a korporace nyní dovážejí 2,3 % svého celkového objemu ropy z Iráku, nemohou v USA sídlící korporace přímo profitovat z tamní ropné produkce. Režim Saddáma Husajna ve skutečnosti uzavřel s francouzskými, ruskými a čínskými ropnými firmami mnoho důležitých dohod, které jim, až jednou skončí sankce, zajišťují velmi atraktivní obchody v ropné produkci. Naopak britským a americkým firmám bylo dáno jasně najevo, že v post-sankčním období nebudou v Iráku vítány, zůstanou-li Saddám Husajn a/nebo strana Baas u moci.

Proto je jediný způsob, jak by mohly americké (a britské) ropné společnosti získat lukrativní přímý přístup k irácké ropě, válka, která by násilně a nezvratně ukončila vládu Husajna a strany Baas a dosadila novou vládu, která by mohla zrušit obchody s francouzskými, ruskými a čínskými společnostmi. Proto je prvním cílem americké armády zabezpečit ropná pole invazí do Iráku. Dále americká vláda předpokládá, že její vojáci budou po mnoho let okupovat zemi a dosadí zde svého generála jako vojenského vládce ve stylu Douglase MacArthura v Japonsku po druhé světové válce. Tento vládce bude za okupaci platit tržbami z irácké ropy. Nikoho, kdo je obeznámen s tím, jak jsou klíčové osobnosti Bushovy administrativy, počínaje Bushem samotným, propojeny s ropným průmyslem, by neměl překvapit tento loupežný plán, který slogan "Žádnou krev pro ropu" odhaluje a proti němuž protestuje. Americké ropné korporace (včetně společnosti Haliburton, bývalé společnosti viceprezidenta Cheneyho) zcela jistě budou pokládat příležitost k "obnově" iráckého ropného průmyslu zničeného bombami USA a/nebo Husajnovou taktikou "spálené ropy" za učiněný zlatý důl.

Tak nestoudný plán krádeže a plundrování může být uskutečněn pouze vojenskými prostředky. Následky pro irácký lid budou devastující, i kdyby invaze byla relativně rychlá, neboť následující boje mezi Iráčany a proti americkým okupantům budou skutečně krvavé.

Heslo "Žádnou krev pro ropu" na této úrovni stručně a spravedlivě odmítá zjevné gangsterské chování Bushovy administrativy (a její blairovské ozvěny). Ten (nebo ta), kdo se k němu hlásí, chce zastavit tento čin čistého a jasného lupičství a pokládá Bushovy a Blairovy "velkomyslné" (a uboze splácané) racionalizace pro invazi za surové a odporné parodie na spravedlnost. Jistě bude označovat každou ropnou společnost, která bude mít zisk z takového dobrodružství, za zločinnou a bude bojkotovat její špinavé produkty.

Úroveň druhá: Žádnou krev pro privatizaci ropných zisků

Ačkoli loupež je určitě součást plánu Bushovy administrativy, jsou tu i jiné, celkovější otázky připomínané sloganem, vzhledem k tomu, že USA byly a jsou čelným představitelem vnucování neoliberálních/globalizačních postupů po celé planetě. Tisíce znárodněných společností a agentur bylo privatizováno kvůli programům strukturálních úprav vnuceným Světovou bankou a Mezinárodním měnovým fondem (MMF), zatímco mnoho různých "překážek obchodu" (včetně kartelů "určujících ceny") bylo zrušeno mezinárodními obchodními smlouvami, které jsou nyní koordinovány Světovou obchodní organizací (WTO). Není překvapivé, že vláda USA je hlavním partnerem Světové banky, MMF a WTO.

Jedna komodita po druhé byla "neoliberalizována", ale ropa tomuto osudu unikla. Většina znárodnění ropných společností se odehrála mezi lety 1969 a 1973, ale bylo skoro nemožné tyto společnosti privatizovat, i když mnohdy byly v těch samých zemích (např.v Nigérii) dány do dražby národní telekomunikační a letecké společnosti. Podobně, ačkoli tu byl pokus zničit mezinárodní kartely určující ceny u většiny komodit skrze různé dohody jako byla ta, která vytvořila WTO, ropa a OPEC byly vyjmuty z pravidel neoliberálního globálního režimu. Je to pozoruhodné, protože ropa je mezi komoditami tou nejzákladnější (to znamená, že je zapojena do produkce většiny ostatních komodit) a nejobchodovanější (tedy s nejvyšší hodnotou mezinárodního prodeje), zatímco OPEC je tím nejnehoráznějším, ceny určujícím kartelem na světě.

Toto vynětí ropy a OPECu z neoliberálních standardů bylo hlavním předmětem republikánské kritiky Clintonovy energetické politiky. A tak na sklonku Clintonovy éry proběhlo slyšení Kongresu na téma "Politika OPEC: Hrozba ekonomice USA", jemuž předsedal Benjamin Gilman (republikán z New Yorku), který obvinil Clintona, že zůstával "pozoruhodně pasivní tváří v tvář nepřetržitému útoku OPEC na systém volného trhu a naše protitrustové normy."

S nástupem Bushovy administrativy k moci -- a zejména po 11. září -- je OPEC v narůstající míře vnímán jako nepřátelská entita, která musí být podvrácena a buď potlačena nebo odstraněna. Toto nepřátelství je zintenzivněno povědomím o tom, kdo jsou nyní hlavní političtí představitelé OPEC (vedle iráckého režimu strany Baas): v Íránu to jsou nevypočitatelní islámští kněží, v Saudské Arábii vládnoucí třída, která se zmítá mezi globalizací a islámským fundamentalismem, ve Venezuele je to populistická vláda Cháveze, v Ekvádoru to je vláda, která málem padla při vzpouře domorodých obyvatel, v Lybii Kadáfí (je třeba říkat víc?), v Alžírsku vláda, která jen tak tak potlačila islamistické revoluční hnutí (a spolupracovala s ním), v Nigérii a Indonésii to jsou "demokratické" vlády s pochybnou legitimitou, která se může každou chvíli zhroutit. Jednoduše je v této oblasti moderní technologické produkce (produkce ropy) příliš mnoho třídního boje, který tito vůdci a vlády nejsou schopni kontrolovat. Z pohledu kapitalistů, kteří dali svými nákupy ropy a zemního plynu obrovské částky své nadhodnoty vládám OPEC, tvoří tento seznam vůdců OPEC galerii lumpů. S takovým složením je OPEC stěží institucí vhodnou k dodávání energie neoliberálnímu světu. OPEC ovšem vždycky nebyl politickým či ekonomickým problémem. V šedesátých letech a na počátku let sedmdesátých byl OPEC relativně pružnou organizací, zatímco znárodnění a monopolistické stanovování cen byly stále akceptovatelnými prvky keynesiánské politické ekonomie té doby. Írán byl pod nadvládou šáha, baasisté právě ztratili svou násirovskou horlivost, Kadáfího osud byl ještě nejasný, Venezuela byla krotkou neokolonií, Indonésii vládl komunistobijec Suharto, Nigérie byla pod kontrolou generála Gowana a islámský fundamentalismus saudskoarabské monarchie byl pokládán za výstřední fasádu, pod níž by se volně pohybovaly miliardy petrodolarů a vracely se zpět do ekonomik USA a Evropy. Jenomže to bylo tenkrát, dnes je dnes. Z pohledu Bushovy administrativy je třeba, aby byl OPEC buď zničen nebo přeměněn, aby byly položeny základy neoliberálnímu světu, který by byl schopen skutečně kontrolovat energetické zdroje planety. Bushova administrativa vyvíjí na členy OPEC nejvyšší možný tlak. V dubnu 2002 došlo ve Venezuele k puči, podporovanému USA, proti Chavezově vládě, hlavnímu cenovému jestřábovi v OPEC. Puč neuspěl. V srpnu 2002 byla na řadě Saúdská Arábie. Společnost RAND vydala zprávu prohlašující, že saudskoarabská monarchie je "skutečným nepřítelem" na středním východě a že by jí mělo být pohroženo invazí pokud nepřestane podporovat protiamerické a protiizraelské skupiny. Tato verbální hrozba ale byla Bushovou administrativou zneplatněna během kontroverze, která následovala.

Celkem vzato je irácká vláda zjevně slabým článkem v OPEC. Prohrála dvě války, které začala. Je zákonně zotročena drsným reparačním režimem, nemůže kontrolovat svůj vlastní vzdušný prostor, a nemůže volně ani dovážet, protože jí účetní OSN nejprve musí schválit každou položku, kterou chce nakoupit na volném trhu. Ideologicky a ekonomicky je poražena. Ale irácká vláda oddaná neoliberální politice a podporovaná USA, by zcela jistě měla šanci podkopat OPEC zevnitř nebo, pokud odejde, zvenčí. Taková alternativa by umožnila začít s masivními investicemi do energetického průmyslu, což by bylo alternativou nápadného selhání tohoto moderního průmyslového sektoru, ve kterém zmizely miliardy dolarů.

---

Teoretická vsuvka: Měli bychom si uvědomit, že ropa není z mnoha důvodů jako jakákoli jiná komodita. Je základní komoditou. Změny v jejích cenách dopadají na skoro všechny ostatní komodity a tím také na průměrné mzdy a zisky. Také její výrobní proces má vysoce organický charakter, to znamená, že se v něm uplatní velké množství strojů a zařízení a relativně málo přímé práce. Z pohledu politické ekonomie i našeho hnutí všechny tyto prvky společně činí ropu zvláštní komoditou. Shrňme si je:

Základní komodita
Jakákoli skupina, která může rozhodovat o změně ceny ropy může bezpochyby ovlivnit zbytek kapitalistického systému podobným způsobem jako ten, kdo rozhoduje o úrokových sazbách. A hlavně má mnohem širší a rozptýlenější moc, než se to v daném okamžiku jeví. Důkazem tohoto propojení jsou mnohé ekonomické modely vzniklé od roku 1973 (bez ohledu na to, co kdo soudí o jejich vědecké hodnotě), které ukázaly, jak se celé ekonomiky kvůli zvyšování cen ropy, dostaly do krize. Skutečnost, že když se New York, Washington a Londýn dívají na sestavu vůdců OPEC, vidí islámské teroristy a nacionalistické revolucionáře, jasně ukazuje, jak ekonomický charakter komodity implikuje politické následky.

Přesunutá hodnota
Většina zboží se neprodává za svou hodnotu, jinak by nemohlo být produkováno vysoce žádané zboží jako ropa, neboť její téměř bezpracná produkce nevytváří sama o sobě přímo dostatečnou nadhodnotu. Proto musí být nějaká hodnota z produkce s nižším organickým složením (např. textil) přesunuta trhem a konkurencí do odvětví s organičtější skladbou, jako je ropný průmysl. To znamená, že ropa je komodita, která je předmětem kolektivního zájmu kapitalistů po celé planetě. Pokud by se jakýkoli pokus provozovat tento průmysl ukázal jako škodlivý pro obecné kapitalistické zájmy, bude čelit opozici obrovského seskupení jednotlivých kapitalistů po celém světě. (Jak řekl na počátku 70. let Kissinger: "Ropa je příliš významná na to, abychom ji nechali Arabům.") Následkem toho je zde tendence tyto podniky důkladně sledovat, a to zejména v rámci národních států, méně často i mezinárodně. To všechno jednoduše znamená, že zásadní zájem na osudu ropných zásob v Iráku nemají jen americké ropné společnosti, ale i mnoho dalších společností, jejichž zisk bude na tomto osudu záviset právě tak.

Skutečně existuje takový kolektivní (téměř obecný) kapitalistický zájem na takových průmyslových odvětvích, že se mohou stát snadno předmětem politické akce. Někdy je tato akce pokojná. Ropný průmysl v USA je toho právě tak dobrým příkladem (byl prvním cílem amerického "protitrustového" hnutí) jako softwarový průmysl (viz případ Microsoftu). Ale někdy touto akcí může být prudká a rychlá válka (od britského útoku na otomanskou říši za první světové války až po válku v Zálivu v roce 1991).

Renta
Renta je jedním z pojmů politické ekonomie, který je pro ropný průmysl jasně relevantní. Vlastníkům polí jde různá renta vzhledem k faktu, že ne všechna podzemní ropa je stejná. Některá je "čistá", jiná ne, některá je na povrchu, některá ne, u některé je k jejímu nalezení potřeba mnoho techniky, u jiné nikoli. Je jasné, že když je cena ropy zhruba stejná, pak vlastník území, na němž se vyskytuje ropa s kladnými charakteristikami, může požadovat rentu (a očekávat, že ji dostane). V rentovních nákladech na těžbu ropy je velmi pravděpodobně obsažena jakási "absolutní renta", která je placena jako tribut režimu soukromého vlastnictví, i když společnost produkuje v nejhorších ropných oblastech. Všechna tato hodnota renty pochází z přesunuté hodnoty diskutované výše. A i v tomto případě hraje roli kapitalistický zájem o podíl na ceně ropy. V podstatě celou historií politické ekonomie se táhne kapitalistická kritika "dobývání renty". Dá se říci, že renta je pomyslný prototyp neproduktivního příjmu. Tato kritika pokračuje v učebnicích keynesiánství a neoliberalismu dodnes. Nicméně přes veškeré kritiky rentiérů je renta v kapitalistické společnosti i nadále rozhodující formou příjmu, jak dosvědčí každý Newyorčan. Za rohem však stále číhá produktivistická ideologie, která má kořeny v Lockově obraně anglického kolonialismu konce 17. století, aby byla použita k ospravedlnění útoků na práva rentiéra. Jestliže rentiér (bez ohledu na to, že mu náleží právo vyloučení) rozvrací produktivní rozvoj nějakého ziskového podnikání, potom je tu právo toho "produktivnějšího" činit nároky vůči právu vyloučení. A proto ruku v ruce s rentovními nároky kráčí vždy válka.

---

Uvážíme-li výjimečný politicko-ekonomický charakter ropné komodity nepřekvapí, že by tento dar stovek milionů let setkávání organického života a žáru zemského jádra měl v kapitalistickém světě vytvářet tolik násilí. Heslo protestujícího nyní říká: Žádná krev by neměla být prolita pro energetický systém,o jakém sní Bush a spol. Musíme je poslat do starého železa, než se všichni kvůli ropě potřísníme krví.

Musí být nalezen nějaký nový způsob distribuce společného bohatství Země, současnému a budoucímu systému cen a zisků, který povede jen k jedné válce za druhou, nesmí být dovoleno dále pokračovat.

Úroveň třetí: Žádnou krev pro neoliberalismus

Jedním z hlavních diplomatických neúspěchů Bushovy vlády je to, že vzbuzuje dojem, že tato nová strategie "světové nadvlády" je produktem živelné nietzschovské vůle k moci. Tvrzení, že naléhavost vpádu do Iráku a jeho převzetí je důsledkem jakéhosi bezprostředního ohrožení státní bezpečnosti zosobněného Husajnovými zbraněmi hromadného ničení bylo odmítnuto dokonce i mnohými z jejích nejloajálnějších stoupenců. Skutečně existuje stav nouze, jemuž Bushova vláda čelí, ale není vojenský, nýbrž... politicko-ekonomický. Neoliberální systém kapitalistické akumulace (to, čemu se v USA říká globalizace), který nahradil ten keynesiánský z pozdních 70. let, je od roku 1997 v hluboké krizi, a Bushova vláda musí na tuto krizi reagovat, nebo bude vyhozena ze sedla svými pány (ne-li dokonce poddanými!). Nemusím vás informovat o příběhu, který podle současného pojetí začíná v Thajsku v červenci 1997 kolapsem baht. Nejednalo se o první finanční krizi neoliberálního modelu (měli bychom připomenout mexickou krizi z roku 1995), ale thajská krize zahájila řadu událostí, které vedly k dnešní situaci. Nemusím se s vámi vracet k jednotlivým událostem této řady až k dramatickému kolapsu bublin trhů s cennými papíry, který vedl ke znehodnocení cenných papírů v hodnotě bilionů dolarů (i když to byly jen papíry), stagnaci v Evropě a Japonsku a dokonce i k poklesu ziskovosti kapitalismu Spojených států. To vše utváří první krizi neoliberalismu.

Odpovědí Bushovy vlády je válka. Jak je to možné? Co má válka společného s politicko-ekonomickou krizí? Samozřejmě má tato souvztažnost mnoho důvodů známých z minulosti, a ty by neměly být zlehčovány. Například válka jako klasický prostředek ideologické a právní kontroly populace nespokojené s neochabující ekonomickou krizí (konec konců nejvyšší soudce Rehnquist nedávno poznamenal, že "zákony ve válce mlčí"). Dalším příkladem je "válečné keynesiánství", tedy použití válečných výdajů ke stimulaci poptávky po kapitálu a spotřebitelském zboží, aby to postrčilo systém směrem k vyváženému stavu plné zaměstnanosti. Mohly by to být důvody Bushovy odpovědi na krizi, nevypořádává se to ale se skutečností, že krize neoliberalismu je globální a že vláda USA je nyní "zodpovědná" za celkové přežití neoliberalismu/globalizace. Hlavním problémem neoliberalismu je, že k tomu, aby mohl fungovat, musí být jeho systém globální a národy a společnosti, které se ho účastní, se musí řídit pravidly obchodu, a to i v případě, že jsou nuceny jít proti svým vlastním okamžitým zájmům. V obdobích krize jsou samozřejmě mnozí účastníci v pokušení nedodržovat pravidla hry nebo ze hry vypadnout, zvlášť když sami sebe vidí jako věčně prohrávající smolaře. Která země je schopna zabránit tomu, aby se zvyšoval počet takových zavilých odpůrců (starých -- těch, kteří odmítli stát se součástí systému -- i nových -- těch, kteří vypadli)? Až do krize roku 1997 vykonávaly s využitím moci peněz většinu těžké práce související s kontrolou a ovládáním MMF a Světová banka. Od té doby však začíná být stále jasnější, že existují země, které nebude možné kontrolovat programy strukturálních úprav. Nejzřejmějším případem je Argentina, ale v Africe a Jižní Americe jsou i jiní, poklidnější odpadlíci. Nejtvrdohlavějšími odpůrci jsou národy, které Bush pokřtil na "osu zla", Irák (jeden z posledních národně socialistických států), Írán (po pádu Talibanu jeden z posledních fundamentalistických států) a Severní Korea (jeden z posledních komunistických států), existují však i mnohé další islámské, národně socialistické a komunistické vlády, které ještě netransformovaly svou ekonomiku do neoliberální podoby.

Nebude-li existovat kontrola v podobě světového policajta, který bude zvyšovat ceny za odchod ze systému, tento seznam zcela jistě poroste. Dnešní neoliberalismus potřebuje, aby někdo hrál stejnou úlohu jako Velká Británie v liberálním kapitalistickém systému 19. století, aby tento mohl pořádně fungovat. Clinton a jeho kolegové věřili, že touto silou by nakonec mohlo být OSN. Bushova administrativa s tím však nesouhlasí. Podle Bushe bude USA muset při prosazování pravidel neoliberálního pořádku jednat svým vlastním jménem (i když s tím mnozí jejich stoupenci nebudou souhlasit) a akce bude čas od času muset být vojenská. Konec konců, krizi neoliberalismu bude možno překonat pouze vybudováním hrozivého Leviatana, a potom bude konečně nastoleno tisíciletí volného obchodu a úplné komodifikace. Invaze do Iráku (ona "ropa" ve sloganu) je jedním krokem v tomto procesu budování, na který Bush a spol. nazírají jako na obětování lidských a kapitálových zdrojů USA pro všeobecné kapitalistické blaho. Vnitřní debata s OSN je součástí komplexního vyjednávacího procesu, který má za úkol určit podmínky intervencí USA, ale ne je eliminovat. Proto také není na transparentech protestujících napsáno "Žádnou krev pro ropu... leda se souhlasem OSN!" Kdyby to vypadalo, že neoliberální systém bude mít jen několik málo zatvrzelých odpůrců a migrantů, pak by Bushův projekt byl možný. Jestliže však má pravdu antiglobalizační hnutí, pak to není pravděpodobné. Neboť se nezdá, že by neoliberalismus byl schopen držet slib "udržitelného růstu", kdy se staví lodě i za pokojných dní. Naopak, nestaví ani 20 % těchto "lodí", které sliboval na počátku. Následkem toho vyrážejí představitelé vládnoucí třídy a ještě více pracujících z celého světa nakupovat do Porto Alegre, aby si vyhlídli jiný systém. Bude-li si USA chtít hrát na britské impérium 21. století, bude v následujících letech ještě hodně neoliberálních válek. Neboť to, co se odehrálo v 19. století jako tragédie, se bude v 21. století opakovat, ne jako fraška, ale jako katastrofa. Slogan "Žádnou krev pro ropu" je odmítnutím této série válek plánované Bushovou vládou na nadcházející léta se záměrem dohnat pomocí teroru zatvrzelé odpůrce neoliberálního systému ke spolupráci.

Úroveň čtvrtá: Žádnou krev pro zisk, nakonec

Heslo z piketu protestujícího bylo doposud interpretováno na třech odlišných úrovních: zaprvé jako odmítnutí prolévat krev kvůli uloupení iráckých ropných zdrojů; zadruhé jako odmítnutí prolévat krev kvůli vnucení privatizace a "volnotržních" praktik ropnému průmyslu na mezinárodní úrovni; a za třetí jako odmítnutí prolévat krev pro uchování pravidel neoliberálního globálního režimu. Na poslední úrovni chci přemýšlet o "Žádnou krev pro ropu" jako o revolučním hesle podobném "Půdě, míru a chlebu" ruské revoluce, tedy jako o konkrétním požadavku, který se na první pohled zdá být celkem umírněný a praktický, ale vzhledem ke kontextu se stává revolučním. Přeci jen nikoho nečiní revolučním to, že má na transparentu napsáno "revoluce"! Slogan není protikapitalistický, sám o sobě není ani protiválečný. Zavazuje člověka být proti válce pro ropu, ale ne nezbytně proti válce za jiné věci. Není ani absolutně antikapitalistický, v tomto ohledu je podmínečný. Zdá se, jako by říkal: Odmítám prolévání krve kvůli pokračování komodifikace "ropy" a vydělávání na ní (nebo samozřejmě na jakékoli životně důležité hmotě).

Hodnota lidské krve vysoce přesahuje hodnotu jakéhokoli zboží, a systém, který může fungovat jen za tak vysokou cenu je zkorumpovaný a odporný moloch. Slogan se zdá nabízet alternativu, kdyby "ropa" mohla být komodifikována a prodávána se ziskem bez nákladů placených v krvi, pak ať to pokračuje. Krotký, neagresivní kapitalismus je akceptovatelný. Slogan zdá se vyzývá "světové vůdce" v OSN, aby s nějakým takovým přišli. Někteří se o to skutečně pokouší, tak jako se někteří nebolševici pokoušeli zrealizovat požadavky "Půdu, mír a chléb", ale neuspěli. Kapitalismus ve všech svých podobách -- neoliberální, keynesiánský, liberální nebo merkantilistický -- nemůže vyhovět výzvě tohoto sloganu. Musí přinášet válku a krev, protože nemůže uspokojit minimální nároky lidského druhu jako celku, natožpak nároky jeho životního prostředí na Zemi. Máme pětisetletou zkušenost na podporu tohoto tvrzení. Vzhledem k podmínce, která nemůže být splněna se obhájci sloganu nebudou v konečném důsledku podílet svou vlastní nebo cizí krví na tom, aby takový systém chránili.

Pokud spojíme slogany antiglobalizačního hnutí -- "jiný svět je možný" -- se sloganem protiválečného hnutí "Žádnou krev pro ropu", vyjde nám v politické aritmetice: "Jiný svět je nezbytný". Tato aritmetika zdůvodňuje, že bychom si měli být jisti, že invaze do Iráku, přijde-li, nás nezdemoralizuje, ale jen potvrdí logiku naší cesty. A na tom bychom si měli trvat v následujících dnech, týdnech, měsících a letech.

Od zlodějiny k loupeži

Proslov na Univerzitě Story Brook, 27. 3. 2003

Po 15. únoru, dni významných mezinárodních protestů, byla naděje, že tyto protesty, vedené pod heslem "No blood for oil", "Žádnou krev pro ropu" (spolu s jasnými neshodami mezi USA, Velkou Británií, Francií, Čínou a Ruskem, k nimž došlo na národní a státní úrovni), mohou zastavit válečné úsilí.

Toto se naneštěstí, i když ne překvapivě, nestalo. Abychom lépe porozuměli situaci, v níž se nacházíme, bude užitečné podívat se na rozdíly mezi současnou invazí a invazí, která byla podniknuta Velkou Británií, Francií a Izraelem na konci října a počátku listopadu roku 1956 proti Egyptu. Nebudu se zabývat detaily invaze roku 1956, nicméně byla "spuštěna" rozhodnutím Gamala Násira znárodnit Suezský průplav. To znamenalo vyvlastnění britského a francouzského konsorcia, které průplav provozovalo. Po formálních protestech začaly vlády Británie a Francie plánovat invazi, kterou by průplav získaly zpět fyzicky. Předešli je Izraelci, kteří byli rovněž znepokojeni sílící Násirovou pan-arabskou ideologií. 29. října 1956 napadla izraelská armáda Sinajský poloostrov a Gazu, které byly v té době pod egyptskou kontrolou. Izraelci porazili egyptskou obranu během několika dní a ocitli se na východním pobřeží kanálu. Nato 6. listopadu vpadly britské a francouzské síly do přístavu Saíd z moře. I ony bleskově zničily vojenskou opozici a byly připraveny zmocnit se v několika dnech průplavu od Port Saídu (na severu průplavu) k Suezu (jih průplavu). V ulicích Blízkého východu, ve třetím světě (právě se začala konat konference v Bandungu) a v socialistickém světě se samozřejmě konaly ohromné protesty. To vše připomíná současnou situaci, až na jeden rozdíl. Sotva den po invazi intervenovaly USA i SSSR proti britsko-francouzskému útoku. Eisenhower i Chruščov separátně volali britské, francouzské a izraelské vládě a dali jasně najevo, že nedovolí, aby invaze pokračovala. Sověti řekli, že invaze zapříčinila válku a hrozili, že do Egypta vyšlou 250 000 vojáků, zatímco vláda USA vyhrožovala tím, že přestane všechny tři země finančně podporovat (tato hrozba nalezla odezvu především u Izraele, který byl zcela závislý na pomoci USA). V současné době není takováto intervence na státní úrovni možná i přesto, že se proti invazi oficiálně postavily čtyři ekonomicky a vojensky nejmocnější státy světa (Francie, Rusko, Německo a Čína), které jsou členy Rady bezpečnosti. Ani jeden z těchto národů nemůže sám o sobě ohrožovat ekonomický osud USA. Vzhledem k tomu je velmi nepravděpodobné, že dojde k takové institucionální reakci na invazi do Iráku, jako před padesáti lety při invazi do Egypta. Vpád, který měl před padesáti lety zničit Násira, nakonec právě naopak posílil na více než desetiletí jeho moc, což se těžko stane Saddámu Husajnovi.

Pouze nadnárodní síla tedy může mít natolik mocný vliv, aby zastavila americko-britskou agresi proti iráckému národu. A touto silou je, ať už se to někomu líbí či ne, celosvětové protiválečné hnutí. Naše demonstrace již začínají mít následky na bitevním poli, jímž je Irák, a to například v tom smyslu, že v Bagdádu stále funguje elektřina (což znamená, že i nadále fungují čističky vody). Nicméně tato vítězství jsou velmi křehká, a pokud nebude hnutí i nadále pokračovat v protestech, a to se vzrůstající silou a efektivitou, není možné na ně spoléhat. Musíme být ovšem připraveni na mnohá překvapení a zvraty, obzvláště nyní, kdy se bitva proti kapitalistické globalizaci přenáší na jinou půdu. Jedním z nejdůležitějších prvků tohoto nového terénu je skutečnost, že se ozbrojená loupež jako jeden z aspektů války stává stejně důležitou jako aspekt masového vraždění. Stále ještě (poměrně vhodně) soustředíme svůj hněv na okamžité i dlouhodobé válečné oběti z řad civilistů, ale nyní bude muset protiválečné hnutí věnovat větší pozornost osudu irácké ropy. Argumentem našeho hnutí byla a je skutečnost, že invaze je vedena jako součást mnohaúrovňové války o ropu. To již dosvědčilo i chování armády USA, jejímž prvotním cílem bylo okupovat ropná pole v jižním Iráku a začít s podobnými snahami i na severu, a to dokonce před útokem na hlavní vojenské cíle. Britští a američtí mluvčí hrdě prohlašují, že jejich armády nyní kontrolují více než 50 % iráckých zařízení na zpracování ropy, jako by chtěli sdělit, že válka již byla vyhrána. Tito mluvčí si však zároveň uvědomují problematickou skutečnost, že ovládnutí irácké ropy je vládě USA k ničemu, pokud nebude moci být prodána na světovém trhu. Pro oba tyto mocné státy začíná být strašákem otázka zákonnosti ovládnutí irácké ropy. Neboť v počátečních fázích období, kdy byla ropa různými státy znárodňována, byla jednou z nejmocnějších taktik, které používali, taktika zmocnit se znárodněné ropy v zahraničních přístavech. Perfektní příklad této taktiky se udál poté, co byl v Íránu zvolen premiérem Dr. Mossadegh, který posléze dramatickým způsobem znárodnil íránské ropné zdroje. V odpověď na to, že v Íránu byly Mossadeghem znárodněny britské podíly, začal Londýn postupně organizovat totální bojkot íránské ropy. Vyzbrojeny rozhodnutím mezinárodního soudu, začaly britské úřady systematicky zabavovat všechny náklady íránské surové ropy hned poté, co dorazily do místa určení, do Evropy nebo Japonska, a to pod záminkou, že ropa podle zákona náleží Anglo-íránské ropné společnosti, a že tedy íránská vláda nemá žádné právo ji prodávat. Íránské národní ropné společnosti, tehdy ještě v plenkách, se sice podařilo vyvézt několik tisíc tun surové ropy, ale všechny přístavy byly postupně Británií, na jejíž stranu se záhy přidaly i USA, pro její ropu, stigmatizovanou jako "rudou", uzavřeny. (Terzian, Pierre, OPEC: The Inside Story, Londýn: Zed Books, 1985, str. 13).

Jestliže se tedy zítra USA nebo Spojené království pokusí vyvážet iráckou ropu, na níž nemají žádné právo, budou si koledovat o stejné zacházení, jaké samy před půlstoletím praktikovaly. Jednotlivé země se budou moci zmocnit ropy, která byla Spojenými státy a Spojeným královstvím vyvlastněna, a budou si moci ponechat peněžní prostředky na nákup v irácký prospěch nebo jimi zaplatit legitimní vládě Iráku, kterou je v této chvíli vláda Saddáma Husajna, i když zítra by to mohla být vláda jiná, srovnatelně nepřátelská vůči politice a plánům USA a Velké Británie. Hlavním problémem je skutečnost, že Spojeným státům a Spojenému království nechybí tolik podpora Rady bezpečnosti pro jejich invazi na vojenské úrovni jako spíš na úrovni ekonomické a právní. První konflikt, který v Radě bezpečnosti ohledně invaze do Iráku vznikl, se netýkal vojenských aspektů, nýbrž otázky ropy a toho, kdo má na ni právo. Tento problém je pro přežití Bushovy i Blairovy vlády zásadní. Vzhledem k tomu, že podpora invaze byla mezi evropskými a blízkovýchodními vládami tak malá, je nepravděpodobné, že by je vlády USA a Velké Británie mohly donutit za ni platit. To znamená, že Bushova a Blairova vláda musí najít způsob, jak vojenskou invazi, ničení a okupaci vlastní země zaplatí Iráčané sami, jinak se nebezpečně zvětší deficity v rozpočtech USA a Velké Británie. Aby uvedla tento systém do chodu, nárokuje si vláda USA okamžité právo obchodovat s iráckou ropou a užívat výnosů k nákupu "humanitární pomoci" pro Iráčany, tím spíše, že ropná pole severního Iráku stále čerpají ropu do Ceyhanu v Turecku. Nicméně turečtí obchodníci s ropou nejsou příliš ochotní obchodovat s iráckou ropou, dokud nebude vyřešen její právní statut, neboť jim bankéři neposkytují akreditivy a chtějí vědět: Je ropa majetkem USA, OSN nebo irácké vlády? Ale vlády USA a Velké Británie nemají právo vyvlastňovat (tedy loupit) iráckou ropu, pokud je OSN nezmocnilo k vměšování se do této záležitosti. Za těchto okolností vzniká potřeba "překupníka", který by obchodoval s neprávem nabytým zbožím. Zdá se, že pro Bushovu vládu je hlavní rolí, kterou má OSN v Iráku hrát, právě role "překupníka", a Kofi Annan je zcela spokojený s tím, že OSN bude mít v Iráku tak "zásadní" úlohu. Neboť okamžitě po invazi načrtl Annan rezoluci, která umožní USA přístup na podmínečný účet OSN založený pro program "Ropa za potraviny", a to přístup do výše 8 miliard dolarů, a dále přístup k výnosům z budoucího prodeje ropy.

Poučná je reakce Ruska na Annanův pokus použít OSN jako překupníka naloupené Irácké ropy. Ačkoli Rusové roku 2003 jsou nepoměrně krotší než jejich předkové z roku 1956, stejně se domnívají, že je možné zastavit profitování Ameriky z loupeže, a to i přesto, že nemohou (nebo nejsou ochotni) zastavit loupení samo. Podle New York Times (26.3.2003) prohlásil ruský delegát v OSN, Sergej Lavrov: "Právním a politickým následkem /Annanovy/ rezoluce by mohlo být obcházení mezinárodního práva, které požaduje od 'okupujících válčících stran`, aby poskytly reparace za škody způsobené konfliktem. Použití fondů generovaných iráckou ropou na pomoc po válce, kterou vedla Amerika... je totéž, jako nutit Iráčany, aby si platili vlastní humanitární pomoc" (str. B15). Toto podezření by nám mělo ukázat, kde je slabé místo Bushovy a Blairovy vlády, protože ty jsou obě úzce spjaty se světovými energetickými trhy. Zajímají se o legitimitu svých transakcí na těchto trzích. Ta by mohla být snadno podkopána pokusem obou vlád o ilegální vývoz irácké ropy, jestliže se jim nepovede získat práva k jejímu prodeji od Rady bezpečnosti OSN, a jestliže naše celosvětové hnutí odmítne ustupovat jejich požadavkům, které budou nepochybně ospravedlňovány prohlašováním, že peníze z prodeje ropy budou použity na "obnovu Iráku" (poté co jej zničily!). Toto je bitva, do níž by se mělo protiválečné hnutí zapojit, aby bylo jisté, že se vládám USA a Velké Británie nepovede jejich ozbrojenou loupež legitimizovat.

Celosvětový bojkot zboží USA nyní zahrnuje i uloupenou iráckou ropu. Rozšiřujícím se hnutím bojkotu bude na národní úrovni bezpochyby vyvíjen tlak na ropné společnosti, aby odmítaly obchodovat s pašovanou ropou. Ať už bude osud tohoto bojkotu jakýkoli, je důležité si uvědomit, že tato invaze vyznačuje změnu formy politické ekonomie posledních dvou desetiletí zvanou neoliberální globalizace. Její způsob fungování se v poslední době změnil z krádeže na loupež. Krádež a loupež se samozřejmě liší. Krádež je tajným a kradmým přivlastňováním si cizího majetku, zatímco loupení je nelegální přivlastňování si cizího majetku za použití nebo hrozby použitím síly a násilí. První fáze globalizace byla fází krádeže. Kombinovaný vliv MMF, Světové banky, WTO a programů strukturálních úprav uplatňovaný pod záminkou krize zadlužení, vymazal reparace, které koloniální velmoci dlužily svým dřívějším koloniím a dostal do pozice dlužníka ty druhé. Ze zemí třetího světa bylo v období mezi lety 1982-2001 pokradmu odebráno ohromné bohatství. Toto byla krádež, ale ve velkém, počítající se na biliony dolarů. Irácká invaze otevírá fázi globalizace loupení. Jinými slovy, místo toho, aby se k ilegálnímu přivlastňování jednoduše používaly sofistikované nástroje vysokých financí, vstupujeme do doby, kdy si bude vláda USA a její spojenci bohatství ilegálně přivlastňovat za pomoci sofistikovaných prostředků moderní armády. Můžeme se zeptat "proč přešly USA a Velká Británie od fáze krádeže k fázi loupeže?" Je to důležitá otázka pro nově vznikající disciplínu kriminologie národních vlád.

Jistě, že je často velmi složité odpovědět na individuální úrovni v každodenní kriminologii na otázku "proč přestal/a obyčejně krást a dal/a se na ozbrojené loupeže?" Ani na úrovni národních vlád není tato odpověď jednoduchá, nicméně se domnívám, že je možno nalézt její nástin v mém textu "Žádnou krev pro ropu!". V kostce -- invaze do Iráku je zoufalým činem Bushovy administrativy, neboť stará podvodná a lstivá metoda kapitalismu jak krást, už nefunguje. Krize této starší formy byla jasně vidět v nesplnění závazku Ruska roku 1998, kdy bylo tajné a kradmé vyvlastňování odraženo na státní úrovni agresivním odmítnutím platit, a na přelomu 2001/2002 v argentinské krizi splácení dluhů, které se nakupily stejně pokradmu a tajně, ale setkaly se s masovým odmítnutím je zaplatit. Zaobalené hrozby MMF a Světové banky, že zemím odřízne přístupovou cestu k úvěrům, stále více nefungují, protože zbídačení lidí dorostlo té míry, že se jejich systémy sociální reprodukce hroutí. A když už zlodějina dál uspokojivě nefunguje, nestojí za to začít loupit?