Považovali ho za neškodného blázna. Tolerovali mu pozdní příchody do zaměstnání a sbírání poštovních známek. Snil, že s lodí, jež dováží cukr a čaj popluje na Jávu a Sumatru.

Toužil po leteckém aršíku s aeroplánem, s nímž se zřítil nad Bratislavou Rastislav Štefánik.

Známku vlastnil výstřední pražský milionář, bydlící v přepychové vile nad Šáreckým údolím. Rozjel se za ním, ale nedostal se ani do vstupní haly, natož do trezoru, kde byla ukryta.

V "Knize zasvěcení" znalec tajných nauk Elifas Levi potvrzuje, že každý hermetik má mírně odstávající uši, aby naslouchal, a neznatelně vypoulené oči, aby nahlížel. Vladimír Faust nevěděl, že je předurčen k mimořádným věcem. Kolegové ho jako neškodného podivínského blba rádi zvali na pivo a přátelsky mu poklepávali po ramenu.

Blahosklonně se k němu choval i ředitel ústavu. Když pitvali těla velkých osobností , neboť ve smrti jsme si všichni rovni, zvesela volával:

"Dnes si nechte záležet, dívají se na nás dějiny".

Osudy géniů bývají nevysvětlitelné. Albert Einstein chodil bez ponožek. Švédská královská rodina mu zaslala menší obnos, když zjistila, že Nobelovu cenu převzal sice ve fraku, ale naboso. Připisovalo se to badatelově roztržitosti. Podobné příběhy se vyprávěly i o Faustíkovi. Magnetismus člověka jest řízen jeho mravností. Neusiloval o přízeň žen, přitahoval je fluidální silou čistého a nezkaženého panictví. Ženy pečovatelky se o něj praly, toužily ho převlékat, koupat, konejšit a vodit na procházky, pletouce si génia s psíkem.

Spal s krotitelkou slonů a s obstarožní spisovatelkou: "Na Islandu jsem zažila sílu horských gejzírů, ale on překonal všechna má očekávání..." Do ženského lůna nevstupoval přirozením, ale vždy jen hlavou. U porodníků a psychiatrů to vyvolávalo zděšení, neboť podobný projev infantility nebyl doposavad popsán.

S mlčenlivým souhlasem ředitele přespával v nepoužívané patologické lednici, nemaje kde složit hlavu. Až jednoho dne se nastěhoval do opuštěného domu na rohu Karlova náměstí, kde nikdo nechtěl bydlet, protože v paláci strašilo. Od těch dob se začal odvíjet jeho tragický osud.

Hrozivě vypadajícím otvorem ošklivě táhlo.Tudy odnesl čert alchymistu Kellyho. Laborant se třásl chladem a raději navštěvoval večerní univerzitu marxismu-leninismu. Zaujal ho Košíkův výklad dialektiky konkrétního. Když stařičký učenec se zápalem popisoval "věc samu o sobě" pozorně naslouchal i když se necítil být filozofem.

" Podstata se nikdy neukazuje bezprostředně a k jejímu pochopení je zapotřebí složitých oklik a praxe," tvrdil.

"Abyste našli k životu správný přístup, musíte od reality mít dostatečný odstup,^[1]" poučoval je.

"Přemýšlejte jak rozbít staré, malé, zanedbatelné -já- a nahradit ho novým," končil pateticky výuku.

Ve své geniální mysli Faustík poznal, že individuální "já", na němž jsou mylně vybudovány lidské dějiny, je nutné nahradit "JÁ" velkým, multiplikovaným. Vlévají se do něj všechny lidské lásky, tragédie a neštěstí, jako řeky do oceánu. "Multiplikační koeficient" představoval objev nevídané ceny. Dovoloval, aby i pohlavní akt byl prožíván v souhrnu všech možných milostných aktivit živé hmoty.

Mohutné otřesy půdy způsobily, že věže nedalekého benediktinského kláštera hrozily zřícením. Naštěstí nešlo o posuny zemské kůry, to se jen začínajícímu mágovi podařilo prožít kopulaci mezi rejnokem a rejnočicí. Mohutný nápor citů nevydrželo chatrné středověké lože a adept se zřítil do stanice metra.

Faustík se stal pánem vesmíru! Nebyl však schopen se zbavit starého obyčejného lidského osudu, který sebou vláčel jako obnošené šaty.

Jak směšně zněly verše: Kvas nitra do dálek ho žene, a že je blázen, zpola zná, na nebi žádá hvězdy bezejmenné, na zemi rozkoše, co svět jich má...^[2]

Z neznámých pohnutek zatoužil po vzácné poštovní známce. Majiteli filatelistické kuriozity namluvil, že přichází zkontrolovat bezpečnostní zámek sejfu a před jeho udivenýma očima zmizel!

Vplížil se do nitra nedobytného trezoru. Úchvatný pohled na modrý letecký aršík mu vyrazil dech. Čím déle se kochal vysněnou známkou, tak ztrácel kontrolu nad magickou operací. Zoufale volal o pomoc!

Agent obávané státní tajné bezpečnosti, který již delší dobu podezřelého mladíka sledoval, vyděšeného mága z trezoru vysvobodil. V životě se za všechno platí.

V Bartolomějské ulici nešlo sice o podpis parafovaný krví, jak o tom vypráví pověst o doktoru Johanesu Faustovi, od kterého ďábel za pozemské štěstí požadoval nesmrtelnou duši. Stačila na to obyčejná propisovací tužka.

Do seznamu konfidentů byl zanesen jako agent chodec s krycím jménem "Chroust". A obdržel odměnu ve výši 100,- Kč.

Po návratu domů marně zkoumal, kde učinil chybu. Prof. Košík studenty varoval před omyly při práci s filozofickými kategoriemi. "Nepodléhejte pseudokonkrétnosti. Jedině konkrétnost je skutečností," nabádal je!

Geniální objev multiplikovaného já neušel vševědoucí pozornosti stranických orgánů. Věděl o něm i majitel slavné známky, neboť k smrti vyděšený mladík v nedobytném trezoru vytrousil poznámky o vědeckých pokusech. Schylovalo se k sametové revoluci a na obou stranách barikády se připravovala taktika politického boje. Spis z označením "Chroust" studoval i generální tajemník strany.

"Soudruzi, s tím se něco musí udělat," nařizoval na tajném zasedání politbyra. Ve výletní restauraci u sv. Matěje o převratném vynálezu vyprávěl majitel vily Mojmíru Pavlovi, spisovateli absurdních dramat. "Před očima se proměnil v červa. A vplížil se do nedobytného trezoru," vykládal. "S podobným objevem se dá vyhrát každá revoluce," naznačoval mu. Zdálo se, že zneužití velkého multiplikovaného JÁ k ovládnutí mas se nedá již zabránit.

"Soudruzi, musíme zvolit novou taktiku třídního boje," zněla tajná instrukce vedení strany. "Zápas o moc má množství proměn," psal v oběžníku generální tajemník." Spojte se s vítězi!, " nařizoval.

Po sametové revoluci obdržel Faustík rozhodnutí o nápravě majetkových křivd spáchaných na jeho otci, slavném zubním lékaři, u něhož jeho matka posluhovala. A navrátil se mu palác na Karlově náměstí, kde bydlel. Mladý muž začal hýřit.

Nikdy se nesmířil , že obě znepřátelené strany zneužily ke společnému vítězství sametové revoluce jeho objev. Cítil se být podvedený!

"Kde je chyba" přemýšlel. "Politická moc se transformovala na moc ekonomickou a naopak," napsal si do bloku. "Přecenil jsem význam osobnosti v dějinách. Dějiny žádné "já" nemají".

Pozdě večer kráčel z pitky domů. A již ho nikdo nikdy nespatřil!

Provedená rekonstrukce naznačila, že tragická událost proběhla následovně: Když u sv. Ignáce vyzváněla půlnoc, zakopl o knihu válející se po zemi. Rozzářila se v podobě obrazovky!

"Jsem duch, který stále tropí hlouposti a je to tak správné, neboť vše co existuje ,je hodno zničení, " oslovil ho z obrazovky elegantní pán. Leknutím upustil kávu.

Když kriminalisté z doličných předmětů sejmuli otisky prstů, nalezli poslední sdělení oběti:

"Toho co nevíme, je třeba nám!" ^[3]

Na druhý den laborantovi přátelé vešli do sírou páchnoucích prostor starobylého paláce. V opuštěném domě to vypadalo, že zde kdosi zápasil na život a na smrt. Lože bylo rozházené, přikrývky roztrhané a na stolku, kam čert přinášel peníze, ležela miska bez jediného haléře.

Na okraji černé díry zející ve stropě se leskly kapky čerstvé krve. Prohledali každý kout, otevřeli truhly, ale ubohou obět nenašli. Faustíka odnesl ďábel!

Do posvěcené země nebylo možné uložit neexistující ostatky, natož oběti vybudovat pomník. Zmizela neznámo kde. Kamarádi na zesnulého přítele nezapomněli.

V den skonu otevírají na příslušné stránce Cibulkovy seznamy agentů a spolupracovníků StB, kde je veden jako "chroust" a minutu nad nimi pláčou.

"Toho co nevíme, je třeba nám!" opakují si.