Četní čeští novináři a publicisté, kteří o minulém víkendu vystoupili na mediálním semináři na gymnáziu v Příbrami (zhodnocení semináře viz ZDE, internetové stránky semináře ZDE) , si stěžovali, že jedním z hlavních problémů českých médií je (kromě závislosti žurnalistů na PR agenturách) to, že "můžete odhalit, jaký chcete skandál, ve veřejném životě se stejně nic nezmění k lepšímu".

Závislost novin na reklamních agenturách a na inzerci velkých firem, o nichž se nesmí napsat nic kritického, je zřejmě do značné míry vyjádřením podnikatelského zoufalství jejich majitelů a šéfů - mnohá média v ČR si dobře uvědomují, že jejich přežití či nepřežití je závislé na dostatečném množství reklamy, a tedy na blahovůli podniků, které se většinou neodváží kritizovat.

K pocitu bezmocnosti a k chaosu jistě však přitom přispívá i povrchní zpracování informací o nejrůznějších skandálech, které vytváření u konzumenta sdělovacích prostředků pocit bezmocnosti: "všechno je špatně, všichni jsou zkorumpovaní, svět je zlý", ale nemůžeme proti tomu nic dělat, protože žádná média nemají čas jít analyticky pořádně ke kořenům každého problému a jasně odhalit jeho příčiny.

Jaroslav Veis, publicista a poradce předsedy Senátu Petra Pitharta, který má dobré povědomí o anglosaské žurnalistické praxi, nadto vyjádřil ve své úvodní přednášce na příbramském semináři názor, že "česká společnost ráda stále začíná znova", má ráda "tlusté čáry za minulostí", chce smazat minulá příkoří a přečiny a dělat vždycky, jako by se nic nestalo. Hledí do budoucnosti, nikoliv do minulosti.

Jsou-li však čeští novináři frustrováni, že jejich psaní nikam nevede, nemůže být toho důvodem kromě pasivity české společnosti i něco jiného? Třeba, že nepíší o zjištěných skandálech dostatečně razantně, systematicky a dost dlouho? Nebo že na zjištěné kauze mezi sebou sdělovací prostředky nespolupracují tak, že by nezávisle na sobě objevovaly další a další podrobnosti?

Nebo proto, že se neptají, PROČ se nikdy nic nevyšetří a skoro nikdo nikdy není nucen odejít z funkce anebo není potrestán?

Jen tak na okraj, je to symptomatické: Jistě, můžeme se vymlouvat na nedokonalé zákony nebo na chyby v restrukturalizačním procesu, při přechodu od komunismu, přesto je mi však například nepochopitelné, že v důsledku "způsobu práce" jednoho českého mediálního "podnikatele" musí zaplatit Česká republika v důsledku rozhodnutí mezinárodní arbitráže odškodné ve výši deseti miliard korun.

A televize, která je v ohnisku tohoto skandálu, dál nerušeně vysílá, jako by se nechumelilo. A nikdo se nad tím nepozastavuje.

Argumentace, kterou je možno slyšet, že to holt budou muset občané zaplatit, protože to jsou jen "potíže růstu", tak, jako museli zaplatit všechny vytunelované banky a podniky, je pozoruhodná. Nepřijatelná.

V některých zemích se -- přece jen -- po zveřejnění skandálu snad aspoň něco děje. Píšu o tom ZDE

Myslím, že bychom měli zkoumat, proč to jde jinde a proč to většinou nejde v ČR.

(Tento příspěvek se bude, spolu s textem o zlatých padácích pro ředitele bankrotujících britských firem, ZDE a informací o příbramském mediálním semináři, ZDE, vysílat v pořadu Události a argumenty v 18.10 v ČRo 6 v sobotu 3.5.)