18. 3. 2003
Je odložení cesty komise Ligy arabských států do Bagdádu neúspěchem arabské diplomacie?Neúspěch či úspěch komise přímo závisí na schopnosti nebo neschopnosti arabských zemí definovat společné arabské zájmy a předsadit je před jednotlivé zájmy arabských zemí a před velmocenské ambice cizích zemí.
Jádrem problému a trojským koněm arabského postoje vůči vojenskému zásahu proti Iráku je rozdílný přístup arabských zemí k USA a selektivní přístup USA k arabským zemím při prosazování vlastních hegemonistických cílů na Blízkém východě. |
Konec minulého týdne přinesl oznámení o odložení cesty komise Ligy arabských států (LAS) do Bagdádu. Informace o plánované cestě v češtině BL O posunutí termínu setkání ministrů zahraničních věcí 5 arabských zemí (Libanon, Sýrie, Tunisko, Bahrajn a Egypt) pod vedením generálního tajemníka LAS Amru Musy na pozdější dobu oficiálně požádala irácká strana. Jako důvod uvedla zaneprázdněnost irácké administrativy v souvislosti se citelným zvýšením napětí v době, kdy RB OSN ukončila svá jednání bez překonání základního názorového rozporu ohledně americko-britsko-španělského návrhu rezoluce RB OSN k Iráku, která by se v případě schválení měla stát mezinárodní zástěrkou pro legitimitu vojenského útoku na Irák. Komise měla s iráckým vedením v Bagdádu konzultovat výsledky svého předchozího jednání se stálými členy RB v New Yorku. Oficiálnímu oznámení odložení schůzky přecházely rozpory uvnitř komise, kdy Sýrie a Libanon odmítly účast na přípravném jednání v Bahrajnu. Důvodem byly zřejmě rozdílné názory na poslání komise, kdy Sýrie a s ní v souladu jednající Libanon zdůrazňovaly, ze komise nemá fungovat jako zprostředkovatel mezi Irákem a Radou bezpečnosti nebo jejími jednotlivými členy. Sýrie také chtěla zabránit tomu, aby svojí přítomností podpořila možné návrhy na odchod Saddáma Hussejna do exilu, které by jiní členové komise mohli nečekaně nastolit -- Sýrie a Libanon návrhy na exil pro iráckého vůdce považují za vměšování do vnitřních záležitostí Iráku. Generální tajemník LAS označil odložení cesty do Bagdádu za "negativní vývoj" a zároveň dementoval, že komise chtěla podniknout kroky, které by šly nad rámec poslání, které má určeno. Mnozí političtí komentátoři označili tento vývoj za umrtvení komise a propad diplomatických snah arabských zemí v irácké krizi. Je přerušení činnosti komise, která byla vytvořena na základě rozhodnutí summitu Ligy arabských států, neúspěchem? Pro zodpovězení této otázky je nutno vyjít ze situace, ve které byla komise ustanovena, a z definice jejich cílů. Vznik komise byl potvrzen 1. března t. r., kdy členské země LAS jednomyslně schválily závěrečné prohlášení řádného zasedání v egyptském Šarm aš-Šejchu. Arabské země v tomto prohlášení jednomyslně odmítly válečné řešení otázky iráckých zbraní hromadného ničení, zavázaly se neúčastnit se možného válečného útoku na Irák a vyzvaly Irák k plné spolupráci se zbrojními inspektory OSN a MAAE, přičemž potvrdily nutnost poskytnou inspekcím dostatečnou dobu pro splnění jejich mise. Úkol ministerské komise definovaly jako prezentaci postoje arabských zemí k řešení irácké otázky zainteresovaným stranám, zvláště pak stálým členům Rady bezpečnosti, to je i Spojeným státům americkým. Možná cesta komise do Bagdádu v komuniké definována nebyla, to je nebyla ani předepsána ani vyloučena. Dalším faktorem pro posouzení činnosti komise je konkrétní situace ve vývoji irácké krize, kdy nyní vše naznačuje, že "karty jsou rozdány" nebo že, slovy prezidenta USA, "the game is over." Nabízí se otázka, zda by cesta arabské delegace do Bagdádu v tuto inkriminovanou dobu měla vůbec nějaký smysl, zda by nějakým způsobem mohla zvrátit vývoj událostí. To ostatně potvrdilo i odmítnutí americké administrativy tuto delegaci přijmout ve Washingtonu (komise nakonec jednala pouze s ministrem zahraničí USA Powellem v New Yorku). Tím se dostáváme k dalšímu a podle mého mínění základnímu problému, a tím je, že rozdílné názory na poslání komise jsou odrazem závažných rozporů mezi jednotlivými arabskými zeměmi a ambivalentnosti jejich skutečných a deklarovaných politických postojů k irácké krizi. Neúspěch či úspěch komise přímo závisí na schopnosti nebo neschopnosti arabských zemí definovat společné arabské zájmy a předsadit je před zájmy jednotlivých arabských zemí a před velmocenské ambice cizích zemí. Při znázorňování těchto postojů přitom nechci zacházet příliš daleko do minulosti, omezím se na dobu od podzimu minulého roku. V té době USA znovu nastolily otázku zbrojních inspekcí v Iráku, údajně v návaznosti na rezoluce RB OSN z roku 1991 týkající se odzbrojování Iráku po ukončení okupace Kuvajtu. Byla navržena další rezoluce, rezoluce RB OSN číslo 1441, kterou RB nakonec jednomyslně přijala. Sýrie, jediný arabský zástupce v Radě bezpečnosti OSN, přitom dlouho zvažovala své hlasování proti rezoluci, ve které tušila možnost zneužití rezoluce k válečným účelům, a souhlasila s rezolucí teprve poté, co stálí členové RB vyslovili záruky, že hlasování pro tuto rezoluci znamená skutečnou cestu pro mírové řešení otázky odstranění iráckých zbraní hromadného ničení a zákaz jejích použití a ne automatismus válečného útoku na Irák. Sýrie jasně deklarovala svoje odmítavé stanovisko k americko-britsko-španělskému návrhu nové rezoluce k Iráku, který byl projednáván minulý týden, a vytvořila tak spolu s Francií, Ruskem, Čínou a Německem "skupinu pěti" (rozhodnutou proti návrhu rezoluce). V lednu tohoto roku se v Istanbulu sešli ministři zahraničních věcí Iránu, Sýrie, Saúdské Arábie, Jordánska, Egypta a Turecka, kteří Irák vybídli k neprodlenému zlepšení spolupráce s zbrojními inspektory OSN a MAAE. Dále vyzvali Irák, aby zaměřil svůj přístup na zvýšení své důvěryhodnosti vůči sousedním zemím a podnikl kroky pro národní usmíření s cílem zachovat jednotu a územní celistvost země. Na druhé straně se jordánský král Abdalláh II. na ekonomickém fóru v Davosu vzdal naděje na mírové řešení, když řekl, že "je příliš pozdě pro diplomatické řešení. Bude velmi těžké najít dialog, mírové řešení krize... Doufám, že cokoliv se stane, bude to rychlé a co možná bezbolestné." (A následně Jordánsko nakoupilo od USA tři baterie obranných raket Patriot). Následné přípravné zasedání summitu Ligy arabských států a samotný summit potvrdily přetrvávání závažných rozporů mezi jednotlivými členskými zeměmi. Jádrem problému a trojským koněm arabského postoje vůči agresi proti Iráku je rozdílný přístup arabských zemích k USA a přístup USA k arabským zemím při prosazování vlastních hegemonistických cílů na Blízkém východě, v jehož důsledku v Saúdské Arábii a v zemích Perského zálivu existují již 10 let americké vojenské základny a tyto země se masivně vyzbrojují, a to tak, že se stále více připoutávají ke Spojeným státům americkým. Šalamounská formulace z přípravného zasedání summitu, že Arabská liga potvrzuje nutnost zakázat svým členským zemím poskytovat jakoukoliv pomoc a podmínky pro vojenské akce, které by vedly k ohrožení bezpečnosti a integrity Iráku a celistvosti jeho území byla na summitu změněna zákaz účastnit se jakékoliv vojenské akce, která by byla namířena proti bezpečnosti, integritě a územní celistvosti Iráku nebo jakékoliv jiné arabské země. Co znamená pojem účasti (jako např. poskytování logistické podpory vojenským jednotkám, boj "bok po boku"), již nebylo vysvětleno. Slovní výstřel libyjského vůdce Kaddáfiho na saúdského korunního prince Abdalláha, že to byla Saúdská Arábie kdo jako první umožnil USA budovat na svém území základny, pak potvrdil nahlas to, co je všeobecně známé a co se pouze tváří v tvář vážnosti situace a s ohledem na nevměšování do vnitřních záležitostí jednotlivých zemí nehodilo světu otevřeně deklarovat. Ostatně Kaddáfí si tento výstup jistě "mohl dovolit", protože už delší dobu deklaruje, že "poslechne hlas svého rozumu (afrického) a ne srdce (arabského)" a že míří do Afriky více než do arabského světa. Spojené arabské emiráty předaly delegacím na summitu text dopisu určeného Saddámu Hussejnovi, ve kterém ho vyzývají k sestoupení a definují podmínky a záruky tohoto odchodu, "shodou náhod" ve stejnou dobu, kdy i Spojené státy začaly nahlas formulovat svoje představy o demokratických změnách v nejen v Iráku, ale v celém regionu Blízkého východu. V závěrečném komuniké summitu však Liga arabských států takové vměšování odmítla a zdůraznila, že otázka uspořádání arabské vlasti je záležitostí, kterou si určují arabské země samy, a která musí být v souladu s národními a vlasteneckými zájmy, nezávisle na jakémkoli vnějším vměšování. Zároveň definovala záruky Iráku vůči Kuvajtu, který byl před 12 lety předmětem irácké okupace, dodnes bilaterálně řeší otázky zajatých a pohřešovaných osob a má všechny důvody se domnívat, že bude jako první vtažen do ohně válečného útoku na Irák. Do toku arabských diplomatických aktivit lze přiřadit i exkluzivní aktivity jednotlivců, jako je například dvojnásobné osobní setkání bývalého libanonského prezidenta Amína Džemajela se Sadámem Hussejnem v Bagdádu. Džemajel, který byl prezidentem Libanonu v letech 1982 - 88 a poté žil až do roku 2000 ve francouzském exilu, označil setkání s iráckým prezidentem za "výměnu myšlenek", podle jeho slov se údajně nejednalo o zprostředkovatelskou misi. Taková mise může být však věrohodná a účinná pouze tehdy, pokud má určen mezinárodní mandát. Kromě toho je o osobě bývalého libanonského prezidenta známo, že má z doby svého prezidentství pevné a dlouholeté osobní styky s dnešním ministrem obrany USA Rumsfeldem. Co říci na závěr? Arabská diplomacie je hledáním kompromisu mezi rozdílnými zájmy 22 zemí, které se v Africe a Asii rozkládají na ploše, která je o polovinu větší než je rozloha Spojených států amerických a zahrnují přibližně stejný počet obyvatel jako USA. Odhlédneme-li od důležitých snah o ekonomickou spolupráci, které jsou velmi důležité a byly by na předmět dalšího samostatného pojednání, je pojítkem těchto zemí společná řeč a s ní spojené nadstavbové prvky jako např.literatura, hudba, divadlo .... a samozřejmě náboženství, přičemž ani zde se nejedná o jednolitý celek islámského náboženství, Blízký východ je domovem celé řady křesťanských církví a židovského náboženství. Ani obyvatelstvo není jednolité, od alžírských Berberů přes egyptskou městskou inteligenci a sofistikované Libanonce až po privilegované občany maličkých emirátů Perského zálivu. Jde o země, které se za relativně krátkých necelých 60 let, kdy se osvobodily z područí kolonialismu, vyvíjely velmi rozdílně, přičemž byly po celou dobu a stále ještě jsou konfrontovány s násilně umístěným a násilně se chovajícím politickým tělesem, kterým je stát Izrael podporovaný USA. Pokud by se arabským zemím tváří v tvář irácké krizi podařilo "probudit", aby se konečně začaly zasazovat o své společné arabské zájmy a ne o zájmy cizích mocností, bude pak možné s podporou OSN vyřešit i takový nakumulovaný problém, kterým je izraelsko-palestinský konflikt. Bude-li každá z těchto zemí úzce zaměřena jen na své vlastní zájmy, může to vést k rozparcelování oblasti na quasi-autonomní státy, které budou pod velmocenskou kontrolou Spojených států amerických. |