U krajního pultu, naproti se zastavuje starší paní v epesním fialovém kloboučku a lahví toniku v ruce. Chvilku zkoumá jí přidělenou skleničku. Na jejím dně objevuje trochu vody. Nezapochybuje ani zlomek sekundy a obrací sklenku dnem vzhůru. Obsah vylévá přesně před sebe a na stůl.

Je to sice jen voda, ale její pohyby nasvědčují letité praxi. Ta paní je zvyklá o sobě nepochybovat, je prostě skvělá, perfektní. Každý knoflík na vypasovaném šedivém sáčku má své přesné místo. Nejen knoflík. Všechno, ale úplně všechno je seřazeno podle nějakého pravítka nebo osy.

"To by mě zajímalo ve který fabrice tyhle kusy vyráběj," říkám si pro sebe mezi dvěma dávkami knedlíků s omáčkou. Koho asi takoví lidi volej, když volej. Můžou výrobky vůbec volit ? Vylejt to před sebe na stůl ... se to přeci vodjakživa leje na zem ne?

"Sakra, to tu nemaj ubrousky?" ozvalo se o kus dál. To mě zarazí. Neotáčím se, nevím kdo to řekl, (lžu, protože vím kdo to řekl a jak vypadal, ale mám odpor k psaní popisů už od školních let a tak si někdy takhle pomáhám), ani to není nějak zvlášť důležitý.

Hlavou mi táhnou důležitější věci: "Zatímco tebe vůbec ani nenapadlo pomyslet v nádražním bufetu na ubrousek, jsou na světě lidi, který se divěj, že tam nejsou. Mám já vůbec kapesník? Hm, náhodou jo. To jsou věci ... tak ubrousek, ...měl jsem si to dát ze šesti knedlíkama, ale už takhle to stálo pětačtyřicet, to pivo je za čtrnáct, to máme ...hodinová čistá mzda průměrné české lopatky. Nene lopatky, dělaj za míň, učitelé taky, pošťáci taky...tak kdo teda za víc?

Naposledy jsem tady jedl v devadesátým čtvrtým, tehdy to samé stálo pětadvacet a pivo bylo za šest třicet. Porce byla stejně veliká.

Tak jsou v Kralupech v bufetu na nádraží ubrousky nebo ne ? Upřímně řečeno, nikdy jsem se po nich nesháněl. Snad ze zvyku.

Deset let jsem je tady neviděl, ten chlápek vzadu tady chlastá už dvacet let a furt se diví, že nejsou ubrousky.

Obdivuhodná odolnost.