18. 3. 2003
Mučení jako ideologieKterá z následujících pěti vět je lživá?
Sovětští vojáci mučili své zajatce a znásilňovali ženy na osvobozovaném území. Křesťanské paramilitantní jednotky zašívali vepřové hlavy do těl muslimských poražených. Američtí agenti udávali Saddámovi jeho protivníky, čímž je vystavili mučení a popravě. Nacisté, stejně tak jako komunisté a američtí vojáci v jihovýchodní Asii používali mučení jako prostředek k získání informací. Kdo odpověděl, že všechny jsou pravdivé, získává pomyslný bod a postupuje dále. Mučení je naprosto běžná součást vedení války či ideologického boje. |
Diskuse o tom, zdali mučit či nemučit je od prvopočátku pochybená. V otázkách mučení bychom mohli projít velký kus světa a všude bychom na něj naráželi. Začněme africkou Rwandou proslavenou utínáním končetin. Pokračujme bojovníky jižního i severního Vietnamu, kteří přistupovali během bojů k mučení bez skrupulí. Zakončeme slavným absolventem Sorbonny Pol Potem, jenž si v Kambodži taky nebral servítky. Nechal vyvraždit (mučení často vraždě předcházelo) velkou část národa. Abychom nezůstali nic dlužni Americe, zmiňme boj jihoamerických komand s drogovými kartely -- ať už v rámci oficiální politiky či vyřizování osobních účtů v rámci rozdělování území. Že by tam mučení nebylo? Severní Amerika šla na věc sofistikovaněji. Neštovicemi nakažené pokrývky coby prezent původním obyvatelům, kteří se zase revanšovali skalpováním. Později CIA vyvíjela nejrůznější "drogy pravdy" a neváhala je v případě potřeby aplikovat. Starý kontinent má taky své temné stránky. Počínaje naprosto běžnou torturou organizace, jež měla přinést spásu duši -- když dostatečně potýrala tělo, přes nejrůznější tresty typu vyříznutí jazyk či veřejné bičování až po dvacáté století, které přidalo techniku "Likvidovali jsme nepohodlné zajatce, kteří prošli výslechem, při němž byli mučeni. Buď jsme je stříleli, nebo shazovali z vrtulníků" řekl francouzský generál Aussarres pro list Le Monde a přidal další kapku ke skandálu, který vznikl na základě přiznání vojáků a důstojníků francouzských ozbrojených sil působících v Alžíru. Abychom nevynechali Čechy, zmiňme alespoň nebohého staříka Grebeníčka, který se sice na mučení podílel, ale na jeho potrestání evidentně chybí politická vůle. Přičemž je jasné, že byl jedním z mnoha. Oč tedy v diskusi jde? Ne o to, jestli mučení ano či ne. Všichni, kteří alespoň trochu nad konflikty uvažují, vědí, nebo alespoň mají silné tušení, že mučení je běžnou (ale tajnou) součástí válek a konfliktů. Jde o to, aby se mučení nestalo oficiálně uznávanou metodou, protože by to byl krok k eskalaci metod trápení. Otázkou není, zda mučit či nikoli, ale jak získat požadované informace a přitom zůstat v očích veřejnosti morálně natolik neposkvrněný, že je možné se ohánět takovými pojmy, jako je demokracie a lidská práva. Mimochodem -- kdo a proč o tom vlastně diskutuje? Autor je reportérem magazínu KOKTEJL
|