Bývalí kočovníci, odlišující se od ostatních obyvatel způsobem života i tmavou pletí, ne nadarmo se říká " černý jako Cikán", statečného vladyku láskyplně nazývají "sládek". Nejen pro tklivě, teskně a sladce znějící housle, neboť jako primáš vynikal mohutným glissandovým nasazením tónu, složitými melodickými ozdobami a mistrným používáním mollové stupnice. Ale především pro snahu založit první svobodný romský stát na území Podkarpatské Rusi. K tomu měla posloužit mocná politická strana Sdružení pro romskou republiku -- Republikánské strany Československa, jejímž se stal předsedou.

Hostoval v nejpřednějších a nejprestižnějších krčmách, hospodách, hotelích a kasinech celé Evropy, jeho housle zpívaly a mluvily k lidským srdcím, jako živé. Záliba v půltónových krocích "cikánské stupnice" primáše proslavila v Polsku, Lotyšsku a Litvě, kam zajížděl z rozpálené Budapešti, kde do ouška vyhrával knížeti Esterhazymu, milovníkovi tklivých melodií...

Lidé z Chánova, Mostu, Jirkova i z dalekých Uher přicházeli v celých houfech na Daliborovo panství, neboť nemohli již snést mnohá bezpráví. Marně se odvolávali na průvodní list uherského krále Zikmunda a bullu papeže Martina., zaručující jim volný pohyb světem a nárok na vyplácení sociálních dávek. Příchod Cikánů do Čech se klade do středověku. Zaznamenala to popravčí kniha pánů z Rožmberka, kde se uvádí, že v obávané lupičské bandě vedle Němců z Rakous, jednookého Žižky byl i jakýsi "cikán černý, Ondřejov pacholek".

Cikáni sami o sobě mylně tradují legendu, že přišli z Egypta a Núbie, vydávajíce se za Ahasvery, kterážto nevděčná role byla dávno předtím připsána Bludnému Židovi, obcházejícímu svět z jiných příčin, než aby se živil drobnými krádežemi drůbeže. Někteří tvrdí, že pocházejí z nesmírného království v zemi Sin, jiní vyprávějí, že jsou trestáni proto, že neposkytli přístřeší Panně Marii, když prchala v náruči s malým Kristem před Herodesem.

Kozojedský vladyka se ujal nejednoho ubožáka z jiného panství a mnohým pomáhal přímluvou i jinak.V parlamentu vystupoval proti zákonům diskriminujícím Romy, jako by šlo o nějaké nemajetné tuláky a práce se štítící individua. "Copak nepotřebujeme pro vstup do Evropy řemínkáře, handlíře s koňmi, kartářky a věštkyně, zručné kotláře, korytáře a cihláře?," argumentoval. Oblíbil si spanilého jinocha Zdeňka, odlišujícího se od jiných jako len plavou hlavou a pomněnkově modrýma očima. Rozmlouval s ním o svobodě a o otroctví: "Je snazší okovy odmítnout tehdy, když se člověka do nich teprve snaží spoutat, než v době, kdy jsou již skovány."

Jako by tušil neblahý osud, smutně volával:"Zdeňku! Nepřežívejme, ale žijme. Ta zem je naše, ne jejich!"

Za krále Vladislava se připravovala slavná korunovace. Do Čech se sjížděly delegace a hradní hudba nacvičovala fanfáry z Libuše. Případ Dalibora bylo nutné vyřešit. S beznadějnou situací odsouzence kalkuloval i oficiál Cyprián Sopota. "Pánové," prohlásil na tajném zasedání kabinetu. " Předseda romského sdružení z Daliborky nevyjde živý. Je nezkorumpovatelný. Bohužel," dodal suše. "Ze Splendidu dostal opulentní večeři, poslal jsem mu Zdeňka a na konec za chlapce přestrojenou Miladu. Dostal i housle. Nic nepomohlo." Teatrálně gestikuloval a fistulí pokračoval: "Trvá na svých bludech. Hrozí nebezpečí, že kandidát na královský stolec nebude zvolen."

Pánům zatajil, že události byly dramatičtější. Přestrojená prokurátorka Milada, přinášející Daliborovi housle, se do vězně zamiluje. Mečem napadne stráž. Vzbouřenci pomáhá vylomit mříže a vyzná mu lásku. Milostné vzplanutí vladyka považuje za odkaz přítele Zdeňka. "Miluji vás oba," přizná se. Mezi tím se v podhradí houfují cikánské tlupy, rozhodnuté Dalibora zachránit. Čekají na povel k útoku. Na houslích praskne poslední struna. Zlé znamení je pravdivé.

Velitel žalářníků Budivoj oznamuje, že vše je ztraceno. Až k půlnoci si mohli mocní pánové v přepychové hodovní síni oddechnout a v klidu si připít perlivým mělnickým mokem na zdar voleb. "Popravit! Pánové, bez milosti popravit!," vykřikoval baron Rypáček z Rypetic. "Zájmy říše jsou posvátné. Jeden lidský život oželíme, byť se jedná o mimořádný hudební talent." Když královský hrad utichl, doléhaly z temna kulaté věže líbezné zvuky houslí. Slzy byly v těch zvucích. Touha po volnosti i výkřiky hněvu. Lidskému srdci daly úlevu, ale ne svobodu. Pán Bůh vysoko, král daleko, a páni soucitu nemají.

Mnoho se mluvilo o Daliborovi, když ho v železech přivezli na Hrad. Málokdo věřil, že "statek nepravě vzatý k sobě přijal", jak byl obviněn. Šlo o politický proces. "To, co mám na mysli, je svoboda", hájil se před soudem. "Proč nevěříte, že jsou bílí cikáni? Copak se Karel Hynek Mácha v Benátkách nevydával za bludného cikána? Tuláctví a drobné krádeže lze těžko prohlásit za zločin. Kočovnictví a potulka, utopický komunismus, to jsou kladné rysy původních cikánských band," tvrdil. Mistrná řeč nikoho neobměkčila. Uznali jej vinným v celém rozsahu spisu, - ať proto hrdlo ztratí! V temnu žaláře bylo Daliborovi smutno - tři kroky sem, tři kroky tam. To bylo celé jeho panství. Kdysi hledíval do širého litoměřického kraje, teď sotva viděl kousek hlubokého, zarostlého příkopu. Podzim nastával! A krátký den byl dlouhý, natož noci, ty byly nekonečné. Zbyly mu jen housle! Hrál a hrál a hrál! A hra ta sama o sobě byla čím dál tím lepší, umělejší, líbeznější.

Dojatě naslouchali Pražané u věže. Žasli a zatrnuli, jakmile se zachvěly měkké a sladké, žalné cikánské melodie. A když zhlédli, že se z okénka na provazci spouští hrubý, plátěný pytlík, dávali, co kdo měl. Groše i drobné peníze. Věděli, že na zajatce dolehla nouze. Sladké tóny okouzlily Bedřicha Smetanu, špacíroval o divadelní přestávce v podhradí. Do sáčku nedal ubožákovi ani haléř. "Umělec musí hladovět. Génius strádá především duševně...," pomyslel si. Jako záchranný pás pro tonoucího vložil do mošny brk, kalamář a notový papír.

Hlad, zima a rafinované trýznění nezlomily vězňovu vůli. Pracoval na obsáhlém programu asimilace Cikánů na českém státním území a na obrozené ústavě, znemožňující gadžům a skinheadům ohrožovat milovaný lid. Sakrální dílo nabízí mnoho skrytých významů. Poprvé v dějinách pedagogiky propojil mravouku s občanskou výchovou. "Nejúčinnější je metoda vlastního příkladu," nabádal : "Učitel si pošle žáka pro cigarety a vyžaduje, aby nekouřil. Chlapec o tom přemýšlí a řekne si. Když náš hodný pan učitel, vzorný jinak muž, kouří s takovou chutí, tož to musí být něco velmi dobrého a -- kouří také. Vychovávat podobným způsobem nelze! Aby si žák uvědomil, že kuřáctví, alkoholismus a prostituce jsou společenské lži, sami učitelé musí jít mládeži příkladem..."

V čekání na popravu horečnatě psal:

Dílo připomínající Bibli chudých věnoval komtese Eleonoře z Boučků: "Romani čajori, ker mange jagori, naj tikňi naj bari, tikňi jagori..." (Cikánská dívenko, udělej mi ohýnek, ani malý ani velký, malý ohýnek...). Dvorní dáma, proslulá lidumilka, která všechny své děti posílala do cikánských škol, se marně snažila získat nešťastníkovi milost. Vláda se obávala hrozící dvojjazyčnosti, jak ji předvídal filolog Josef Jireček. Vyděsil ji spis připomínající Dobrovského "Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur", předznamenávající cikánské národní obrození. Než naposledy Dalibor vykročil z krutého žaláře, sňal se zdi milované mu housle, hladil je a loučil se s nimi! "Vezmi je a odnes je Bedřichovi!" žádal Budivoje. "To je mé poslední přání!". Uvnitř nástroje odpočívala partitura cikánské národní opery o třech dějstvích "Dalibor". "V hudbě život Romů!," končí libreto.

Okamžitě po premiéře vzbudilo dílo v nejširších vrstvách národa odpor. Kritika je prohlásila za napodobeninu Wagnera a Smetanu obvinila z cizáctví, škodlivému českému umění. Ješitný skladatel nepřiznal, že autorem není on, ale geniální Dalibor, oslavující zpěvohrou zrození nového národa.

Nejedny oči se zarosily, když statečný vladyka zbožně poklekl, aby se naposledy pomodlil k Bohu a potom pokorně schýlil kadeřavou hlavu na popravčí špalek. Plakaly ženy, plakali statní mužové, plakala i Milada, slzel Zdeněk. Naříkal všechen romský lid. Skonal mužně, jako pravý křesťan. Pražané se smutně ohlíželi po ztichlé Daliborce, z níž se již však neozvalo jediného sladkého tónu.