Nad touto otázkou se v dnešních BL zamýšlí Petr Kuča ZDE.

Individuální aktivita ve veřejném zájmu je nesmírně důležitá, už proto, aby člověk nemusel sám sebou pohrdat a nemusel si připadat jako ovce.

Buďme však realističtí a uvědomme si, že v současném případě pravděpodobně mezinárodní protesty, jakkoliv silné, už Georgi Bushovi nezabrání v útoku na Irák.

Je jasné, že motivací pro tuto válku není osvobození iráckým režimem utlačovaných lidí, to se dalo udělat dávno a jinak, kdyby osud utlačovaných a mučených Iráčanů Spojené státy skutečně zajímal.

Hrozbou není jen to, že při útoku mohou zahynout mnozí nevinní lidé, ale i to, že se úspěšnou válkou proti Iráku USA prosadí jako zdánlivě zcela neovlivnitelná mocnost, která si pak bud vojensky po světě dělat, co se jí zachce. Destabilizační potenciál nynější Bushovy války je tedy veliký, přesto, že se všichni jistě v tuto chvíli musíme modlit, aby byla co nejkratší a co nejúspěšnější, když už do ní ten agresivní americký prezident navzdory všem varováním chce jít, aby byl Saddám Husajn rychle svržen, aby zahynulo co nejméně lidí a aby v důsledku neuvážené americké vojenské akce nakonec nevznikla nějaká třetí světová válka...

Potíž je, že to případné americké vítězství nad iráckým režimem je možná stejně nebezpečné, jako kdyby "jen" během neúspěšné americké vojenské akce došlo k destabilizaci Blízkého východu a přidružených oblastí. Pokud teď Američané vyhrají, budou na koni. Chovají se arogantně proto, že je světová rovnováha sil už teď narušena. Jak arogantně a nebezpečně se budou Spojené státy celosvětově chovat, potvrdí-li si podruhé, že "vyhráli" v nějaké místní válce?

Význam systematických protestů obyčejných lidí tedy není jen v současných snahách zabránit této velmi kontroverzní válce proti Iráku - tyto snahy už asi nebudou úspěšné - ale i v tom, že vytvoří pro budoucnost silný alternativní hlas, který budou muset politikové brát v úvahu a počítat s ním.

Ať už si o nedokonalosti demokracie myslíme cokoliv, v mnoha zemích světa přece jen do značné míry existuje. Pokud si nyní začnou politikové jako Tony Blair dělat, co se jim zachce, navzdory přání drtivé většiny společnosti, nutně to vyvolá velkou společenskou diskusi o tom, zda to politici s tou demokracií tedy myslí vážně. Už nyní začíná velmi významný proces přehodnocování současných demokratických politických systémů - a možná i jejich reformy - právě směrem k větší demokracii, založené na nových technologických prostředcích.

Proto jsou mezinárodní protesty tak důležité a proto je tak tristní, že se z řad české veřejnosti neozve skoro žádná reakce - ani pro, ani proti - jen dál existuje mrtvolné ticho, jako by vlastní osud nikoho nezajímal...

Jenže lidi budou mít jen takový svět, jaký si ho udělají. Není pravda, že "na Češích nezáleží, stejně to všechno nakonec dopadne proti nám".

Takže, Petr Kuča má pravdu: Jednejme - nějak... Nestavme se to pozice mrtvého brouka, to nepomůže.