Pánové! V minulých zasedáních společnosti naší měl jsem čas vykládati vám zdání své o potřebě, abychom ve výročních svých schůzkách obírali se netoliko přihlížením k materiálnímu stavu, k vedení a působení Svatoboru, ale také k idejní jeho stránce, k oučelům a k duchu, kteří vévodili a rozhodovali při zakládání jeho, i abychom zkoumali, shoduje-li se jeho ústrojí a působení pokaždé s potřebami času, měnívajícího přirozené zjevy a požadavky své v rozmanitosti nekonečné. Mněl jsem a mním posavád, že povinen-li jest každý oud spolku našeho účastniti se v díle takovém, povinnost ta naléhá zvláště na toho, koho uznali jste za dobré postaviti v čelo správy společnosti, a že dvojnásobnou tíží dopadá na mne, který při zavedení a ustrojení celého Svatoboru hlavní vzal jsem byl na sebe péči. Nevytahuje se z vážné odpovědnosti v té příčině, doufám, že nikdo mně nezazlí, když vyznáním upřímným pronesu některá osobní svá zdání, o jichžto vhodnosti nezapírám že rozličně souditi se dá.

Počnu hned seznáním bez obalu, že čáky a naděje, kterými při prvním zakládání spolku našeho r. 1861 kojili jsme se, nevšecky nalezly ospravedlnění ve skutcích a událostech, jichžto svědky jsme v poslední době se stali, a že ve zřízení jeho, v ústrojí a ve statutech Svatoboru vyskytují se již nyní nevhodnosti, kterými tajiti se, za to mám, nebylo by moudré ani prospěšné.

Na znamení a důkaz toho, co pravím, mohl bych tuším hned ukázati k okolnosti, že letošní naše zasedání májové pro nedostatečný, dle statut, počet sešlých se oudův odročeno býti muselo. Můžeť ovšem nemilá událost ta považována býti za pouhou náhodu: ale mně budiž dovoleno dotazovati se a zkoumati, není-li to snad povážlivý symptom neduhu ve hloubi organismu společnosti naší se vyskytujícího, kterýž záhy zpozorovati a odstraniti potřebí, aby tělo celé nepozbylo žádoucího zdraví a prvotní své činné síly?

Pánové, jest vám bezpochyby ještě dobře v paměti, jaké při zakládání Svatoboru r. 1861 a 1862 v celém národu našem panovalo nadšení vděčnosti k spisovatelstvu českému, co prvnímu i přednímu zachovávateli a křísiteli národnosti naší z trudného věku posledního. Bylť i to jeden, jakož jsem řekl, z přirozených zjevův času nekonečně měnivého. Horování každé bývá však jen dočasným; sice by, jako horečka, uškodila nejen zdraví, ale i živobytí saménu. Také radost nad zachráněním života národního musela poněkud umírniti se, jakmile národ pocítil se býti v ubezpečeném jeho požívání. Ale vlivem onoho prvního nadšení stalo se - ne bez mé viny - že dostala se do Svatoboru některá ustanovení, kterým ne sice vysoká vláda naše, ale měnivý onen čas odepřel svrchované sankce své. Výška obětí skládaných na oudy naše a čáka stále i stejně vřelého účastenství vešly do statut jen za vlivem dotčeného nadšení, a chladné uvažování přirozených výminek každého zjevu a děje ukládá nám povinnosti, abychom útvary poetického někdy ladu a skladu myslí hleděli přizpůsobiti lépe k požadavkům prosaické všednosti. Snížení jak censusu našich oudův zakládajících, skutečných, tak počtu osob, jíchžto přítomnost potřeba jest ku platnosti schůzek výročních a uzavírání jejich, ukazuje se býti potřebou čím dále tím nutnější.

Nedostatečnost sil a snah jednotlivcových pudila, ba nutila člověka odjakživa k spolčování a k družení se, čili asociaci. Netřeba vykládati zde, kterak veškeren pokrok člověčenstva v civilisaci od nejdávnějších dob až do nynějška zakládal se hlavně na této zásadě, ani kterak málo jest věcí člověku vůbec a občanu zvláště žádoucích a prospěšných, kterých by věk náš nedomáhal se pomoci asociace. Také Svatobor náš jest asociace zvláštní k dobrému spisovatelstva českého, k usnadnění, pojištění a rozšíření vezdějšího jeho blahobytu. Vyložil jsem již v jedné z předešlých přednášek svých na tomto místě, kterak hlavním a bezprostředním předmětem péče naší jsou a býti mají ne literatura sama v sobě, ale její tvůrcové a působitelé; zvelebení literatury jen prostředečně staví se nám za účelem, ježto pomůckami a odměnami věnovanými předním z ní výtečníkům, pobádáme je k vyššímu snažení a řevnění mezi sebou. Proto také asociace naše podstatně liší se od spolků akcionářských vyměřujících účastníkům svým práva určitá, ale i méně slouti může spolkem vědeckým, nežli dobročinným; nejvhodnější ho tuším naznačíme býti spolkem mecenášským, v němžto Mecenášem jest sám veškeren národ český, jakož to v osvědčeních našich vysloveno bylo hned od prvopočátku.

Tedy asociace ve prospěch spisovatelstva českého - není-li to myšlenka neméně vábná nežli šlechetná? nebylo-li předvídati, že jak národ vůbec, tak i spisovatelé sami zvláště pohrnou se do ní, že zejména tito ji považovati budou za svou archu zvláštní, a že jako o závod postarají se o její zdar a prospěch vždy větší a větší? Stalo se toho zpočátku ovšem dosti hojně, ale měnivý čas nemeškal bohužel i zde užívati práva svého.

Nechci baviti vás ani sebe širším o té věci výkladem; také zmiňuji se o ní ne tím úmyslem, abych žalobně dotýkal se kohokoli, alebrž abych obrátiti mohl pozor váš i svůj k otázce, neleží-li závada živějšího a stálejšího účastenství spisovatelův snad také v posavadním zřízení a vedení společnosti naší? Dovolím si upozorniti na nehodu, že Svatobor sám posavad nebyl a není v tom postavení, aby hojněji buditi mohl pocit kolegialnosti v oudech svých, i aby je zaměstnával něčím také příjemnějším, nežli jest pouhé placení ročních příspěvkův a naslouchání zprávy, kterak řiditelstvo jimi nakládá. Nyní, když vlasteneckou štědrostí nejmenovaného dárce dostala se Svatoboru také úloha, odměňovati veřejně nejvýtečnější plody české literatury a tudíž také předběžně zkoumati a posuzovati je, nebylo-li by na té době, pojmouti do programu Svatoboru také zvláštní schůzky spisovatelův samých, kdežto by výtečnější plody jejich, přítomných i nepřítomných, čítány a pokud možná všestranně ve kritické uvažování brány býti mohly? Ležíť to v povaze lidské, jak vůbec, tak i v našich okolnostech zvláště, že větší účastenství tam se nese, kde více činiti, aneb aspoň více viděti a slyšeti bývá. Proto schůzky takové zdály by se mně i u nás býti žádoucí. Ovšem že by jim příslušeti mohl v té věci jen hlas poradný, a poučný, kdežto rozhodný hlas musel by pozůstaven býti sboru od zakladatele samého jmenovanému; nelze zajisté tajiti se možností, že by někdy nabyly v nich koterie jakékoli převahy stranné. Však já o tom nenavrhuji ještě ničeho, nýbrž jen proto chtěl jsem toho podotknouti, abych pobídnul vás, pánové! samy ku přemýšlení a k budoucímu podání návrhův, až se nám jednati bude o důkladnou revisi statut našich.

Nejhojnějšího povšimnutí a nejpilnějšího pozoru dostalo se spolku našemu posavad od rodin zemřelých spisovatelův nuzných; výboru sotva kdy událo se míti posezení, aby nepřednášely se mu hojné prosby o podporu jmenem ubohých vdov a sirotkův po spisovatelích šasto i takových, kterých jména i působení udržela se sice v paměti kruhů přátelských, ale národu celému sotva kdy vešla ve známost. Jest mi trapné, mluviti o věci této, an cítím a uznávám, že pravá nouze a bída každá, kdekoli se objevuje, má právo na soucit a šetrnost aspoň člověka vzdělaného a co soukromá osoba jistě do jakživa rád se propůjčuji všude ku pomoci, kam skromné síly mé stačí; ale co spoluprávce majetku od národa nám k účelům určitým svěřeného musím se přece tázati, snáší-li se to s původním úmyslem jak zakladatelův tak i podporovatelův, aby Svatobor stal se nějakým ústavem chudých čili nějakým almužnářem pro ubohé ovšem vdovy a siroty? A dále, má-li každý ten, kteréhož jméno kdy objevilo se na titulem některé knížky aneb pod článkem v některém časopisu, státi se hned i s rodinou svou předmětem péče Svatoboru, aneb má-li se tu stanoviti nějaká čára co hráz nepřekročitelná? Račtež pánové! rozvážiti věc tu sami; na vaši vůli viseti bude rozhodnutí otázek takových, až ve příštím zasedání přikročíme k revidování, doplňování a určitějšímu vyměřování pravidel spolku svého, dle nabyté dosavad zkušenosti.

Mezitím budiž mi dovoleno připomenouti některé motivy, ne-li k ospravedlnění, aspoň k vysvětlení prvního jejich návrhu a způsobu. Hlavní k němu podnět a vedoucí při něm myšlenka byla, jakož známo jest, národu našeho dobrovolná i samochtící obětivost na poctu zasloužilých spisovatelův nejprv nedávno zemřelých, potom i živoucích, ba i budoucích. Pocta zemřelým stala se tedy jedním z hlavních účelův Svatoboru vůlí národu samého. Co šlo dále, nemohlo v nás nebuditi myšlenky, kdyby prostředky podávanými ve prospěch spisovatelův dala se spolu otevříti cesta ke stálému zdaru a čím dále tím ušlechtilejšímu prospívání literatury samé. Nejasné, ale vřelé touhy jevivší se současně v národu a obalované do slov, tu všelijakých nadací, tu akademie a t.p. ospravedlňovaly při vší neučitosti své podobné myšlenky. Mně při tom živě tanula na paměti zkušenost ze dřívějších let života našeho národně-literárního, která za svého musela sice tajiti se, nyní ale co věc historická v plném světle svém bez úhony představena býti může: míním podporu, které po několik let požívali od několika vlastencův našich dva z nejvýtečnějších spisovatelův českých, Šafařík a Čelakovský. Uznáte jistě, pánové! že věc ta památce těch, kteří podporováni byli, neméně ke cti slouží, nežli těch, kteří podporovali, a že tudíž není příčiny déle ji zakrývati. Šafařík, za svého mládí již horlivý a vysoce nadaný dělník a spolu poněkud i vůdce můj na poli národa naší literatury, za dlouhého pobytu svého mezi Srby v Novém Sadě byl se jemu a nám, ač proti své vůli, již téměř cele odcizil. Nemohu zde šířiti se, v jakých okolnostech a z kterých příčin r. 1832 roznítila se v srdci jeho touha opustit své postavení, přistěhovati se i s rodinou k nám do Prahy a věnovati se tu celou duší opět literatuře české, kdyby se nám jen podařilo, zjednati mu a pojistiti jakés takés opatřeníčko aspoň na několik let, ovšem soukromé, ano ve veřejnosti nebylo k tomu cesty. Psal mně o tom poprvé dne 10. října 1832 psaní obšírné, z něhož pro charakteristiku času i osoby některá slova zde uvésti nebude, tuším, nemístné.

"Že já (tak dí)) do Prahy co do nějakého Eldorada táhnouti nemíním, že sobě tam žádných zlatých dnův neslibuji, že jako zde tak i tam s nouzí a s nesnází potýkati se hotov jsme o tom před vámi mého smýšlení způsobu i života povědomými šířiti se za zbytečné držím. Aniž se třeba obávati, že snad s tamějšími okolnostmi spokojen nebudu, že kroku svého pykati budu atd. Já bez práce žádných koláčů ani nečekám, ani nežádám, dobře věda, že života bez neřesti a psoty pro nás ubohé učené zde na zemi není. Aniž se které práce, třebas nejmozolnější, lekám a štítím, když jen pro národ náš budu pracovati moci" atd.

Již 1. listopadu nato mohl jsem oznámiti jemu za odpověď, že zápisem téhož dne několik vlastencův českých, šlechticův i nešlechticův, kteříž ale jména svá tajena míti chtěli, podvolili se k určitým proň snůškám a vkladům na pět let, z nichž potom ředitelé Matice české pravidelně odváděli mu měsíčně po 40 zl. stř. Nato drahý můj přítel na počátku máje 1833 přistěhoval se do Prahy a usadil se mezi námi co pouhý spisovatel český, - k jakému pro literaturu a národnost naši prospěchu, to ve shromáždění tomto vykládati bylo by zbytečné.

Podpory však takové Šafařík potřeboval a užíval jen až do roku 1841. Podobná pomůcka, ovšem v menší míře, sbírána také pro Čelakovského v letech r. 1839-1841, když po smrti knížete Kinského nešťastným sklíčen byl osudem. Původní o tom oučty, vedené při Matici české zvlášť, jsou ještě před rukama, kdyby jich pro důkaz bylo potřebí.

Nebude vám, pánové! těžko seznati, že v těchto pádech Matice česká předběžně zastávala úkol a úřad našeho spolku, a tím snáze vysvětlíte sobě, proč já, při skládání stanov Svatoboru, měl jsem je hlavně na mysli. Vědělť jsem ovšem, že Šafaříkové a Čelakovští nerodí se mezi námi každého léta: nicméně jakož oni, ustavičnými a pilnými studiemi teprv v postupu mnoha let vynikli do té výše, která pojišťuje jim v národu našem paměť nesmrtelnou, tak mohou i jiní našinci, přiloží-li ke studiím svým jen stejnou vůli a vytrvalost železnou, za příkladem jejich snažiti se zdárně, zvláště když jim usnadněna bude k tomu příležitost; příroda zajisté vzácnými dary svými k Čechům nikdy skoupa nebyla.

Dovolil jsem si, pánové! obraceti pozor váš dnes jen ku potřebě revise i opravy společných statut našich. Učinil jsme to bez potazu se ctěnými kolegami svými, sám ze sebe a dosti nakvap, protož jestliže jsme kde co nedopověděl aneb nedobře pověděl, pokleska taková nebudiž ředitelstvu celému za vinu přičítána. Nechci vás baviti déle; ale prosím, že ráčíte to, čeho jsem dotýkal, i jiné, čehož bude potřebí, uvažovati mezi sebou podrobněji, abychom, sejdouce se bohdá zase, spojenými silami mohli založiti ústav svůj na základech širokých a navždy blahodárných!

Pramen:
František Palacký: Úvahy a projevy z české literatury, historie a politiky. Ed. České myšlení, sv. VI, Praha 1977, s. 324-330, (Národní listy č. 318 z 19. listopadu 1866).