Výroční seminář Obce spisovatelů pro zahraniční bohemisty skončil v pátek odpoledne setkáním s dvaaosmdesátiletým spisovatelem, dramatikem a výtvarníkem Ludvíkem Kunderou u hrobu Františka Halase v Kunštátu na Moravě. Kundera tam hovořil o své práci, mj. i o tom, jak v sedmdesátých letech s kolegy vydával bibliofilské, samizdatové tisky poezie. Charakterizoval komunistický útlak za normalizace v sedmdesátých letech jako nejtemnější období v českých dějinách. Namítl jsem mu, že kdykoliv to napíšu a vyvozuji z toho současnou nezáviděníhodnou situaci českého společenství, antikomunisté protestují, že daleko ostřejší útlak panoval v Československu v padesátých letech.

Ludvík Kundera odpověděl: "V padesátých letech šlo o krky, ale v sedmdesátých letech byl útlak daleko širší, postihl obrovské množství lidí."

K tomu se přidal Antonín Jelínek, předseda Obce spisovatelů: "Je pravda, že v padesátých letech se lidé popravovali, ale komunistický režim byl tolerantnější než v letech sedmdesátých. Měl jsem na vysoké škole spolužačku, dceru katolického spisovatele Františka Křeliny. Ten byl v padesátých letech odsouzen na patnáct let do vězení. Dcera přesto měla možnost dostudovat vysokou školu, nevyhodili ji ze studia. Jiná spolužačka během vysokoškolského studia odmítala vstoupit to ČSM - přesto, že byla politicky neorganizována, i ona směla dostudovat. V sedmdesátých letech by toto bylo těžko možné. Kdykoliv byl tehdy komunistickým režimem někdo postižen, potrestána byla zároveň celá rodina."