ne

A pak, Ostrava není žádné město,
leda tak místo,
kusy místa, na kterých se děje naše pobývání,
kusy místa s obživou,
propojené lokálkami a bludnými autobusy,
Hrabůvka, Bartovice,
většinou si nesednu,
sedí chlapi,
každý v týle vrásku,
jako by byl hvězdářem nebo ornitologem.

Necvakám,
jedu načerno kolem harampádí Vítkovic,
někdy se zezadu ozve něco o životě,
a chrchle, kusy čehosi,
černý kašel,
jsem zticha,
jedu načerno,
nikdo neví, že občas používám přechodníky
a říkám nicméně a autentický.

Kolem je panorama sebevědomé jak reklama na cigarety,
s kouřením,
s tím tady máme problémy všichni,
nejenom cikánky u přízračného podchodu na Stodolní ulici,
plného zvířat a představ a spodní vody.

Město má své zákonitosti,
struktura se jim říká elegantně,
a ty vyvěrají z hlubinných důvodů,
z nichž se rozvíjelo.

Město poskytuje svým obyvatelům určitou jistotu kulturního rysu,
charakter,
esprit se říká elegantně,
ale hlavně radost,
která se jmenuje bydlet,
bydlet s výhledem na akát,
se sousedy a s krámem,
zavírajícím pozdě večer.

Město je patrně víc než prostor k obživě,
než štace,
je to jakási vnitřní smlouva s duchem místa,
vstoupit do města a usadit se v něm,
ne, to není jenom přibýt na místo,
nastoupit na roztočený kolotoč šichet,
občas roztočit hospodu,
občas flašku na ubikaci,
těžit, vytěžit, vybydlet,
a ve chvíli, kdy je všechno pryč, pozůstat.

Pamatovat si svůj příběh,
zadrhlý osud a zdravotní kartu,
adresu bydliště a otevírací doby,
jenomže to ještě neznamená upamatovat se na město,
na tu Ostravu,
ze které se tak obtížně posílá pohlednice.

Tak dobře,
je to i jinak, taky jsem viděl otevírání kulturního klubu,
lidi v divadle,
lidi v parku,
lilivník tulipánokvětý,
Yvetta totiž nemá pravdu,
ještě se zajímám o stromy,
je jich víc než hospod
a je tady univerzita a je na ni nával.

Všechno se mění,
jak správně říkají mužové z radnice,
mnohé už neplatí
a fotograf Viktor Kolář,
co léta fotí Ostravu,
by to měl konečně pochopit a vidět na barvu.


Obchody na korze,
"obchodníky" na rohu,
kasino, hernu, hotel,
banku, banku,
chlápek se ptá,
kudy na náměstí,
kudy k Václavovi,
kostelíku,
kolem mek donalda a oskars pabu.


Všechno už tady je,
všechno lze,
jenom tam nová jména budou nějakou dobu
znít přihloupleji než jinde,
Dolly,
Vegas,
Veronique bar.


Kusy místa jsou to,
Přívoz, Hrušov, Koblov,
pospojované potrubím a hlomozem
a kousky ticha v záhybech na soutoku Odry s Ostravicí,
zarostlých v září netýkavkou Royleovou.

Chce se napsat,
že na podzim se kouří víc,
ale to je lyrická neupřímnost,
neboť tady se kouří pořád,
to by se mi chlapi smáli,
ti s vráskou v týle,
hlavy by zakláněli jako při rumu,
když se huláká,
sklem tříská,
žije se,
kdo to má po nich uklízet, hergot,
před chvílí vypadali všichni jako halda únavy,v teď neví co by,
na nic si nedají sáhnout,
na ruce, na Baník, na Ostravu,
dalšímu nevěří,
natožpak plachosti.
Vlastní plachosti!


A ta se přece mihne,
v tom divném místě,
jednou za večer,
mezi rumy,
mezi šichtami,
mezi Muglinovem a Marjánkami
a je pryč,
k neuvěření,
kdyby nezůstala na těch krásných Viktorových fotografiích,
které se nenaučily pózovat v barvách.


Ale to se psát nemá,
o plachosti přesvědčovat,
proč taky,
to mám z toho, že jsem to bral,
psát o Ostravě jako o fenoménu,
kdesi cosi,
měl jsem radši někam zajít,
a taky půjdu,
U Hlubka mají ještě otevřeno.

Petr Hruška (1964) je ostravský básník. Tento text přečetl ve čtvrtek večer na autorském čtení v Mikulově v rámci semináře pro zahraniční bohemisty. Byl původně psán prózou, autor souhlasil - s určitou nejistotou, s experimentem, který navrhl Jan Čulík - totiž s jeho publikací, jako by byl napsán volným veršem.