Básník a voják. Z dnešního hlediska je to, zdá se, podivná, starosvětská kombinace. O básníky nemá současná česká společnost zrovna intenzivní zájem a pojem českého vojáka si jen pomalu zpětně vydobývá dobrou pověst. Kdysi tomu ale tak nebylo.

Ivan Jelínek (narodil se 1909) pracoval před válkou v Brně jako redaktor Lidových novin; později přešel do redakce pražského Radiožurnálu, kde měl na starosti zahraniční vysílání. R. 1939 emigroval z protektorátu Čechy a Morava na Západ: nejprve organizoval vysílání pro Československo z rozhlasové stanice ve Fécampu v Normandii, pak pracoval pro československé vysílání BBC. Po válce se krátce vrátil do Prahy, ale na podzim r. 1947 znovu odešel do Anglie. Po letech existenční nejistoty, která prožil v Kanadě a ve Spojených státech, získal koncem padesátých let místo jako kulturní redaktor v československém oddělení zahraničního vysílání BBC v Londýně, kde setrval až do svého odchodu do důchodu r. 1969.

Natočil jsem v roce 1990 v Londýně s Ivanem Jelínkem rozhovor pro Československý rozhlas, jeho svědectví mě fascinovalo. Ve třicátých letech byl Jelínek redaktorem Lidových novin, avšak z listu odešel z morálních důvodů, na základě konfliktu s šéfredaktorem Eduardem Bassem. Svědčil mi o tom takto:

"Bass vždycky ve čtvrtek přijížděl do hlavní redakce do Brna. Den před jeho příchodem byl v Brně jeden ohavný mord. Já jsem o této vraždě psal zprávu pro ranní noviny. Zatím přijel Bass, bral mi to ze stroje, četl si to, říkal, to je skvělé, ale teďka tohle musíte ještě napsal pro odpoledník, ale mnohem krvavěji. Já jsem vyletěl, říkal jsem, pane šéfredaktore, já jsem velice rád v Lidových novinách, rád pro ně pracuju, ale nemám smysl pro to, aby se z odpoledníku dělal nějaký krvák.

Bass se rozčílil, začali jsme se hádat a já jsem jim dal okamžitě výpověď. Vstal jsem, vzal jsem si svoje tužky, práskl jsem dveřmi a z Lidovek jsem odešel. Zdánlivě se mi to nevyplatilo, protože jsem byl bez práce. Ale on to byl nějaký prst osudu, nebo prst Boží, který mě podivuhodným způsobem vedl na moji cestu, na to, co se mělo stát mojí cestou."

Kolik dnešních českých novinářů by si dovolilo riskovat odejít ze zaměstnání, protože nechtějí psát bulvár? Situace je v dnešní České republice také možná daleko méně příznivá. Kolik dnešních médií by dnes zaměstnalo novináře, kdyby takto vzdorně projevil, že má svou hlavu a vlastní mozek?

Podobně "vzpurně" se projevil Ivan Jelínek po německé okupaci, na jaře roku 1939, když pracoval jako šéfredaktor zahraničního vysílání pražského rozhlasu. Hovořil o tom, cituji:

"Když došlo k německé invazi, do pražského rozhlasu přišel z hamburského rádia nějaký Marek, který rozhlas převzal a činnost pražské krátkovlnné stanice, která vysílala pro cizinu, zastavil. Den nato Hitler prohlásil v jednom ze svých projevů, že Německo nijak nebude překážet v kulturní nezávislosti českého národa. Mě to hrozně naštvalo - to je ta nevýhoda té slovácké výbušné povahy - šel jsem do Radiožurnálu a žádal jsem o rozhovor s tím Markem. Odvolal jsem se na fuehrerovu řeč a trval jsem na tom, abych mohl pokračovat ve vysílání na krátkovlnné stanici.

Marek mi řekl, že se bude muset zeptat v Berlíně, ale za týden mi pak dovolil, abych svou práci dělal dál. Nedal mi přitom vůbec žádné instrukce. Vysílal jsem kulturní věci, obchodní propagandu pro vývoz a tak. V červnu 1939 si mě pan Marek zavolala a řekl mi, že se jim moje práce líbí. Navrhl mi, že mi pro začátek zvýší asi sedminásobně plat a že budu nadále pracovat nejen pro pražský, ale i berlínský rozhlas. Viděl jsem, že jde do tuhého."

Jelínek se rozhodl emigrovat. Přes Jugoslávii se dostal ke vznikajícím českým jednotkám ve Francii, kde po určitou dobu organizoval československé vysílání na středovlnné stanici ve Fécampu. Její vysílání pak muselo být zastaveno, protože když začali Němci klást do kanálu La Manche miny, začali se podle toho vysílače trigonometricky zaměřovat.

"Pak jsem se dal na vojnu. Zpočátku jsem byl dělostřelcem a pak tady v Anglii pěšákem," vypovídal dál Ivan Jelínek. Měl možnost pracovat v československém vysílání BBC, ale i odtamtud brzo odešel a vrátil se do armády. Měl totiž další etický konflikt, tentokráte s Edvardem Benešem. Svědčí o tom:

"Beneš chtěl vysílat pořady, které se absolutně nehodily pro tehdejší situaci. Beneš chtěl, aby britský rozhlas podněcoval československé obyvatelstvo k sabotážím. Bylo to v té nejobtížnější době, která vedla k heydrichiádě. Já jsem byl absolutně proti tomu. Není mi to líto dodnes. Byl jsem pro objektivní šíření informací, přesné, spravedlivé, nevylhané zprávy z front. . Proto jsem na to místo rezignoval a vrátil se do armády."

Toto není vhodné místo ani čas, abychom tu rozbírali Jelínkovu intenzivní, metafyzickou, silnou poezii. Příklad jeho životní historie a jeho neústupné, až tvrdošíjné obrany základních morálních principů v klíčových okamžicích jeho života, kdy mu šlo o existenci, je však myslím důležitým námětem k zamyšlení.

Co znamená pojem "hrdinství" v současné české společnosti? V době třicátého výročí upálení Jana Palacha v lednu 1999 vyjadřovali mnozí mladí lidé absolutní nepochopení nad tím, jak mohl mladý student obětovat "pro politiku" život. "Byl to asi blázen," zněl všeobecný úsudek.

Je pro společnost důležitější mentalita hrdiny anebo mentalita svlačce? Je lehčí, užitečnější a spolehlivější dosíci svých cílů pomocí vyhýbavou, nenápadnou strategií , vskrytu, za pomoci ve společnosti strategický rozmístěných kamarádů a spojenců, anebo vystupovat nezávisle, rovně, přímo a nekompromisně a neslevovat ze svých zásad?

Nevím. Chtěl jsem jen touto úvahou poznamenat, že existovala kdysi taková česká společnost, jejíž - alespoň někteří - příslušníci byli za své etické a morální přesvědčení ochotni riskovat všechno.

V dnešní době mi životní příběh Ivana Jelínka připadá jako neskutečná historie z úplně jiného světa.