8. 7. 2002
Parodie sovětské éry, která má význam i pro dnešekViktor Pelevin: Omon-Ra. Z ruštiny přeložil Libor Dvořák. Dokořán, Praha, 2002, 128 str., doporučená cena 185 Kč, ISBN 80-86569-28-4.
Viktor Pelevin je pravděpodobně nejznámější současný ruský prozaik. I když ho mnoho kritiků označuje za postmodernistu, jemu osobně se tento termín zrovna moc nelíbí. Pelevin se jednou vyjádřil, že postmodernismus, jak je praktikován v Rusku, je jako "pojídání masa mrtvé kultury" - bezpochyby to považuje jen za parodii socialistického realismu, který široce dominoval staré sovětské kulturní scéně. Avšak stejně jako mnoho jeho současníků (Jevgenij Popov, Viktor Jerofejev, Vjačeslav Piecuch) i Pelevin paroduje pozitivní hrdiny a simplistní moralizování komunistické éry, stejně jako klasiky ruské literatury (od Zločinu a trestu až po Čapajeva) a charakteristickým rysem jeho prózy je neuctivá, podvratná komika. |
Avšak ani tohle není Pelevinovou podstatou. V čem je skutečně dobrý, je to, jak zpochybňuje naše vnímání skutečnosti. Jeho próza je samozřejmě částečně reakcí na "oficiální realitu", jak ji šířila sovětská média, avšak přesto zároveň Pelevin upozorňuje na otázky, které se týkají nás všech ve světě, jemuž dominují hromadné sdělovací prostředky, globalizace a komercializace. Přestože je jeho tvorba vždycky plná originálních nápadů a je podnětná, zajímavá a nesmírně zábavná, její univerzální význam je někdy obtížné přeložit do cizích jazyků. Jak se například výstižně přeloží do češtiny výraz Čapajev i Pustota? Jak přeložit Generaci P? Omon-Ra, první Pelevinův výrazný úspěch, není v tomto smyslu výjimkou, a tak je zvlášť potěšitelné, že vyšel český překlad této jiskřivé novely. Autor nám alespoň sám do určité míry vysvětluje titul svého románu hned na první straně: Omon není jméno právě časté, a možná není ani to nejhezčí, jaké je k mání. Mně ho dal otec, který celý život pracoval jako milicionář a přál si, abych se jím stal také já. "Pochop, Omko," říkal mi často, když se opil, "s takovýmhle jménem, a když k tomu ještě vstoupíš do strany..." A náš hrdina Omon Krivomazov (nezapomínejte na Dostojevského!) se octne uprostřed dobrodružství, které je pochopitelné, dokonce možné, ale zároveň naprosto fantastické. S přítelem ze školy je fascinován letectvím a kosmonautikou, a tak se přihlásí do vojenské školy. Omona brzo vyberou pro zvláštní úkoly, aby obětoval svůj život pro sovětskou věc - má šoférovat lunochod, až přistane na povrchu Měsíce. Zdá se, že sovětská technologie není schopna řídit lunochod dálkovým ovládáním ani umožnit šoférovi, aby se v bezpečí vrátil na Zem. Náš neochotný hrdina přežije, ale nepřežije hrdinovo pojetí sovětské skutečnosti, ani čtenářovo. Konečné rozuzlení knihy je nesmírně zábavné a bylo by chybou, kdybychom to pro čtenáře zkazili tím, že bychom prozradili další podrobnosti. Nejdůležitější nade všechno je obraz sama sebe: V dětství jsem si často představoval titulní stránku novin, ještě vonící tiskařskou černí, se svým velkým portrétem uprostřed (na hlavě mám přilbu a usmívám se) a nápisem: Omon Krivomazov se cítí skvěle! Je těžké pochopit, proč jsem si to tolik přál. Asi jsem snil o tom, že část života prožiju prostřednictvím jiných lidí - prostřednictvím těch, kteří se budou dívat na mou fotografii a uvažovat o mně, představovat si mé myšlenky, pocity a ustrojení mé duše. A pak je tu samozřejmě to nejdůležitější - mně samotnému se moc chtělo stát se někým z jiných lidí: civět na vlastní tvář, sestavenou z tisíců tiskových bodů, zamýšlet se nad tím, jaké asi tenhle člověk má rád filmy a s jakým děvčetem chodí - a pak si najednou vzpomenout, že tenhle Omon Krivomazov, to jsem vlastně já. Avšak nesmírně důležitý je i statut technologie a ideologie. Následující ukázku je možno interpretovat jako poněkud zastaralou parodii sovětského oficiálního myšlení, ale týká se to každé velké instituce kdekoliv na světě, ať je to dnes nějaký americký podnik účetních odborníků, anebo vláda, posedlá tím, že musí politicky manipulovat obyvatelstvo: Kus dialektiky je i v tom, že Marxovo učení, určené pro rozvinutý stát, nakonec zvítězilo v tom nejzaostalejším. My komunisté jsme neměli čas dokázat, že naše myšlenky jsou správné - o příliš mnoho sil nás připravila válka, příliš dlouhý a rozhořčený byil i zápas s ohlasy minulosti a s nepřáteli uvnitř země. A tak jsme zatím nestihli zvítězit nad Západem technologicky. Jenže zápas idejí, to je oblast, kde se nesmíme zastavit ani na okamžik. Paradoxem je - a vlastně zase dialektickým -, že klamem napomáháme pravdě, protože marxismus v sobě přináší univerzálně vítězící pravdu, kdežto to, za co dáš svůj život, je formálně podvod. České vydání Pelevinovy novely plně odpovídá autorovu originálu. Pokud to mohu posoudit jako anglický slavista, překlad je čtivý a vysoce přesný a četné ilustrace úspěšně dokreslují Pelevinovu bizarní komedii. Pelevin už byl přeložen do mnoha jazyků. Těšíme se na další české verze jeho díla. Robert Porter je profesor české a ruské literatury na Glasgow University. |