Bomby se značkou Made in Human Rights aneb proč je krize Charty 77 přítomná i dnes - část III.

Underground, Charta 77 a Charta žen:

Nomádská studie zkoumající rok 1968, ideologii lidských práv a postavení ženy

Věnováno in memoriam filosofovi a mluvčímu Charty 77, Bohumíru Janátovi. ŽENSKÝ POHLED NA ROK 1968 A CHARTU 77 - ČÁST TŘETÍ První část jsme publikovali v Britských listech zde, druhou část zde.

Nerozkvetlé ženské květy Pražského jara

Třetím historicky důležitým a dodnes netematizovaným společenským problémem formujícím bouřlivý rok 1968, ale nikoliv "pražské jaro" nebo později i Chartu 77, bylo tehdejší západní hnutí za práva žen, vycházející z menšinových hnutí za lidská práva - například černochů nebo homosexuálů. Problém, který dříve "neměl své jméno", našel své vyjádření v šedesátých letech nejen v takových organizacích jako americká Národní organizace žen, hnutí Nová ženská levice, v emancipaci afroamerických žen nebo lesbických matek, ale především v ženské agendě zaměřující se například na diskriminace žen v zaměstnání, domácí a sexuální násilí, znehodnocujícího zobrazování ženského těla, atd..

Zatímco na Západě v té době už existovala celá řada feministických autorek jako například Betty Friedanová, známá svou knihou Ženská mystika, bylo příznačné, že když paralelně v roce 1968 jeden z progresivnějších československých časopisů specializovaný na literaturu a diskusi "Sešity" přinesl anketu na téma "Žena jako autorka", většina z oslovených literátek se přesně v duchu "ženské mystiky" podivovala nad nesmyslností a nečasovostí ankety, jakoby "přežívající z doby našich babiček".

Autorky reagovaly nevědomě podle mystifikujícího programu, který nedovoluje, aby ženy zkoumaly svou identitu a tak na otázku "Kdo jsem" odpovídaly metaforicky svou odvozenou "druhopohlavní" identitou - "jsem matkou básníka". Všechny jen jinými slovy zdůrazňovaly: "Žádný problém nemáme". Vskutku, vždyť co by to bylo za ženu, byť se politicky angažující, kdyby necítila ono tajemné uspokojení při klepání koberečků, vymetání jeskyňky a leštění podlahy v kuchyni. Na rozdíl od českých žen se však mnohé západní ženy problémem "autorky" v té době skutečně vážně zabývaly, a to nejen v kontextu feministické kritiky teze Rolanda Barthese o "smrti autora".

V roce 1968 spatřily československé ženy v "pražském jaru" rozkvétat mnoho důležitých společenských otázek, ale jejich vlastní otázky byly pro ně nerozkvetlými květy. Osmašedesátý absentoval pro ženy vlastně hned dvakrát - jednou s hlubšími otázkami po povaze moderní patriarchální moci, podruhé politicky neartikulovaným subjektem na téma žena a její občanská a lidská práva.

Anatomie jedné mužské nezdrženlivosti

Dalo by se předpokládat, že se vznikem Charty 77 se dostaví mezi chartisty i větší vnímavost pro ženskou otázku a problematiku ženských práv - Chartu žen. Opak se však stal pravdou. Past univerzalismu lidských práv vylučující jakýkoliv nárok ženských práv naopak opancéřovala chartistickou ideologii a posílila obecné jednopohlavní mužské sociální formy vnímání spravedlnosti. Tak se legitimizoval i komunistický antifeministický postoj, který taky nepřipouštěl možnost, že by ženy mohly vidět společenskou realitu jinak. Takže ačkoliv za 12 let své existence vydala Charta 77 přes 500 dokumentů a tematizovala nejrůznější problémy jako postavení Romů, Židů nebo mladé generace, přesto neexistuje jediný dokument, který by se samostatně zabýval postavením žen!

Osvětlujícím příkladem této absence a chartistického pohledu na ženy je například pohled V. Havla na feminismus, který v sobě obsahoval nejbanálnější předsudky, které v české společnosti přežívají dodnes. Na této banalizaci je však nejdůležitější především jazyk, který nebyl příliš vzdálen nadřazenému stylu, který používalo komunistické oddělení propagandy a agitace vůči Chartě 77. Pro Havla je feminismus do značné míry vynález hysterek a zhrzených milenek (analogicky jazykem Rudého práva - Charta 77 je vynález zkrachovalých politiků a ješitných ztroskotanců), znuděných paniček (synků z milionářské rodiny), je směšný svým nadšením a vážným zaujetím pro věc a důrazem na bezbranné ženství (Charta 77 je dojemná svými pomluvami, které se vydávají za hlas opozice), připomíná televizní tlachání komunistických žen typu Balášové (je hlasem reakčních nepřátelských sil). Řečeno jazykem analogie moci: jestliže podle V. Havla se "feminismus jeví jako dada", podle režimu se Charta 77 jeví jako pouhý "humbuk".

Když propagandista vyrábí na základě stranické objednávky předem vyprefabrikované názory, je to samozřejmě společensky pochybné, ale není to v rozporu s podstatou propagandy. Když ale intelektuál prezentující se jako příslušník mravního hnutí a navíc jako bojovník za lidská práva není schopen mravně a sociálně pochopit hnutí bojující za ženská práva, jedná se o selhání, které zpochybňuje jeho pojetí mravnosti i lidských práv.

Když se V. Havel setkal v osmdesátých letech s italskými feministkami, které přivezly do Prahy prohlášení, v němž byl požadován respekt k lidským právům, odzbrojení a odmilitarizování společnosti, zaujala ho reakce českých disidentek, které až na výjimky většinou petici odmítly. Jednání chartistek si Havel vysvětlil tak, že by se "účastníce mezinárodního ženského podniku staly směšnými - odtud jejich nechuť spolčovat se na bázi pohlaví". S lítostí se pak podivoval nad tím, proč se takové sympatické mladé Italky raději neprojíždějí po Středozemním moři na jachtách nějakých bohatých manželů, když "by je určitě našly".

V. Havel tím vyjádřil nejen dobový antifeminismus, který je směsicí "přirozené" mužské nadřazenosti, podvědomého strachu ze ztráty vydobytých pozic a dobových misogynských předsudků, ale především tím prezentoval i svůj názor na ženu, podle dvojího společenského měřítka, v němž existují jiná kritéria pro mužskou a jiná pro ženskou angažovanost. Zatímco veřejně aktivní muž si zasluhuje "přirozeně" obdiv, protože se "snaží udělat svět lepším", žena, které usiluje o totéž, si zaslouží spíš "lítost", protože se míjí se smyslem svého života spočívajícím v jejím úkolu najít si bohatého manžela. Tyto názory na feminismus popsal v eseji nazvané "Anatomie jedné zdrženlivosti". Je nutno jen poznamenat, že z feministického pohledu by odpovídající titul měl spíš znít: "Anatomie jedné mužské nezdrženlivosti".

Chartistický antifeminismus je dobovým nekritickým pohledem na společnost a neměl jen mužské vyznavače jako V. Havla nebo L. Hejdánka, podle něhož je "feminismus ideologie, která se nestará o děti", ale i své ctitelky jako například Danu Němcovou, podle níž "feminismus působí křečovitě. Proč by někdo měl klást důraz na jednu stranu a jiný na protější stranu téže mísy." problém

Proč jsou lidská práva sporná? Protože jsou jenom uni-verzální!

Neexistence Charty žen, stejně jako postoj k ženským právům je dokladem, že neexistují žádná přirozená nebo vrozená práva, ale jen práva, která jsou nějakou zájmovou mocí buď již prosazená nebo prosazovaná a prosaditelná. První deklarace lidských práv byly zcela v režii mužů a ti nepočítali vůbec s tím, že by ženy mohly mít stejná práva jako muži. Podobné pohlavní závislosti se nevyhnula ani Charta 77, z níž ženy sice nebyly vyloučeny, ale svou Chartu také nemohly deklarovat. Protože lidské práva jsou skutečně pouze univerzální, tedy v onom doslovném etymologickém smyslu jsou mocensky, filosoficky a hodnotově na jednu stranu či jedním směrem (uni-versus) orientovanou strategií - "přirozeně" na straně mužů. Chartistický univerzalistický patos obsahuje v sobě podobný ideologický patos, kterým se prezentovala francouzská všeobecná proklamace z roku 1789, hájící svobody všech lidí na základě přirozeného právu. Řeč je sice o člověku, ale míní se tím "přirozeně" muž.

Právě historie boje za občanská práva vyvrací dožívající názor, že by lidská práva mohla být vrozená, protože jejich předpokladem je především vynutitelnost. Tedy neustálý boj, který prozrazuje "mužský" politický rukopis, který v jistém sociálním smyslu ženy do značné míry předem "handicapuje", protože ony nejsou socializovány k boji. Nevysvětluje se tím z části nezájem žen bojovat za svá práva? Není však na druhé straně právě jen existence nějaké Charty žen předpokladem společenské změny, aby se mohlo zvýšit nejen nízké zastoupení žen v politice, nízké ekonomické ohodnocení, ale i nízké ženské společenské sebehodnocení?

Jestliže má pravdu politolog P. Fiala, který říká, že neexistuje "žádný obecně akceptovatelný katalog lidských práv a neexistuje ani společenská interpretace těch práv, na nichž by se bylo možno společně dohodnout", potom ženy nemohou dosáhnout svých práv na základě nějaké "přirozenosti" nebo uni-verzálnosti, ale jen na základě "akceptovatelnosti" a vynutitelnosti.

Zmatky s lidskými právy a ženský stát

Není otázka po povaze lidských práv dnes o to více aktuální pro aktivistky za ženská práva, že sama společnost tyto práva nevnímá ani jako "přirozená" ani jako "nezadatelná"? Nejsou "zmatky s právy člověka" jak napovídá Hannah Arendtová způsobeny právě tím, že nezcizitelná lidská práva svou abstraktní nahotou pouze lidského bytí jsou společenským právem "nahého divocha", který nemá svůj politický status? Arendtová totiž tvrdí přesný opak toho, co zdůrazňovali chartisté ve svém odporu vůči politice, totiž že lidskou bytost daleko více ohrožuje stav, "kdy člověk, není nic jiného než člověk". Ztráta například národních práv měla v minulosti za následek ztrátu lidských práv a zrozením státu Izrael se ukazuje, že "obnovy lidských práv se zatím dosáhlo jenom obnovou či zavedením práv národních." Metaforicky řečeno, mohou mít ženy vůbec nějaká ženská práva pokud nebudou sami usilovat v rámci existujícího státu, ať už národního, občanského či nadnárodního o "ženský stát"? Tedy pokud nevytvoří v širším i užším slova smyslu složitou a jemnou strukturu specifických politických, kulturních vztahů a kvalit společenského života?

Paradoxem obsaženým ve ztrátě lidských práv je, že tato ztráta spadá v jedno s okamžikem, kdy se osoba stává lidskou bytostí obecně - a to nejen jako Židé za nacismu, bez občanství a bez povolání - ale v případě žen, kdy se stávají lidskou bytostí jakoby bez pohlaví, které by je politicky identifikovalo a specifikovalo s vlastní a jedinečnou individualitou a zájmy. Proč totiž dosud společnost ignoruje různorodé hlasy žen? Právě proto, že je vnímá jako hlasy společenského divocha! Proto jen žena jako politická bytost se specifickým společenským statusem může předcházet neblahému společenskému stavu v němž je nejrůznějším způsobem neustále vytlačována z rovnoprávného společenského postavení.

Analogicky řečeno, hrozbou pro ženy není to, že mohou být zbaveny například svobody a možností v hledání štěstí anebo rovnosti před zákonem, nýbrž to, že v určitých situacích jakoby nepatřily k žádnému společenství: "Jejich krajně vážná situace netkví v tom, že nejsou jiným rovny před zákonem, nýbrž v tom, že pro ně žádný zákon neexistuje." Historie ženského hnutí je tak neustálým zápasem o uznání existence něčeho, co si establishment nepřeje, aby to existovalo. Žena se tudíž nestane člověkem tím způsobem, že se bude odvolávat na své abstraktní lidství, nýbrž že v dané společenské skutečnosti objeví v sobě ženu revoltující. Je třeba neklidu těla, který je sociální povahy, neboť nás netrýzní nějaké abstraktní bytí nebo nicota, ale především společnost, neboť ona se neustále snaží nás připravit o důvěru ve svět, způsobuje naše narušení a existenciální nerovnováhu.

Nejintimnější potlačené přání disidentek - Charta žen

Pamatuji si na jeden byť zcela ojedinělý úsměvně míněný návrh dvou předních disidentek, které si soukromě položily otázku - právě v době největších policejních represí koncem sedmdesátých let - zda by si ženy v Chartě 77 neměly založit i pro sebe Chartu žen? I když tato otázka byla víceméně motivována osobní krizí, v níž se obě dvě ženy ocitly, neboť jejich muži na jedné straně bojovali proti společenskému útisku, na druhé straně byli sami mužskými utlačovateli, jejich návrh byl provokativní právě jedinečnou představou a šancí, že by se ženy konečně mohly vymanit z často zaslepené loajality a někdy i falešné solidarity vzhledem k hrdinným mužským bojům, a tak by mohly vytvářet svoje vlastní dějiny, prostřednictvím svých problémů a svého pohledu na skutečnost.

Je zajímavé, že si málokdo povšiml, že krize Charty 77, která byla založena na nereflektovaném spojení "mužské" morálky práva a "ženské" mravní péče a solidaritě otřesených se rozevřela naplno právě v signifikantní situaci, kdy muži po roce 1989 opustili například funkce mluvčích Charty 77, aby dosedli do ještě vyhřátých politických funkcích po komunistech a jejich opuštěná místa zcela příznačně obsadily najednou a poprvé v celé historii Charty 77 ženy. Společnost si nepovšimla faktu, že po dva poslední ročníky Charty 77 jejími mluvčími byly pouze ženy. Jakoby se konečně a definitivně opět ukázalo, kde je skutečné místo mužů a kde je příslušné místo pro ženy ve světě rozděleném do dvou odlišných a často protichůdných perspektiv: na jedné straně mocenské etiky práv a na druhé sdílené etice odpovědnosti a péče o druhé. A právě toto je nejústřednější krizový bod Charty 77. Nebylo pak vůbec náhodné, že genderovým politickým pravidlem polistopadové chartistické politiky se stala restaurace tradičních rolí: "Muži do nejvyšších politických a finančních funkcí, ženy do charitativních a sociálně pečovatelských funkcí."

Problém dvojí morálky práv

V osmdesátých letech, kdy se přední chartisté nechali unášet svými zdánlivě pohlavně neutrálními - ve skutečnosti "mužskými" - fantaziemi o povaze lidských práv, publikovala americká psycholožka Carol Gilliganová knihu, v níž nastolila problém dvojí etiky: "mužské" morálky práv založené na prosazující rovnosti, která se soustřeďuje na pochopení spravedlnosti a ženské etiky odpovědnosti, která se opírá o pojem odpovědnosti a uznání odlišnosti potřeb. "Zatímco etika práv je manifestací rovného respektu, vyrovnání nároků já a druhého, etika odpovědnosti je založena na pochopení, z něhož pramení soucit a péče." Krize Charty 77 je pochopitelná právě z pohledu, že nikdy nereflektovala svou politickou psychologii dvou rozdílných kontextů morálního a politického rozhodování.

Pro prohlubující se krizi Charty 77 bylo také naprosto příznačné, že to byly právě tři ženské mluvčí CHARTY 77, které v roce 1991 apelovaly na své bývalé kolegy, prezidenta V. Havla a ministra zahraničí J. Dienstbiera ve věci prodeje tanků T-72 do Sýrie, kde je političtí syrští představitelé používali i proti svým kriticky smýšlejícím občanům. Tyto ženy připomínaly mužům, aby svou zemi udržovali těmi idejemi, kterými nedávno znovu vznikla. Po dlouhém a trapném mlčení se nakonec V. Havel odhodlal k machiavelské virilní mužské ctnosti (virtú) a prohlásil: "Pakliže jsme podepsali smlouvu na dodávku určitého množství do Sýrie, splníme ji."

Věrozvěst "nekonečné mravnosti" se stal mávnutím polistopadového mocenského proutku garantem pochybných zbrojních dodávek. Obecné pokrytectví Charty 77 se pak projevilo především v tom, že nikdo si jmenovitě a otevřeně netroufal Havlovi připomenout, že takové jednání je v absolutním rozporu s jeho signatářstvím, protože svým podpisem dal každý signatář sobě a veřejnosti na vědomí, že mravní povinnosti "stojí výše než politické závazky a politická práva". Většina ze signatářů prostě zcela nechartisticky přimhouřila oči, neboť podlehla pokušení instrumentálního rozumu, který se řídí morálkou bez přesvědčení, na základě oportunismu, okolností a očekávaných výhod.

Zánik Charty 77 - nesnesitelná viditelnost pohlavního rozporu

Mravní krizi a rozpad Charty po listopadu 1989 shrnul L. Hejdánek slovy: "Dnes mnoho výrazných představitelů Charty vykonává různé politické funkce a řada z nich přitom jedná, jako by nikdy nebyli Chartu podepsali. Proto se domnívám, že Charta už nefunguje a že nemá ani právo na své formální pokračování." Ani on si ale nedovolil položit otázku po hlubších příčinách této krize, které se pádem komunistické moci nezrodily, ale pouze staly se nesnesitelně pohlavně viditelnými.

Zánik Charty 77 se tak stal neodvratitelný, avšak nikoliv tím, jak nakonec oficiálně prohlásili mluvčí, že "dohrála svou historickou roli", ani tím, že její nedemokratická "volná struktura" odpovídala totalitním poměrům, ale protože se definitivně uvnitř ní samotné oddělila "ženská" nevynutitelná mravnost a solidarita s otřesenými a touha po konsensu od "mužsky" vynutitelné politiky práva a probuzeného libida moci. Jak napsali v posledním dopise mluvčí Charty 77: "Shodnout se, najít potřebný konsensus, který je základem jakéhokoliv jejího veřejného vyjádření, není v současné podobě Charty 77 možný. Je to trochu smutné, ale realistické konstatování."

Pro chartisty-muže se v okamžiku, kdy moc vyhlásila polistopadový politický nábor do nového akčního historického seriálu nazvaného "Systém je mrtev, ať žije systém", se Charta 77 najednou stala svou "ženskou" starostí a solidaritou jednoznačně nepříjemně zavazujícím břemenem, kterého bylo nutno se co nejdříve zbavit. Její osud byl tak zpečetěn a šlo jen o to, aby co nejdříve ideologicky zmuzealizoval čistě morální pohled na Chartu 77, který by se mohl stát součástí neškodné galerijní mužské historie a onoho distancujího pohledu s jakým se muži dívají na své první romantické lásky, kdy byli ještě plny niterných ideálů, než je posléze ovládlo cosi technického, průměrného a co slouží svévolným účelům mužské moci!

Osamocený nehistorický hrdina a lež historie

Pohled na historii, tedy na to, co se stalo je určen hegemonickým předsudkem jakoby dějiny měly být pouze dějinami "zaznamenané" jednoho možného průběhu událostí, který svou silou vítěze vytěsní jiné "slabší" alternativní události. Gramatika historických událostí se tak často ztotožňuje se samotnou pravdou o události. Této pasti se nevyhnula ani Charta 77. Dnes se například obecně přijímá za pravdu ona přesila historické události, kdy se 40 mluvčích rozhodlo ukončit její činnost s odůvodněním, že "dohrála svou historickou roli" a absolutně se opomíjí alternativní osamocený nesouhlas mluvčího filosofa Bohumíra Janáta, který napsal, že nemůže připojit svůj podpis pod uzavírající akt Charty 77, protože "v dějinách se za duchovní zpronevěru často draze platí". Jako jediný totiž našel odvahu nezříct se duchovních ideálů Charty 77, které nebyly vázány na nějakou kostýmovou "historickou roli", ani nebyly ušité pouze na "totalitní poměry". Podle něho idea Charty 77 byla formulovaná například v představě starosti o duši nad vůlí k moci, ve výzvě solidaritě otřesených, v rozhodnutí nadřadit aspekt morálky, nad hledisko jež rezignuje před fatalismus reálpolitiky, moci bezmocných atd..

Podle B. Janáta krize Charty 77 nastala po Listopadu 1989, kdy část jejích signatářů odešla do vysoké politiky, oblékla kostýmy mocných a touto proměnou jakoby chtěla deklarovat možnost radikální katarze této tradičně nečisté sféry. Podle něho ti, kdo vyzývali intelektuály k hromadnému vstupu do politiky, si však zapomněli položit otázku, kdo bude držet a chránit místo duchovních lidí a plnit jejich poslání zachovat kritický odstup, bránit rozjezdům vůle k moci a poukazovat k hodnotám vyšším než je úspěch a kariéra. Pozapomněli na historickou trvalost Sókratova sporu se sofisty a politiky, opomněli to, co Julien Benda myslel "Zradou vzdělanců" a co chtěl Jan Patočka vyjádřit svým rozlišením "Duchovní člověk a intelektuál". Mnozí chartisté se prostě zabydleli ve stranických sekretářích a odcizili se neformálního společenství, jehož nadějí a silou byla pravda, o níž se nemohlo hlasovat. Potřebu vyšší autority nechali nahradit mlčky tolerovanou sofistikou, zavádějící staronovou mechanickou modlu v údajně spravedlivé moci neviditelné ruky trhu. Ideu solidarity nechali umlčet výzvou k egocentrismu a k uzavírání se do soukromí názoru, osobního nebo skupinového zájmu.

Zpronevěra hlásanému se neprojevila pouze při zániku Charty 77, ale v zápětí i při rozpadu Občanského fóra. Jak napsal Jan Urban například na adresu V. Havla: "Vyhlásil potřebu druhé revoluce, aby tuto myšlenku o čtrnáct dní později opustil. Ještě napomohl rozpadu Občanského fóra a tím posílil dojem, že plnit politické sliby, naplňovat programy a držet dohodnuté koalice není povinné." A staří přátelé s disentu na veřejnosti mlčeli a zůstávali loajální ke starým přátelům zastávající vysoké politické funkce, i když dělali chyby.

Politika jako opium a mužský útěk před ženskou Chartou 77

Polistopadový politický krizový scénář tedy v žádném případě nezačíná mediálně známým nemravným příběhem pseudopravicové transformační politiky a jejím tunelujícím úprkem před právníky, ale společensky nekomentovaným chartistickým útěkem před samotnou Chartou 77, kdy její signatáři nenašli odpovědnost za realitu, kterou si sami zkonstruovali! Protože jestliže platí hypotéza Ernesta Blocha, že skutečná geneze není na začátku, ale na konci, pak Havlova teze zní zcela opačně: "Cíle Charty byly konečné, cíle politiky jsou ale nekonečné"!

R. Aron kritizoval na marxismu jeho představu, že je možné znát smysl a cíl dějin dříve než dějiny skončí a chybu spatřoval v "opiu intelektuálů", tedy v neschopnosti čestného intelektuálního rozboru a v popisu vlastní zkušenosti. Jestliže však chartisté podlehli vznešeným myšlenkám, které fungují jako opium, co pak ale říct dnes říci na adresu cynických politických drogových dealerů typu V. Klause, jejichž intelektuální mysl je rozleptaná lacinými toluenovými ideologickými koncepcemi volného trhu, který ochraňuje přírodu? Nespočívá krize politiky právě v tom, že nabízí pouze opiátové představy řízení věcí obecných, preferující buď opoziční nebo koaliční formy "měkké" a "tvrdé" politiky?

Je faktem, že každá společnost může třeba po celé roky a desetiletí utíkat sama před sebou, ale nikoliv člověk, protože jak říká Theodor Geiger, porušíš-li právní normu, stane se (možná) něco tobě, porušíš-li mravní normu, stane se zcela jistě něco v tobě. Přesto oba společenské útěky, jimž je společná odpovědnost v sociálních vztazích, dodnes ovlivňují českou společnost. Je-li možno se však zeptat, který z nich byl a stále je společensky nejvíce závažnější a determinující, a dodnes formující současné dějiny, pak nejosudovější jsou vždy osobní útěky a duchovní zpronevěry, které vypadají mediálně zdánlivě zcela nevinně a nezajímavě. Podle teorie chaosu, může i zdánlivě banální duchovní zpronevěra chartistů způsobit motýlí efekt, který tak zvětšuje i malou skupinovou míry mravní a duchovní nejistoty do globálního celospolečenského měřítka.

Upřímný cíl feministické politiky - změna systému

Bouřlivý rok 1968, hnutí undergroundu, ale i občanské iniciativy bojující za lidská práva váže k sobě nepřímo jedna nadčasová otázka: jaké změny jsou možné v daném systému? Jestliže tato otázka je dodnes aktuální například i pro feminismus, jakou inspirací může být v tomto směru rok 1968, underground nebo Charta 77?

Začneme-li od konce, pak feminismus se může poučit a vyvarovat mnohých chyb Charty 77, pakliže si bude vědom nejen onoho dvojího pohledu na lidská práva - v jeho mužském a ženském smyslu -, ale především nebude-li od začátku přistupovat k loajalitě s vládnoucím systémem bez jakékoli koketérie. Feminismus je totiž součástí takových druhů politik, které daný systém i jen zdánlivým "dodržováním" původních ideálů radikálně mění a ve své potenci usiluje o změnu systému! Byla to druhá vlna feminismu, která přišla s kritickým pohledem na společenský systém: "Víra sufražetek ve stávající politické systémy a jejich palčivá touha začlenit se do nich je tatam. Tyto dámy kdysi úzkostlivě zdůrazňovaly, že neusilují o rozvrácení společnosti ani o sesazení Boha. Přestože o tom ujišťovali konzervativce ze všech sil, jejich činy opravdu znamenaly hrozbu pro manželství, rodinu, osobní vlastnictví i stát; svou neupřímností zradily vlastní věc a přispěly k budoucímu neúspěchu emancipace."

Právě tato potencionalita je předpokladem pro porozumění oné neustále vzdorující realitě, tedy proč "muži" jako společenská "avantgarda", tedy podobně jako komunisté, se brání a budou neustále bránit jakékoliv zásadnější změně a proč lze očekávat neustále nový a nový společenský "backlash" - odvetné reakce. Ze stejného důvodu je ale i pochopitelná ona většinová reakce samotných žen, které se chovají podobně jako pseudoobčanská majorita za komunismu, totiž jako "mlčící většina" normalizující svou společenskou rozporuplnost.

Právě schopnost vidět realitu i "ženským" jiným pohledem nám může ukázat, jak se krize Charty stávala krizí politicky mužského pojetí "života v pravdě", krizí mužských apelů "nežít ve lži", výzev omezených pouze na sféru veřejného života a pohlavně jednostranickou mužskou hodnotovou orientací, zaměřenou na angažovanost, která předpokládá existenci dvojí morálky: jednu, která nachází své uplatnění ve veřejné sféře a druhou v soukromém životě. Tedy jinou pro muže a jinou pro ženy.

Je možný feminismus bez surfování na vlnách chaosu?

Jinou inspirací může být pro feminismus i rok 1968, například v tom, že bez položení si hlubších otázek po "povaze moci" hrozí obecně jakékoliv politice (tedy i ženské), že bude vystavena nečekaným efektům mizení moci a její opětovné restaurace!

Další podněty může feminismus načerpat v souvislostmi s otázkami, s kterými přišla západní kontrakultura a český kulturní underground. Právě rozpoznání mechanismů moci systému, které působí například v situaci prolínání se systémem často sebedestruktivně - protože samopohyb systému vyvolává ve zpětné vazbě efekt smrtící smyčky - může vést k hledání nových obranných strategií, aby se feminismus nestal jen sezónní módní politickou značku pro zboží na jedno použití, které však už předem čeká de facto osud radikálního zlevnění v rámci systémového výprodeje. Ani feminismus se totiž nevyhne pokušení atraktivní schopnosti systému kooptovat nejen disent jako politický protihlas, ale především "normalizovat" dissens jako jiný hlas. Nebezpečím této strategie vtažení do systému je právě schopnost degradovat člověka tak, aby přestal být subjektem morálky vidícím rozporuplnost společenského života a stal se "znormalizovaným". Učebnicovým příkladem takového vtažení do systému je například V. Havel, ale i političky zabývající se ženskou agendou, jejichž politické zájmy jsou však závislé na mužích. Proto důslednou obranou před hrozbou normalizace nebo dokonce schizofrenie by měla být snaha nevzdát se duchovní autentické síly a vidět nejrůznější rozpory.

Kontrakultura však položila i nové netušené podněty, kterým lze porozumět právě v souvislostí s teorií chaosu, která naznačuje, že nové typy společenských struktur vznikají samovolně právě na základě stavů, které jsou velmi vzdálené od rovnováhy nějakého daného, například politického genderového systému. Je proto vůbec možný radikální feminismus bez surfování na vlnách chaosu? G. Greerová upozorňuje, že strach ze svobody je v nás sice silný a slova chaos nebo anarchie nás děsí, ale my "opravdu žijeme v chaosu protiřečících si autorit, ve věku konformity bez komunity, v blízkosti bez komunikace." A není dodnes celá česká společnost negativně poznamenaná absencí roku 1968 v podobě druhé feministické vlny, která přinesla elementární zkušenost, že při "hledání politického uvědomění je konfrontace nenahraditelná"?

Příbuznost některých neofeministických a undergroundových pohledů se jeví jako sousedství vizí světa, které daný systém přesahují. Oběma je jim radikálně nové uchopení vztahu mezi sférou osobní a veřejnou, kdy soukromé není pouze vnitřní záležitostí každého jedince, ale "osobní je politické". Subverze undergroundu měla v sobě leccos podobného se subverzí feminismu druhé vlny, která podobně usilovala o vlastní ženskou kulturu a apelovala na ženy, aby byly soběstačné a nevstupovaly do takových oficiálních struktur a institucí, podle nichž je nejsvatější úkolem každé ženy "její povinnost k muži a k dětem". Feministická teoložka Mary Dalyová stojí na platformě "druhé kultury" svým "odchodem od křesťanství", které je příliš svázané s ideologií "první" maskulinní kultury.

Jak si ženy mohou hrát s dějinami

Historik Niall Ferguson, říká, že je pošetilostí pátrat po univerzálních zákonech historie, protože události na jejich základě konstruujeme historii jsou nahodilé a chaotické. Na historii bychom měli tudíž nahlížet spíše jako na "chaostorii" v níž se události v každém okamžiku mohly vyvíjet jinak. Jsme ale ochotni si připustit, že například samotný zrod Charty 77 byl zapříčiněn chaotickým souběhem helsinského procesu détente, americké administrativy J. Cartera, který po svém nástupu do Bílého domu učinil z obhajoby lidských práv pilíř zahraniční politiky, nahodilými českými okolnostmi jako například dlouhodobé působení myšlenek Boženy Komárkové, vliv J. L. Hromádky na Jana Patočku, filosofický přístup L. Hejdánka, politický proces s undergroundem a samozřejmě skutečnost, že mezinárodní pakty, byli oficiálně ratifikovány a publikovány? Není živá historie nikdy nekončícím chaosem bytí?

Bez ohledu na celou řadu výše zdůrazňovaných kritických aspektů či právě s ohledem na ně lze závěrem souhlasit s hodnocením Charty 77, že byla jedním z nejvýznamnějších fenoménů československé historie ve 20. století. Je třeba však zároveň zdůraznit, že i když její postupný rozpad byl nutný a zákonitý, byl nutný pouze ve smyslu duchovním a nikoliv v nějakém zřetězeném slepenci kauzálních dějinných příčin. Vždyť co je to historie? Je to jen vrh kostek, z nichž některé jsou vidět, ale většina z nich spadne záměrně i nezáměrně pod dějinný stůl. Stojí však ale někdy za to některé z nich znovu zvednout a oprášit je, protože v celkovém historickém pohledu pak dokazují, že v každou chvíli existuje vždy několik verzí toho, co se v dějinách mohlo stát nebo stalo. A jednou takovou pozdviženou dějinnou kostkou je Charta žen. Aby znovu nezapadla, je zapotřebí s ní hrát proto takovým způsobem, aby se vytvořila skutečně nová a lepší pravidla, která ji umožní "vrátit" se do společenské hry s redefinovanými hracími pozicemi.

Autor je člen mediální feministické skupiny Meluzína