Konkrétní rozsah násilí proti ženám je neznámý: avšak některé studie odborníků naznačují, že se násilí proti ženám vyskytuje častěji, než se veřejně přiznává. ROSA, nevládní organizace, která pomáhá ženám v tísni, odhaduje, že přibližně každá desátá žena v domácí situaci trpí emocionálním či fyzickým násilím a že třicet procent násilníků má vysokoškolské vzdělání. Ze studie, kterou vypracoval v roce 1998 pražský Ústav sexuologie, vyplývá, že 13 procent žen bylo znásilněno. Manželé a partneři nesli odpovědnost za 51 procent znásilnění, dalších 37 procent znásilnění spáchali muži, kteří patřili mezi známé znásilněných žen a jen 12 procent znásilnění spáchali zcela neznámí muži. Podle policejních statistik bylo v roce 2000 nahlášeno v ČR policii 500 případů znásilnění, avšak Ústav sexuologie odhaduje, že jen 3,3 procenta obětí znásilnění oznámila tento trestný čin policii. Usuzuje se, že případy znásilnění a násilí v domácnostech se v podstatě skoro vůbec oficiálně neregistrují. Podle ministerstva spravedlnosti bylo v ČR během roku 2001 odsouzeno za znásilnění 140 osob.

[Český] zákon neobsahuje konkrétní ustanovení ohledně násilí vůči (manželskému) partnerovi či partnerce, avšak trestní zákon se zabývá jinými formami násilí v domácnostech. Útok se považuje za trestný čin, pokud vede stav oběti k lékařskému ošetřování (v pracovní neschopnosti) po dobu 7 nebo více dní. Pokud trvá lékařská péče méně než 7 dní, útok je považován za přestupek a trestán pokutou ne vyšší než přibližně 80 dolarů (3000 Kč; to je přibližně čtvrtina průměrného měsíčního platu). Opakované útoky nevedou k přísnějším sankcím vůči útočníkovi.

Odborníci na gender studies uvedli, že se ženy stydí informovat policii o znásilnění anebo o tom hovořit a že policie není vybaveno pro to, aby jim byla schopna pomoci, ani co do přístupu policistů ani co do kvalifikace. Avšak ve snaze zlepšit reakci policie a úsilí stíhat tyto trestné činy, ministerstvo vnitra provozuje kursy jak vést protokoly pro vyšetřování násilí v rodinách a sexuálních trestných činů. Policie dál poskytovala výcvik specializovanému personálu pro násilí v rodinách, avšak dosud není v pravidelném styku se sociálními službami ani se zdravotnictvím. Policejní akademie a střední policejní školy zavedly výukový materiál za účelem zlepšení identifikace a vyšetřování násilí v domácnostech a případů sexuálního násilí a také proto, aby se policie naučila chovat citlivě vůči obětem. Vláda provozuje všeobecný program pro zvyšování povědomí ohledně této problematiky a pro prevenci problémů týkajících se obchodu se ženami, zneužívání žen a násilí proti ženám.

Podle Elektry, střediska pomoci pro zneužívané ženy, mohou vyhledávat oběti znásilnění pomoc psychologů prostřednictvím telefonních linek pro pomoc obětem anebo krizových středisek. Mezi krizová střediska, která pomáhají obětem znásilnění, patří Bílý kruh bezpečí, asociace pro oběti trestných činů, která poskytuje zdarma psychiatrickou a právní pomoc, a Riaps, pomocná organizace, která radí osobám, které se staly obětí nějakého traumatu. Podle nevládních organizací je ve většině velkých měst celkem 107 státem financovaných středisek pro znásilněné ženy a ženy, které jsou obětí násilí; místní nevládní organizace poskytují ženám zdravotní a sociální pomoc. Podle nevládních organizací se situace zlepšila, ale stále ještě není v dostatečné množství míst, aby to stačilo uspokojit poptávku.

Veřejná debata o násilí proti ženám se skoro vůbec nevyskytuje, navzdory úsilí ženských organizací zaměřit pozornost veřejnosti na tento problém. Během roku zorganizoval Bílý kruh bezpečí celostátní mediální kampaň s cílem zvýšit povědomí o násilí v domácnostech. Prohlášením v rámci veřejné služby, učiněným v rozhlase a v televizi o tomto problému se dostalo všeobecné pozornosti. Tisk občas informoval o problému násilí proti ženám a o obchodování s prostitutkami.

Pasáctví je protizákonné, prostituce není, i když místní úřady mají právo ji regulovat a zavádět omezení. Ministerstvo vnitra odhaduje, že v sexuálním průmyslu pracovalo během roku asi 25 000 osob. Prostituce a sexuální obchody jsou především v blízkosti hranic s Německem a s Rakouskem, kde je nejintenzivnější mezinárodní automobilová doprava. Zákon zakazuje prodáváním osob pro prostituci, avšak prodávání žen bylo problémem.

Sexuální obtěžování je problémem, jehož existence se přiznává a pracovní zákoník obsahuje definici sexuálního obtěžování a její zákaz. Zákon definuje sexuální obtěžování jako odmítané, nevhodné či urážlivé sexuální chování, jehož přijetí či odmítání by mohla interpretovat zaměstnankyně jako něco, co ovlivní její postavení v práci.

I když zákon zakazuje sexuální obtěžování, ze studií vyplývá, že přibližně polovina všech žen se stala obětí sexuálního obtěžování na pracovišti. Znepokojení ženských organizací ohledně obtěžování žen na pracovišti se dříve ignorovalo nebo bagatelizovalo; avšak v roce 1999 poprvé v historii v ČR vyhrála jedna studentka občanský soudní spor ohledně sexuálního obtěžování.

Podle zákona jsou ženy rovné mužům a v zásadě se ženy těší rovným majetkovým, dědickým a dalším právům jako muži. Podle zákona dostávají ženy stejný plat za tutéž práci jako muži, avšak i když ženy tvoří přibližně polovinu pracovních sil, jsou zaměstnávány disproporčně v profesích s nižším průměrným platem. Průměrná plat žen je asi o dvacet procent nižší než u mužů, i když se tyto rozdíly zmenšují.

Zákon zakazuje diskriminaci podle pohlaví při zaměstnávání žen. Avšak nezaměstnanost žen je asi o třetinu vyšší než nezaměstnanost mužů (10 procent ve srovnání se 7,8 procenty) a disproporčně malý počet žen zastává vedoucí postavení. Zákon o zaměstnanosti z roku 1999 zakázal diskriminaci na základě pohlaví, avšak v praxi směli zaměstnavatelé brát při najímání zaměstnanců v úvahu pohlaví, věk a atraktivnost. Novely tohoto zákona z roku 1999 a 2000 explicitně zakazují diskriminaci v zaměstnání, založenou na celé řadě faktorů, včetně pohlaví, rasy, barvy kůže, sexuální orientace, víry, zdraví a rodinného statutu a opakovaných trestných činů pod pokutou až jednoho milionu Kč. Avšak zaměstnavatelé přesto často využívají takových faktorů, jako je věk, pohlaví a životní styl, při získávání zaměstnanců a při reklamě.