Kdo by nepodporoval vznik židovského státy po všech těch nelidských absurditách, které museli židé zakoušet během staletí, od Egypťanů, od Římanů, od Marie Terezie, od Hitlera? Samozřejmě, že je jejich vlastní stát více než legitimní. Ale málo se mluví o tom, jaké byly prostředky, jimiž bylo proměněno toto právo na vlastní stát v realitu...

Izraelcům pomáhají elektronická média a Bílý dům. Televizní zpravodajství musí shrnout fakta během několika vteřin a sdělovat informace především prostřednictvím pohyblivých obrázků. Televizní zpravodajství se málokdy vrací v čase a poskytuje pro konflikty, jako je konflikt Izraelců a Palestinců, řádný kontext. A vzhledem k tomu, že záběry násilí z Blízkého východu jsou kolem nás už tak dlouho, mnozí předpokládají, že všichni znají celou tuto historii. (Většina lidí se ale asi ani nezajímá o to, co se děje v tomto vyprahlém prostředí silných náboženských emocí...) To pak vede k rychlému závěru, že jsou Palestinci jen samí fundamentalisté, stejně jako všichni ti Attové a další podivíni, a chudáci Izraelci jsou jen oběti jejich sebevražedného šílenství.

Lidi však nepomyslí na to, že na Blízkém východě existuje více než 3,7 miliony palestinských uprchlíků a mnoho dalších jich žije po celém světě - a tito lidé chtějí právo navrátit se domů. Stejně, jako to učinili židé po holocaustu. Během arabsko-izraelské války, která následovala v roce 1947 poté, co Palestinu rozdělila na arabský a na židovský stát, uprchla vlna Palestinců - mnozí z nich vyhnaly z jejich domovů židovské jednotky.

Poté, co v roce 1967 vypukla nová arabsko-izraelská vláda, další vlna Palestinců přišla o své domovy - mnoho z nich už napodruhé. Izrael rozšířil své území a 300 000 Palestinců opustil západní břeh Jordánu a pásmo Gaza, většina z nich se usadila v Jordánsku.

Izrael neústupně trvá na tom, že se Palestinci a jejich potomci nesmějí vrátit. Izraelským receptem na řešení tohoto problému je, aby byli všichni uprchlíci absorbováni do arabských zemí...

Spojené státy se postavily na stranu Izraele a požádaly vedení Palestinců, aby se "vzdalo" práva na návrat uprchlíků.

Samozřejmě, že je arabský svět rozhněvaný, že je mu vnucován tento násilný, hromadný exodus obyvatelstva, které žilo v Palestině po dlouhá staletí!

Palestinci nebyli vinni tím ani nenesli odpovědnost za to, že židé neměli vlastní zemi. Palestinci přišli do Palestiny stovky let poté, co byli židé vyhnáni ze své zaslíbené země. Proč by měli najednou přijmout, že mají bývalí obyvatelé jejich vlasti tuto zemi dostat zpět? A co je ještě horší: nejenže se tito noví příchozí rozhodli přistěhovat se zpět, ale ještě se rozhodli zbavit se těch, kteří v této zemi nyní žili... Izrael vznikl na základě politiky znepříjemňování života palestinské komunitě, vyhánění Palestinců z jejich domovů, systematického ničení jejich osobních olivových plantáží a osad. Izraelci byli iniciátory tohoto konfliktu, nikoliv jeho prvními obětmi.

Kolik lidí si položí onu nesmírně důležitou otázku: pročpak asi přistupuje tolik Palestinců na extrém spáchat sebevraždu tím, že odpálí bombu v kavárně s židy? Jestliže se tolik Palestinců stává sebevražednými atentátníky, je to proto, že v celém palestinském národě vládne všeobecné zoufalství. A buďme rozumní, taková abnormalita musí mít někde kořeny. A zde sdělovací prostředky selhávají.

Obyčejným lidem, masám, chybí kontext, na jehož základě by mohly řádně hodnotit události - a ten kontext by měly poskytovat sdělovací prostředky. Málokdo je podrobněji seznámen s historií nekonečného konfliktu na Blízkém východě, a tak většina lidí reaguje jen na základě naprosto útržkovitých informací.

Říká se, že historii píší vítězové. Historii, která teprve vzniká, taky píší vítězové. Izraelci jsou už dlouhé desítky let v tomto konfliktu zjevnými vítězi. Ve Spojených státech stojí na jejich straně mediální průmysl, Izrael podporuje jeden celý stát (USA) a financuje izraelskou věc. Lidé také mají všeobecně pocit, že po holocaustu mají židé mimořádné právo na to, aby byli odškodněni za dlouhá staletí, kdy je Evropané pronásledovali.

Ve Spojených státech žije více židů než v samotném Izraeli. Velký počet z nich je velmi úspěšných. Mnoho židů zastává čelná postavení ve sdělovacích prostředcích a v politice. Nelze říct, že by existovalo nějaké složité spiknutí ve prospěch propagandy izraelské věci, avšak existuje přirozená inklinace k tomu lépe chápat izraelský úhel pohledu. A oni samotní - američtí židé - jsou jen produktem svého vlastního prostředí, odrážejí to, co slyší od svých známých a ze sdělovacích prostředků.

Většina amerických židů ví málo o realitě života na Blízkém východě - vědí jen to, co jim řeknou vedoucí židovští představitelé a co vidí v mediálních stereotypech. Pro americké židy je dnešní mapa Izraele, s rozšiřujícími se hranicemi a účinnou vojenskou kontrolou Jeruzalému, západního břehu Jordánu a pásma Gazy, plna hesel o jednotě a nutnosti obrany. Pro americké židy je nyní Izrael ohrožován nelítostným terorismem, který hrozí židům v Izraeli novým holocaustem. Dojde-li k válce, bude to z jejich hlediska obranná válka.

A tady je dilema, jemuž židé nyní čelí. Po více než celé jedno století se v Evropě a v Americe židé pyšnili svou etickou tradicí. Židé stáli v čele četných hnutí za sociální spravedlnost, od boje za lidská práva až po feminismus, a v širší mezinárodní aréně podporovali lidská práva. Pro většinu amerických židů je židovská totožnost definována prostřednictvím témat lidského pokroku a spravedlnosti. Existuje-li v současném světě židovský mesianismus, lze ho najít tady, v aréně lidských záležitostí, v rozšiřování společnosti pro každého a v úsilí v zájmu dobra. I po holocaustu, a možná i kvůli němu, zůstal tento impuls silný. Na židovském společenství po holocaustu je právě fascinující, že si odmítlo zoufat nad lidmi, přestože by bylo zoufalství židů po zkušenostech z druhé světové války naprosto přirozené.

A dále. Odmítnutí si zoufat přijali židovští myslitelé po celém světě a vytvořili tradici kritického myšlení, která soupeří s kulturní tradicí všech ostatních komunit a pravděpodobně je všechny předčí. Součástí této tradice byli i američtí židé, jak je zjevné z jejich práce na univerzitách, ve výzkumných ústavech a jako poradců pro vládu i pro průmysl.

Právě proto jsou záběry ozbrojených vrtulníků, které střílejí do palestinských osad, tak znepokojující a je tak obtížné se s nimi vyrovnat. Jaké hledání spravedlnosti či jaké kritické myšlení je schopno dovolit tuto vládu teroru? Jak může tak inteligentní, tak artikulovaně se vyjadřující společnost náhle skandovat zbožná hesla a ignorovat realitu moci, která možná, zejména vzhledem k tomu, že má Izrael jaderné zbraně, nebude mít žádné hranice?

Vždycky existuje výmluva, že jsou Palestinci teroristé a že dokonce posílají děti, aby sebevraždou vyhodili židy do povětří.

No ale pravda není tak jednoduchá. Palestinci se stali mesmerizovaným národem, který je ochoten dát život za ukončení existence toho, co považují za represivní, okupační stát. Stát, kterému je dovoleno, aby se choval rasisticky, vzhledem k výrokům (nepředstavitelným na dnešním moderním Západě) politiků i jiných osob ve sdělovacích prostředcích na adresu Arabů. Stát, který je diskriminuje dokonce o ohledně množství vody, jaké smějí dostat! Stát, který je ovládá, jako by to byli cizinci a zločinci.

Jsou-li dnes Palestinci absolutně hypnotizováni proti izraelským židům, je to proto, že všichni cítí, že mají něco společného: něco tak nesmírně silného proti těm, které považují za utlačitele, takže jsou ochotni v důsledku toho zemřít. Musí to být nesmírně hluboké zoufalství. Je to důsledek mnoha desetiletí přehnaného izraelského jednání vůči nim.

Potřeba židů mít svůj vlastní stát a i přístup k vlastním posvátným místům je přijatelná. Ale to, jakým způsobem židé toto právo získali, bylo z morálního hlediska zanedbáno. Mělo dojít k dohodě s arabským světem ohledně určitého území a přístupu k posvátným místům, nemělo se to získávat mocí tanků. A i kdyby si toto právo Izraelci vymohli silou tanků, neměly se vyhánět rodiny z domovů, zabíjet odpůrci a potlačovat celý národ. Začalo to všechno špatně. A dál to pokračovalo stejně špatným způsobem po celá desetiletí.

V Izraeli je nyní zapotřebí, aby to někdo přiznal a pokusil se uzavřít s Palestinci skutečnou dohodu. Je nutno zastavit příchod ruských rodin se vzdálenou vazbou na judaismus. Je pravda, že palestinské úřady chtějí příliš mnoho, ale to je proto, že takovým způsobem mohou zůstat u moci. Arafat nemá zájem na tom pokusit se konflikt řešit, protože pak by byl nahraditelný. Šaron také nemá zájem na vyřešení konfliktu, v důsledku součinnosti jeho osobního soupeření s Arafatem, jeho vojenské duše a jeho ortodoxních tendencí.

Jako nechtění obyvatelé Evropy, kteří byli ve třicátých a ve čtyřicátých letech minulého století segregováni, ponižováni a vražděni po milionech, neměli židé jinou možnost než založit si na Blízkém východě vlastní stát.

Avšak Palestinci se stali obětí tohoto evropského sylogismu. Je to bezbranný národ, z něhož se stali vytvořením státu Izrael uprchlíci. Triumf pro židy. Katastrofa pro Palestince.

Avšak katastrofa holocaustu už dávno zmizela. Izrael rozšířil své hranice a touha po moci v něm, jako u každého jiného státu, dávno nahradila jeho etické právo na místo na slunci.

Palestinská katastrofa se mezitím prohloubila, se ztrátou území i s rostoucím počtem uprchlíků. Izrael nabízí mír jako základ pro bezpečnost a spravedlnost, jenže podrobnosti nejsou příliš lákavé. Mapa konečného vyrovnání s Palestinci, kterou nabídl Ariel Šaron, příliš silně připomíná segregovaná evropská ghetta, v nichž žili židé během skoro celé evropské historie a jejichž obnovení ve dvacátém století vedlo ke katastrofě.

Zároveň, stejně jako když válka v Afghánistánu měla pozitivní vedlejší účinek, že se rozložil krvavý a ďábelský režim Talibánu a možná zřejmě byl i zlikvidován samozvaný mstitel Arabů bin Laden, není vyloučeno, že by mohly útoky Izraele vést k pádu zkorumpované, brutálně represivní vlády Jásira Arafata.

Není pochyb, že Arafat je zločinec u moci, muž, jehož správa jeho vlastní země znamená, že nutí národ, aby mluvil jediným hlasem, je vždy ochoten krutě zatočit se všemi disidenty a přísně ovládá všechny sdělovací prostředky (které jsou mu oddány, asi tak jako moskevská televize byla v minulém století oddána sovětskému vedení). Arafat bezpochyby z nynějšího konfliktu profituje. Plány na další volby a příslib přijmout ústavu, která by omezila Arafatovy výkonné pravomoci, byly odloženy v důsledku pokračující krize v palestinských autonomních oblastech. Arafat potřebuje atmosféru krize, aby si mohl dál vynucovat naprostou, slepou oddanost od celého obyvatelstva.

Palestinci potřebují změnu vlády. Pravděpodobně potřebují Hanan Ashrawi, ženu, kteráá se odvážila veřejně kritizovat zkorumpovanost Arafatovy vlády i jeho praxi vraždění odpůrců, a jejíž tvář je vidět na světových televizních obrazovkách jako zástupce palestinské kauzy už deset let. Nabízí čerství, modernější pohled.

Asi čtyřicet procent ročního rozpočtu Palestinské samosprávy, ve výši asi 800 milionů dolarů, jehož zdrojem jsou většinou zahraniční finanční dary, se "ztratila" v důsledku korupce a protekcionářství.

Arafat vládne s pomocí množství bezpečnostních a výzvědných organizací, které mají celkem asi 40 000 zaměstnanců.

Mezi ně patří mocná Zpravodajská agentura pro preventivní bezpečnost, vojenská rozvědka, státní bezpečnost (ta provádí běžné bezpečnostní operace), zvláštní bezpečnost (ta sleduje opoziční skupiny), a elitní prezidentská garda "Force-17".

Dále existuje Všeobecná rozvědka (bojuje proti vnitřní subverzi), vojenská, civilní a námořní policie - tato poslední má pobočky i v Gaze a na (vnitrozemském) západním břehu Jordánu.

Před nynějším palestinským povstáním argumentovali mnozí Arafatovi kritikové, že Palestinská správa - se silně rozvinutými bezpečnostními a rozvědnými organizacemi a s nerozvinutými občanskými institucemi - není ničím jiným než nástrojem na útlak palestinského obyvatelstva pod izraelskou okupací.

Tento dojem potvrzovala zjevná bezmoc palestinského soudnictví i zákonodárství. Vedlo to skupinu dvaceti palestinských univerzitních učitelů a členů Legislativní rady, aby publikovali dopis, v němž odsoudili svého politického představitele za to, že "otevřel dveře široké korupce a vykořisťování palestinské veřejnosti".

Většina signatářů tohoto dopisu byla bez soudu uvězněna!

V izraelsko-palestinském konfliktu máme situaci, kdy se znovu a znovu přehrává tentýž starý příběh, takže si ho už nevšímáme. Už nás to ani nezajímá. Většinu z nás nudí poslouchat každý den řeči o naději v konfliktu na Blízkém východě, o mírových rozhovorech, o sebevražedných atentátnících, o bombách, odpálených formou odplaty, a tak dál.

Američané, hlavní důvod, proč smí Izrael existovat, mají pocit odcizení od arabského světa; židovský svět je součástí jejich vlastní kultury.Vidí strašlivé bomby, které usmrcují nevinné civilisty, přičlení si k tomu vlastní zkušenosti s Araby a samozřejmě, pociťují solidaritu s Izraelci.

Evropské sdělovací prostředky, s výjimkou České republiky a pochopitelně i většiny německých médií, informují o hrůzách na Blízkém východě z obou stran. Evropská média jsou téměř jedinými sdělovacími prostředky na světě, která zveřejňují nespravedlnosti a zločiny, páchané proti Palestincům.

Bude to zřejmě ještě trvat dlouho, než se zbavíme oněch téměř nyní povinných každodenních titulků o nejnovějších úmrtích ve Svaté zemi...