Myslíte si, že jde o Izrael?

Ani omylem, je to Československo 1918. Čeští Němci, původně poddaní českého krále, odmítli vznik republiky atd. V tomto textu budu poněkud přehánět - už vidím, jak se bude mnoho lidí (například Emanuel Mandler a jeho nohsledové), hněvat, ale nešť. Chtěl bych tímto textem jen vyprovokovat určitou diskusi, v jejímž světle možná budeme některé skutečnosti lépe vidět.

Díváme-li se na dramatické dění na Středním Východě, nic potěšujícího tam nespatříme. Po padesáti letech "soužití" se situace mezi Izraelem a Palestinci dnes zase jednou nejvíc podobá válce. Denně mrtví, denně odveta za odvetu, denně vzájemná obviňování. A východisko se moc nerýsuje. Palestinci říkají, že Izrael nemyslí žádné svoje návrhy vážně, chce jen území a všechno ostatní je lež, vždyť bourá naše domy, zabíjí naše vůdce, vraždí na ulicích děti, které házejí kameny na vojáky... Izrael říká, že Palestinci ještě nedodrželi ani jednu dohodu, jejich teroristické organizace nikdy neodvolaly své názory a nadále sebevrazi zabíjejí nevinné lidi na svatbách a v kavárnách, objevují se lodě se zbraněmi a raketami... Circulus vitiosus. Začarovaný kruh.

Můžeme stranit těm a nebo oněm a podle toho si zafandit. Můžeme si události vykládat rozličně. Například: eskalace slouží nejvíc Izraeli, respektive těm v Izraeli, kdo se stejně s Palestinci dohodnout nechtějí, je tu nápadná souvislost s antiteroristickou kampaní USA, dnes je "teroristická" technika boje nepopulární a to právě Mosad chtěl docílit... Anebo naopak, protože byli zasaženi nejoddanější spojenci fundamentalistických palestinských předáků, tj. bin Ladin a jeho Kaidá, přecházejí tito do zoufalého náporu, protože doufají, že se jim takto dostane větší podpory od zatím zdrženlivých arabských režimů... Věří, že v případě skutečného konfliktu mezinárodní mínění převáží na jejich stranu a vymůže jim to, co jim židé nechtějí vrátit.

Obávám se, že všechny tyto kalkulace mohou být poněkud pravdivé, ani jedna docela. V roli advokáta diaboli pokračuji: v té malé zemi došlo po porážce frustrované menšiny, která se přidala (nemá cenu debatovat, zda jen devadesát procent nebo devadesát dvě procenta) k poraženému nepříteli, k zásadnímu a krutému rozhodnutí: chtěli jste nás vysídlit na Sibiř a zbytek zgermanizovat (slova Heydrichova) a volali jste Heim ins Reich, dobrá, to první neprošlo, to druhé projde - půjdete domů do říše. Došlo k odsunu.

Dnes, po padesáti letech, jsou vztahy mezi Německem a Českou republikou, jak si všichni politici notují, až dosud ty vůbec nejlepší. O odsunu se diskutuje, ale nestřílí se a odsunutí do Čech jezdí, existují společné organizace, někdo je placen rovnou, ale to je jedno. Je mír.

Neudělal Izrael náhodou tu největší chybu v roce 1949, když po útoku všech arabských států a jejich porážce nebyl dost důsledný a "neodsunul" všechny Palestince? Mnoho jich, vylákáno nesvědomitými arabskými předáky, odešlo samo, ale "odsun" to nebyl... Možná by dnes, po padesáti letech, existoval nějaký izraelsko-jordánský Fond budoucnosti a nějaký Emanuel Mandler by stále v Jerusalem People's Gazette psal o tom, že odsun je smutnou kapitolou izraelských dějin, zatímco obě země by si v pohodě vyměňovaly studenty a zboží.

Možná je někdy lepší razantní a zdánlivě příliš drsné řešení - jak říkají právě Němci - lieber ein Ende mit Schrecken, als die Schrecken ohne Ende...