Falešné teze sociální politiky a falešné závěry konsensuální demokracie

Vít Zvánovec

Již ústřední teze Sociální doktríny je falešná, neboť vychází z přesvědčení, že úplně na všech politikách, včetně sociální, se lze shodnout v rámci celého politického spektra. Ačkoliv nelze popřít, že model konsensuální demokracie (Rakousko před Jörgem Haiderem) má své výhody, v poslední době převážily jeho zápory. Nemá-li být politika vyprázdněnou a bezobsažnou činností, musí být střetem idejí. Lid musí ve volbách či v referendu rozhodnout, zda si přeje zachování a další prohloubení sociálního státu, či jeho demontáž apod. Je vysoce pochybné, zda má sociální demokracie obětovat svůj program sociálního státu ve prospěch konsensu s pravicí, v němž jsou dokonce obětovány i závazky ČR vyplývající z Evropské sociální charty.

Např. čl. 1 bod 1 Evropské sociální charty stanoví, že cílem státu musí být dosažení plné zaměstnanosti. Co si má volič pomyslet o odmítnutí mezigenerační solidarity?

Tak ambiciózní materiál nelze napsat bez úzké součinnosti s experty na dotčené obory. Návrh sociální doktríny však úplně pomíjí výsledky právní vědy, zejména právní terminologii a instituty. Sociální práva jsou součástí lidských práv - nestojí v juxtaposici. Jak může být Sociální doktrína garancí lidských práv? Tou může být jen zákon, a to ústavní, zakotvující instituce na jejich ochranu, nikoliv politický dokument. Některé věty dokonce svědčí o tom, že autoři tohoto programu nemají o českém právním řádu ani potuchy: "Uplatnění práv člověka předpokládá současně plné respektování jeho osobní odpovědnosti a povinností plynoucích z demokraticky přijatých zákonů." Vysvětlení - nejdůležitější české zákony nebyly přijaty demokraticky (občanský zákoník, zákon o rodině, zákoník práce, občanský soudní řád, trestní zákon, trestní řád a správní řád), dnes však schvalovat zákony jinak než demokraticky není možné. To zaručuje ústavní pořádek. "Občan má právo na to, aby stát přesně a jasně definoval a zaručil základní sociální práva ?" Jak se tohoto práva bude domáhat?

Použitá rádoby terminologie nesvědčí o hlubokých znalostech autorů. Co je to "sociální vyjednávání"? "Tržní demokracie"? "Neformální ekonomika"? "Tržní subjekt"? Všeobecná deklarace lidských práv rozhodně není mezinárodní úmluvou ratifikovanou Českou republikou. Ve skutečnosti se jedná o nezávazné doporučení - soft law, byť někteří teoretici mezinárodního práva veřejného hovoří o její závaznosti jakožto právního obyčeje. Dle tvrzení autorů "Právo na svobodu sdružování zahrnuje i právo na kolektivní vyjednávání a petiční a jiná práva s tím spojená." Pomineme-li už to, že svoboda je druhem práva, tak právo na kolektivní vyjednávání, ale zejména petiční svoboda, jsou samostatnými lidskými právy, neodvislými od spolčovací svobody. Perlou je teze: "registrace má jen evidenční význam". "Principu reciprocity" se vždy říkalo "princip zásluhovosti". O nesprávnosti pojmu neziskový sektor se již napsalo mnoho, takže další vysvětlování je jen škoda slov.

Pod poněkud zavádějícími návrhy konkrétních opatření, např. "protidiskriminační zákony musí být přijaty ve všech oblastech společenského života", si lze jen obtížně představit, co konkrétně znamenají. To platí např. pro "růst investic společnosti do zdravotní péče". Zde nejde o nic jiného než o líbivou frázi. Sociální politika je založena na humanismu. To by opravdu nikoho nenapadlo. Co to jsou "potřebné podmínky pro vstup do manželství a narození dětí", "ochrana a pomoc všem dětem a mládeži proti vykořisťování", kterou má stát zajišťovat? Mezinárodní pakt o hospodářských a sociálních právech přitom v čl. 10 (nikoliv v čl. 8) bod 3 hovoří o "hospodářském a sociálním vykořisťování".

Návrh sociální doktríny je mnohomluvný, konstatující neobjevné známé pravdy (např. "Sociální politika je investicí do lidí" "Svoboda jedince je ohraničena svobodou jiných lidí.", bez návrhu konkrétních programů. Některé "známé" pravdy však již tak nepochybné nejsou: "Vzdělání se stává nezastupitelnou složkou kultivace osobnosti jedince i občana a také zásadním předpokladem jeho uplatnění na trhu práce." Teprve stává? Ono zatím není? K čemu slouží opsání závazků z mezinárodních úmluv?

Repetitio je sice mater studiorum, ale v koncepčním materiálu místo nemá. Ze všech výše psaných důvodů by proto tento dokument, tolik připomínající obdobné materiály bývalého režimu, měla vláda odmítnout jako celek.

Autor pracuje v právním oddělení ČMKOS

Podoba budoucí koalice aneb jak pejsek s kočičkou vařili dort

Štěpán Kotrba

Prosazovat potřebnost strategií (dlouhodobých koncepcí) v České republice je obtížná, téměř sisyfovská práce. Přesvědčili se o tom všichni, kteří odmítají tezi o trhu bez přívlastků, "bolševismu" jakéhokoliv plánování (plánují i ty největší "kapitalistické" koncerny) a další teze tržně komsomolských liberálů. Odnaučili jsme se (a pohříchu i ve svém soukromí) myslet v horizontech delších než jeden, dva, nejdéle čtyři roky. Naše myšlení ovládly volební cykly a v předtuše oné politické menstruace s námi hárá pokušení poměřovat budoucnost dny ubíhajícími do termínu nejbližších voleb. Přitom existují dlohodobé, koncepční výhledy, bez kterých se ekonomika a společnost neobejde. Dá se říci, že platí přímá úměra mezi investičními náklady, životností a dlouhodobostí plánování. Sociální politika se plánuje na desítky let - dnes stále ještě požívají důchodci výhod výměry svých důchodů díky konceptu z "hluboké totality" a na stejně "totalitní" zdroje přispívají dnešní zaměstnanci i podnikatelé. Systém přes mnohé inflační a věcné korekce funguje - prozatím - relativně stabilně, i když ne dlouho to ještě bude trvat. Vinu na budoucím zroucení nese totiž počet let, po které jsou současní senioři příjemci dávek. Průměrný věk se totiž díky zdravotnímu sytému prudce zvýšil a s hodnotou 74,5 let je ČR na jednom z nejvyšších míst v Evropě. Řešení přitom neexistuje a jakékoliv debaty o zvětšení procentního daňového zatížení pravicové strany jednoznačně odmítají a poukazují na nutnost "kapitalizace" a "personalizace" - tedy na opuštění solidárního systému se všemi riziky "komerčního" provozu důchodového systému. Jako kdyby neměly zářný příklad neefektivně a byrokraticky náročně působícího systému zdravotního pojištění v desítkách "komerčních" pojišťoven, když stejně se všechny musí "bavit" s VZP. Stejně nehostinným prostorem pro politickou dohodu je energetické plánování. Argumenty se potácejí na pomezí mezi čarodějnictvím a futurologií, technologickou a průmyslovou koncepci nejsme schopni předvídat díky prudkému rozvoji hi-tech sektoru a neujasněnosti podmínek, za kterých bude fungovat budoucí EU s jednadvaceti členskými zeměmi, militantní ekologové znejasňují diskusi falešnou argumentací o alternativních zdrojích a populističtí Rakušané znejisťují iracionálními argumenty budoucnost evropské jaderné energetiky. Před časem se v pražských médiích vyděsili, když z ministerstva průmyslu prosákla "poplašná zpráva" o budování další jaderné elektrárny... Všechny ale vzápětí uklidnilo, že se jednalo "pouze" o dlouhodobé strategii ministra Grégra, nepředpokládající realizaci dříve než v roce 2030. Všichni si oddychli a počítali, kolik čilému, rtuťovitému staříkovi bude let v roce 2030. Od té doby je ticho po pěšině.

Stejně tak důležité jako dnes se bavit o atomové elektrárně kdesi v polích u Ostravy je čtení koncepce sociální doktríny, jejíž realizace se předpokládá po zdlouhavé a náročné oponentuře a hledání jakési dosud netušené shody odborné i politické. Sociální doktrína předpokládá mimo jiné i změnu koncepce politiky většiny stran z bojově či "soutěživě - konkurenční" na "tematicky konsensuální", což za daného stavu rozložení politického spektra a stavu práce na politických programech (ČSSD - dlohodobý do roku 2015 hotovo, střednědobý 2006 čerstvě dohotoveno, volební 2002 v tvorbě; ODS - dlouhodobý neexistuje, střednědobý a volební 2002 provizorně hotovo; US - v troskách díky konci 4K; KDU-ČSL - v troskách díky konci 4K; dílčím způsobem nekonzistentně rozpracováno v oblastech volebního zájmu 2002; 4K - pohřbeno na smetiště dějin; KSČM - provizorně hotovo, ODA pohřbeno na smetiště dějin; CZ tragédie; N v plenkách...) se jeví záměrem utopickým, ne li přímo bláznivým. Přitom na nové podobě sociální politiky a fungování sociálního servisu je nutné se dohodnout, neboť není možné měnit neustále zákony; není možné nevědět dnes, kolik peněz zbude na důchody zítra, pozítří, za deset či dvacet let. Není ani možné vést nekonečné debaty ve sněmovně nad každým paragrafem každého zákona a svádět "líté boje" či tiché "kuhhandly" o každé slovíčko. Každý z nás dnes přispívá do solidárního systému (více či méně - podle možností i poctivosti) a očekává, že stát mu jeho peníze zhodnotí (více či méně - dle stejných kritérií) lépe, než by tomu bylo v komerční bance na vázaném účtu povinného důchodového spoření (a při nespoření či vytunelování banky pak následuje "osobní odpovědnost za rozhodování" a stáří v bídě...). Je tedy poctivé říci občanovi i voliči JAK a KUDY se bude ubírat politická debata o sociální politice, jejíž horizonty překračují rámec volebního období. Je poctivé mu to říci před volbami, aby se mohl ODPOVĚDNĚ a INFORMOVANĚ rozhodnout. Potud je všechno v pořádku.

V pořádku přestává být, jestliže tým, tvořící podobnou doktrínu, je stejně nekonzistentní jako dnešní sněmovna. A tak vedle téměř doslova opsaných pasáží ze středně - či dlouhodobého programu současné vládní strany (autoři Hiršl, Potůček, Machonin, Pleskot a spol. s víceméně korigovanými socialistickými východisky) se text hemží nekonzistentními vpisky autorů, kteří se podílejí v současné době na "reformování" školské politiky cestou zavedení školného pro Unii svobody (Valenčík). Líbivé fráze o "lidském kapitálu" ale mají jen jeden cíl, který nedávno v Parlamentu demonstroval na semináři poslanec Matějů (US): omlátit ho o hlavu odpůrcům zmiňovaného školného. Jako argument pro realizaci vládní školské politiky neobstojí. Paradoxem je, že od školného se jednoznačně distancovala ČSSD na nedávné programové konferenci i resortní ministr Eduard Zeman, cestou oficiálního vyhlášenení lídrů od něj odstoupila i sama Unie svobody v panice z ostře negativní reakce studentů i některých vysokých škol, takže dnes je to soukromý koníček poslance Matějů a pana Valenčíka. Jedinou stranou, která prosazuje školné, je v současné době KSČM, kde působil dříve Radim Valenčík jako poradce předsedy J. Svobody... Tato nekonzistentnost, projektovaná i do textu Sociální doktríny, pak odpovídá myšlenkovou svěžestí i svou rétorikou věku nadpoloviční většiny autorů, kteří jsou sami za hranicí příjemců dávek ze zmiňované politiky... Nelze se divit, že pejsek s kočičkou chutnou krmi neuvaří a je s podivem, že garant textu prof. Potůček nedokázal nejkřiklavější rozpory odhalit a editovat dříve, než materál opustil jeho computer - a dostal se tak i do naší redakce. Předvolební "sociální diplomacie" se nedá provádět křiklavě, jak v Prodané nevěstě: "Proč bychóóm se netěšili, když nám pánbůůh zdraví dáá, zdraví dáá..."

Nevyčítal bych dokumentu právní nedostatečnost, neb jsem si vědom, že právní terminologie by naprosto znečitelnila text, jehož příjemci ani autoři až na vyjímky právníci nejsou. Srozumitelnost jedné teze dokumentu ale je bohatě vyvážena nesrozumitelností a juxtapozicí k tezi druhé - to jsou věcné rozpory, které je nutno textu vytknout. Z textu není navíc patrné, zda se jedná o rozpracování sociální politiky z programu ČSSD, či zda je to již materiál, konzultovaný jako "pravděpodobně povolební" s politiky čtyřkoalice a ODS, čemuž by odpovídal i spolupředkladatel - Výbor pro zdravotnictví a sociální politiku Senátu pod vedením senátorky MUDr. Zuzany Roithové, zvolené sice za čtyřkoalici na návrh KDU-ČSL, blížící se svými názory ale spíše k US... Z dílčích informací redakce se k materiálu netváří příznivě ani "druhá vláda" - Českomoravská komora odborových svazů, jejíž makroekonomičtí experti materiál odmítli jako "učesaný do plešata", všeříkjící a tudíž nicneříkající.

Jak je vidět, v České republice se jakýkoliv konsensus, včetně tvorby povolební koalice nerodí snadno, ale spíše v rukou chirurga - v krvi, bolestech a potu. Případně za plného umrtvení pacienta. Není sporu o tom, že NĚJAKOU KONCEPCI tato republika potřebovat bude. Jaká koncepce to ale bude, bůh ví. Že to nebude koncepce z dílny Socioklubu a Senátu, je (přes autoritativní osobu předkladatele k diskuzi - ministra práce a sociáloních věcí Špidlu) více než zřejmé. O koalicích se totiž přemýšlí až po volbách.

Poznámka JČ: K diskusi o tomto dokumentu se jistě podrobněji vrátíme několikrát, nyní jen stručně: Pana Valenčíka, prosazujícího školné pro české univerzity, bych rád upozornil na tento článek, shrnující kontroverzní zkušenosti se zaváděním univerzitního školného ve Velké Británii. Co se týče důchodového zabezpečení a důvodů, proč jsou v ČR velmi vysoké daně a odvody na sociální pojištění: potíž je, že vlády Václav Klause "rozdaly" či nechaly znehodnotit v rámci několika vln privatizací a kupónových spekulací státní podniky, které byly v té době de facto jediným majetkem a jedinou investicí občanů - a tím i úsporami občanů na stáří, a vzniklé finanční břemeno uvalil na mladší generace. O tom více např. zde a zejména zde. Otázkou ovšem je, zda v ČR, v zemi, kde se skoro všechno rozkradlo, by byl realizovatelný tak sofistikovaný a moderní systém, jaký navrhoval před lety ekonom František Nepil - v ČR žádný kvalifikovaný finanční dohled neexistuje dodnes.

SOCIÁLNÍ DOKTRÍNA ČESKÉ REPUBLIKY

Září 2001

OBSAH

• Úvodem
• Východiska
• I. Poslání a základní funkce české sociální doktríny
• II. Hodnotová východiska české sociální doktríny
• III. Lidská a sociální práva - základní osnova sociální doktríny
• IV. Priority sociální doktríny
• V. Způsoby uplatňování sociální doktríny v praktické sociální politice
• Závěrem

ÚVODEM

Práce na tomto programovém dokumentu probíhaly bezmála tři roky a podílely se na nich desítky odborníků, představujících různé instituce, vědní disciplíny i názorové proudy. Všechny je spojovalo přesvědčení, že stávající sociálně politická praxe citelně postrádá dlouhodobě orientující vodítko. Předpokládáme, že tento dokument může představovat minimální společné programové východisko pro tvůrce a realizátory sociální politiky českého státu v budoucím období. Nabízíme jej proto k diskusi, kritickému posouzení a případnému přijetí celé politické a správní reprezentaci České republiky bez ohledu na příslušnost k té či oné politické straně, resortu, úrovni státní správy nebo sdružení. Věříme, že se stane východiskem dlouhodobé koncepční práce směřující k tomu, aby budoucí česká sociální politika dostála měnícím se nárokům doby i očekáváním samotných občanů.

VÝCHODISKA

Česká sociální doktrína se opírá o hodnotová východiska, daná zakotveností v evropském kulturním a myšlenkovém prostoru. Elementární požadavky jsou na ni kladeny z hlediska zajištění základních lidských a sociálních práv. Promítají se do ní i nové akcenty a ambice reflektující dosavadní průběh sociální reformy a měnící se společenskou realitu ve světě i u nás.

Stále naléhavěji je Česká republika konfrontována s některými nepříznivými vývojovými trendy: společnost stárne (hlavně proto, že se snižuje porodnost a trvale stárne populace), roste a diferencuje se riziko nezaměstnanosti, zvyšuje se počet rozvodů, osamělých rodičů, a stále častěji selhává ve svých funkcích rodina. Vzhledem k těmto trendům i vzhledem k rostoucím rizikům nezaměstnanosti a příjmovým nerovnostem se vynořuje problém chudoby a sociálního vyloučení. Sociální politika se v současnosti zaměřuje na eliminaci výše uvedených rizik a dosáhla nesporně řady pozitivních výsledků. Jejím nedostatkem je však skutečnost, že spoléhá převážně na přerozdělování a je zaměřena hlavně k odstranění negativních důsledků zmíněných rizik. V důsledku toho není dostatečně aktivním a dynamizujícím prvkem ve vývoji společnosti. Mnoho lidí se proto dostává do pasti závislosti na sociálních dávkách, někteří je dokonce zneužívají, zatímco jiní postrádají účinnou podporu ze strany společnosti. V budoucnu bude třeba účinnějších strategií.

Sociální doktrína představuje základní orientaci pro tvorbu takové sociální politiky, která poskytne garance základních nezadatelných lidských a občanských práv a současně bude i sociálně integrujícím prvkem, stejně jako prvkem aktivujícím a dynamizujícím společenský vývoj žádoucím směrem. Sociální politika vytváří rámec, jehož prostřednictvím stát umožňuje svým občanům, aby se cítili pro společnost užitečnými a cennými členy, podporuje dlouhodobou prosperitu společnosti a prosazuje solidaritu, stabilitu a legitimitu společenského řádu a tím upevňuje sociální soudržnost společnosti. Tyto cíle jsou navzájem provázány - starost o rozvoj lidského potenciálu je základní strategií, od níž se dosažení těchto cílů odvíjí. Sociální politika je investicí do lidí a tím i investicí do sociálního a ekonomického rozvoje společnosti. Perspektiva takové sociální politiky je perspektivou dlouhodobé prosperity zajišťované především sociálními investicemi do lidského potenciálu. Tato perspektiva musí převážit nad hlediskem krátkodobého zisku, hledajícím okamžité úspory v oblasti vkladů do zkvalitňování lidského potenciálu.

Základním cílem sociální politiky jsou rovné příležitosti a vytvoření lidsky důstojných podmínek života. Prosazení rovných příležitostí předpokládá rovný přístup ke vzdělání, rovný přístup ke zdravotní péči na dostatečně kvalitní úrovni, rovný přístup k pracovním příležitostem, rovný přístup k možnostem zajištění bydlení a konečně i obecnou garanci dostatečného minimálního příjmu v případě definovaných sociálních situací.

Při prosazování rovných příležitostí musejí být věnovány zvláštní pozornost, ohledy a opatření spoluobčanům znevýhodněným zdravotním stavem, věkem, závazkem péče o děti nebo jiné závislé osoby, příslušností k etnickým menšinám. Takto hendikepovaní se nesmějí dostávat na okraj pracovních a jiných společenských aktivit. Poskytnutí rovných příležitostí ve všech oblastech, zejména ve vzdělání a v přístupu na trh práce, je nejlepší formou boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení, je způsobem jak zamezit utváření uzavřeného "cyklu deprivace" a závislosti na dávkách, z něhož později není pro některé členy společnosti úniku. Elementární podmínkou rovných příležitostí je garance rovných práv: protidiskriminační zákony musí být přijaty ve všech oblastech společenského života a ve vztahu ke všem skupinám, které jsou reálně diskriminaci vystaveny.

Při podpoře rovných příležitostí je významné, aby rostl lidský potenciál všech členů společnosti: především jde o to, aby vyrůstala zdravá a vzdělaná mladá generace, abychom se postupně stali "společností vzdělání a zdraví". Z tohoto pohledu je třeba, aby investice společnosti do vzdělání a zdravotní péče v relaci k hrubému domácímu produktu spíše narostly, i když je současně samozřejmě třeba dbát na jejich efektivní užití. Zvýšit by se měl i rozsah pomoci mladým rodinám vychovávajícím děti.

I. POSLÁNÍ A ZÁKLADNÍ FUNKCE ČESKÉ SOCIÁLNÍ DOKTRÍNY

Česká sociální doktrína navazuje na dlouhou tradici sociálního myšlení a politické praxe jak u nás, tak i jinde v Evropě a ve světě. Orientuje přístupy a činy státu a dalších sociálních aktérů, včetně očekávání a činů samotných občanů. Její myšlenky nalezneme v ústavě a zákonech České republiky i v mezinárodních úmluvách a paktech, které ratifikovala. Úsilí o její explicitní vyjádření a další rozvíjení je vedeno snahou, aby si její obsah ozřejmili všichni, kteří spolurozhodují a budou spolurozhodovat o podobě a realizaci české sociální politiky budoucích let a desetiletí.

Česká sociální doktrína je v plném souladu s nároky, které jsou na Českou republiku kladeny v procesu jejího příjímání do Evropské Unie. Charakterizuje cíle a vymezuje přístup k řešení sociálních otázek v České republice v širších souvislostech a v dlouhodobé perspektivě. Chce občanům usnadnit pochopení konkrétních politických opatření, umožnit jim kontrolovat soulad slov a činů politiků v sociální oblasti. Byla zpracována i proto, aby se stala základem co nejšíře založené společenské dohody o všech významných sociálních otázkách a způsobech jejich řešení. Její součástí je i úsilí o udržování přijatelných relací v postavení různých sociálních vrstev v zájmu humanizace života jedinců, rodin i ekonomické a kulturní prosperity celé společnosti. Současně je i jedním z významných vstupů do širší celospolečenské diskuse o vizi a žádoucích cílech pro český stát. Sociální doktrína představuje rovněž teoreticky zdůvodněný soubor základních hodnot a principů odpovídajících nárokům doby, z nichž by měla vycházet praktická činnost státních orgánů, spolupracujících institucí i občanů v realizaci sociální politiky. Musí být proto opřena o souhlas rozhodujících politických sil a vyjadřovat obecné zásady sociální politiky nového českého státu a být koncipována tak, aby stimulovala a usnadňovala hledání těch nejlepších alternativ při řešení konkrétních sociálních problémů.

Základní funkce české sociální doktríny jsou následující:

• Orientační funkce
  Tato funkce je prvořadá pro identifikaci hlavních sociálních problémů, stanovení žádoucích cílů sociální politiky a zejména způsobů jejich realizace. Tam, kde se podařilo dosáhnout shody, zahrnuje také charakteristiku potřebných proměn institucí a nástrojů sociální politiky.
• Funkce budování a udržování národního konsensu
  Tato funkce v oblasti sociální politiky představuje explicitní formování sociálního kontraktu mezi rozhodujícími sociálními a politickými aktéry a tím přispívá i k upevňování národní identity. Smlouva, ztělesněná v textu české sociální doktríny, sehrává zároveň ve vztahu k občanům roli záruky, že se stát nevzdá svých závazků vůči nim tam, kde sociální doktrína předpokládá jeho angažmá v dlouhodobé perspektivě. Sociální doktrína bude využívána také při širším informování občanů o tom, co mohou očekávat od sociální politiky státu.
• Stabilizační funkce
  Tato funkce vychází z jejího zaměření na koncepční řešení sociálně politických problémů, opírající se o identifikaci hlavních sociálních, ekonomických, demografických i globálních vývojových trendů. To snižuje riziko náhlých změn vyvolaných buď rychlým střídáním vlád nebo konjunkturálně politicky spíše než věcně motivovanými rozhodnutími.
• Sociálně aktivizační funkce
  Tato funkce představuje vytváření podmínek pro převzetí větší odpovědnosti občanů při formování vlastního života i života jejich blízkých na základě hodnověrného výhledu toho, co mohou a co nemohou očekávat v budoucnosti od státu. Cílem je, aby občané dostali více prostoru pro aktivnější přístup k vlastnímu životu, pro vlastní volbu. Aktivizací lidí se ovšem dynamizuje i role lidského potenciálu a zvyšuje se jeho vklad do rozvoje a prosperity celé společnosti.
• Funkce garantující stálou orientaci na zmírňování sociální nespravedlnosti
  Jde o vytyčování jasných záměrů rozhodujících sociálních a politických aktérů, jakým směrem a do jaké míry bude potřeba se vyrovnávat se změnami v sociálním rozvrstvení české společnosti a jak se v tomto smyslu vypořádávat s tendencemi a projevy sociální nespravedlnosti, případně jak odstraňovat její nejbolestivější následky.

II. HODNOTOVÁ VÝCHODISKA ČESKÉ SOCIÁLNÍ DOKTRÍNY

Humanismus

Základní hodnotou, z níž vyvěrá sociální politika moderní demokratické společnosti je úcta k člověku jako jedinečné lidské bytosti. Člověk je tvůrcem zdrojů pro rozumnou sociální politiku a jeho důstojný a co možná spokojený život je jejím smyslem a cílem. Součástí humanistické koncepce sociální politiky je pochopení významu začlenění jedince do soužití rodin a jiných sociálních skupin, jejichž aktivní účast na zabezpečování důstojného života jejich příslušníků je nepominutelným předpokladem pro uplatnění základních hodnot i principů sociální politiky.

Svoboda a odpovědnost

Sociální politika směřuje k tomu, aby každý člověk mohl uplatnit své právo občana na svobodný rozvoj osobnosti a na svobodná rozhodnutí. Současně usiluje o to, aby každý jednal odpovědně. Jde o odpovědnost těch, kteří mohou pracovat a pečovat o jiné vůči těm, kteří pracovat nemohou či kteří se sami neobejdou bez pomoci ostatních. Jde i o odpovědnost příjemců této pomoci, bránící jejímu nadužívání či zneužívání. Svoboda jedince je ohraničena svobodou jiných lidí. Uplatnění práv člověka předpokládá současně plné respektování jeho osobní odpovědnosti a povinností plynoucích z demokraticky přijatých zákonů. Výchova mladé generace v rodině a vzdělávacím systému musí směřovat k tomu, aby byla připravena tato práva, odpovědnosti a povinnosti na sebe převzít v plném rozsahu.

Rovnost

Jednou ze základních hodnot moderní demokratické společnosti je rovnost všech lidí v důstojnosti, svobodě a právech, jakož i v odpovědnosti a povinnostech, a to bez ohledu na pohlaví, věk, rasu, národnost, náboženské a politické přesvědčení, zdraví, ekonomické a sociální postavení jednotlivců, rodin a domácností ve společnosti. Vzhledem k tomu, že podmínky, v nichž žijí, jejich kvalifikace, schopnosti a výkony se vzájemně odlišují, nelze za cíl sociální politiky považovat úplnou rovnost kvality jejich života. Moderní demokratická společnost proto usiluje především o vytvoření rovnosti příležitostí pro všechny. Za tím účelem vytváří podmínky pro rovný přístup ke vzdělání, zdravotní péči, k práci, sociálnímu zabezpečení i občanskému i osobnímu uplatnění.

Solidarita

Jedním ze základních způsobů vytváření rovnosti v důstojnosti, svobodě a právech je uplatnění přirozené lidské solidarity a z ní se odvíjející občanské sounáležitosti s těmi skupinami, jež jsou tak či onak sociálně hendikepovány podmínkami svého života a jsou proto ohroženy sociálním poklesem, chudobou, případně i sociálním vyloučením. Proto stát i občanská společnost usilují o vytvoření důstojných podmínek života pro důchodce, rodiny s dětmi, nemocné a zdravotně postižené, nezaměstnané, osoby neznalé jazyka a neadaptované na převládající kulturu a způsob života, jakož i jinak hendikepované menšiny nebo marginální skupiny, a to v rozsahu, který je většinou občanů vnímán jako přiměřený. Zabezpečení důstojného života rodinám s dětmi znamená dosažení takových ekonomických a sociálních podmínek, za kterých mít a vychovávat děti nepřináší hrozbu chudoby, ale které naopak umožňují harmonický rozvoj rodiny.

Sociální spravedlnost

Stát i občanská společnost mohou výrazně přispět k tomu, aby existující sociální nerovnosti nepřekročily únosnou mez a byly společností vnímány jako přijatelné a užitečné. Bude tomu tak, jestliže ekonomické i morální oceňování práce bude co nejvíce odpovídat vzdělanostní i zkušenostní kvalifikaci a reálnému výkonu ekonomicky aktivních osob jak v rozpočtové sféře a veřejném sektoru, tak na otevřeném trhu práce, zboží, služeb a kapitálu. Naléhavým úkolem bude zvyšování společenské prestiže a ocenění práce v domácnosti a veřejně prospěšné a sociálně užitečné dobrovolné práce. Předpokládá to současně omezování nezasloužených výdělků plynoucích z šedé i černé ekonomiky, přiměřenou regulaci neopodstatněných nerovností ve formě demokratickými zákony stanovené daňové politiky, i uplatňování účinných nástrojů sociálního zabezpečení. Součástí spravedlivé sociální politiky je i vytvoření jistot pro každého jednotlivce a jeho rodinu tak, že mohou užívat plodů své poctivé práce, včetně výsledků samostatné činnosti a podnikatelských aktivit. Takto pojatá sociální politika může napomoci sociální soudržnosti a prosazování sociálního smíru.

Sociální politika jako zdroj ekonomického bohatství a kulturního rozkvětu

Sociální politika vycházející z uvedené soustavy hodnot je náročná na finanční prostředky plynoucí ze státního rozpočtu i z rozpočtů regionů a obcí, jakož i ze zdrojů občanské společnosti. Musí proto respektovat danou ekonomickou situaci a její výhledy a být koncipována na principu rozumné dostatečnosti zdrojů.

Současně však toto její racionální a aktivizující pojetí vytváří ze sociálních investic významný zdroj dlouhodobé ekonomické prosperity a kulturních přínosů, které jsou hlavním zdrojem dynamizace rozvoje moderní tržní ekonomiky, demokratického státu a občanské společnosti.

Systém sociálních služeb a investic do člověka je základem existence významného odvětví, nabízejícího nové pracovní příležitosti. Jejich rozvoj s sebou přináší i dodatečné ekonomické efekty.

Rozšířený pocit elementární sociální zabezpečenosti a existence sociálního smíru, založeného na sociálním vyjednávání, je významným sociálně a politicky stabilizujícím činitelem, jehož přítomnost stimuluje ekonomické aktivity. Princip rovnosti příležitostí umožňuje mobilizaci existujících lidských potenciálů - talentů, vědomostí, kvalifikace a schopností ve všech oborech lidské činnosti, jež by jinak zůstaly nevyužity. Uplatnění výběru pracovníků a jejich odměňování podle kvalifikace a výkonů, včetně tržního úspěchu, je dalším významným stimulačním faktorem moderní ekonomiky.

III. LIDSKÁ A SOCIÁLNÍ PRÁVA - ZÁKLADNÍ OSNOVA SOCIÁLNÍ DOKTRÍNY

Česká sociální doktrína vychází z občanských práv deklarovaných v Listině základních práv a svobod občanů. Základními nezadatelnými lidskými právy jsou právo na život, na lidskou důstojnost, na rovné zacházení bez jakékoliv diskriminace a právo na svobodu. Takto obecně formulovaná práva jsou jakýmsi sociálním minimem každé sociální doktríny.

Základní osnovu sociální doktríny tvoří nezadatelná sociální práva. Jejich vymezení se odvíjí od mezinárodních úmluv ratifikovaných Českou republikou: Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, Všeobecné deklarace lidských práv, Evropské sociální charty a klíčových úmluv Mezinárodní organizace práce. Jde o následující práva:

Právo na práci

Právo na práci v demokratické společnosti znamená možnost zvolit si svobodně zaměstnání v uspokojivých pracovních podmínkách za přiměřenou odměnu, právo získat práci v mezích společenských možností nebo peněžitou podporu v nezaměstnanosti, která by občanovi zajistila přiměřenou a lidsky důstojnou životní úroveň a umožňovala a stimulovala jeho snahu opět pracovat.

Právo na práci je prostředek, který má každému občanovi zajistit podíl na národním důchodu, úměrný jeho schopnostem a fyzickým možnostem a současně plné uplatnění vlastní osobnosti; je jedním ze základních nástrojů sociální emancipace člověka.

Právo na práci je smysluplné i v tržní ekonomice, neboť je přirozenoprávním základem pro poskytování podpory v nezaměstnanosti, jejíž potřeba je v ekonomicky vyspělé společnosti vyvolaná rozvojem národního hospodářství, potřebou strukturální přestavby, vysokou společenskou dělbou práce, přirozenou fluktuací mladých lidí či starších pracovníků hledajících lepší uplatnění nebo přiměřenější zaměstnání. Právo na práci je třeba zajišťovat účinnými opatřeními na trhu práce a podporou dobrovolných a svépomocných aktivit, jinak se stává legitimací k dávkám v nezaměstnanosti. Za nezbytnou součást plné realizace práva na práci je třeba považovat právo na vzdělání a na náležitou přípravu pro povolání.

Právo na práci je třeba uplatňovat v rámci programů aktivní politiky zaměstnanosti, včetně technického a odborného školení a výcviku a poskytováním prostředků k dosažení plné a produktivní zaměstnanosti za podmínek, zajišťujících jednotlivci základní politické a hospodářské svobody.

Právo na uspokojivé pracovní podmínky

Každý zaměstnanec (pracovník) má právo na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky. Jakákoliv diskriminace v této oblasti je nepřípustná. V souladu se zněním Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech člověka (čl. 7) má zejména právo na

• odměnu, která se poskytuje jako minimum všem pracovníkům
• spravedlivou mzdu a stejnou odměnu za práci stejné hodnoty bez jakéhokoli rozlišování, přičemž zvláště ženám jsou zaručeny pracovní minimálně stejné podmínky s muži, se stejnou odměnou za stejnou práci,
• slušný život pro občana a jeho rodinu,
• bezpečné a zdravotně nezávadné pracovní podmínky,
• stejnou příležitost pro všechny dosáhnout v zaměstnání povýšení na odpovídající vyšší stupeň, přičemž nesmějí být uplatňována jiná kritéria, než schopnosti, zkušenosti, znalosti a délka zaměstnání,
• odpočinek, zotavení a rozumné rozvržení a organizaci pracovní doby, pravidelnou dovolenou a odměnu ve dnech veřejných (státem uznávaných) svátků.
  Občan má právo na to, aby stát přesně a jasně definoval a zaručil základní sociální práva, zakládající jeho sociální jistotu, aby mohl ve svobodném politickém ovzduší usilovat o sociální pokrok a aby mohl prostřednictvím kolektivního vyjednávání usilovat o zlepšování životních a pracovních podmínek.

Právo na důstojné životní minimum

Každý občan má právo na takovou životní úroveň, která by jemu a jeho rodině zajistila zdraví a základní podmínky pro existenci, počítaje v to zejména výživu, ošacení, přiměřené bydlení, péči o zdraví a lékařskou pomoc, jakož i nezbytné sociální služby a dávky.

Každý má právo na ochranu před hmotnou nouzí a sociálním vyloučením. Stát zaručuje minimální mzdu, která umožní důstojný život. Její výše musí být předmětem vyjednávání se sociálními partnery (odbory a svazy zaměstnavatelů). Toto právo mají občané i při ztrátě výdělečných možností v důsledku okolností nezávislých na jejich vůli, jako jsou nezaměstnanost, nemoc (invalidita), věk (děti a senioři) a ztráta živitele. Toto právo se promítá do norem životního minima.

Právo na zdraví

Základní determinantou životní úrovně je zdraví. Občan má proto právo na dosažitelnou úroveň fyzického a duševního zdraví, přičemž se přepokládá, že o své vlastní zdraví také sám pečuje. V zájmu plného uskutečnění tohoto práva stát přijímá opatření, jež vedou zejména

• ke zkvalitňování prenatální péče v úsilí o omezení vrozených vad narozených dětí a samovolných potratů žen a tím k umožnění optimálního zdravotního vývoje dětí,
• k všestrannému zlepšování zdravotního stavu obyvatelstva zaměřením na prevenci a léčení nemocí infekčních, srdce a oběhové soustavy i nádorových onemocnění, úrazů, chorob z povolání a dalších nemocí, které vedou ke snížení kvality i délky života,
• ke zlepšení všech stránek vnějších životních podmínek a hygieny práce,
• k udržení dobrého životního prostředí a k omezení jeho negativních vlivů na zdraví lidí a zdroje kvalitní výživy.

Právo na rodinu

V duchu svých závazků vyplývajících z Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech člověka (čl. 8) stát zajišťuje

• potřebné podmínky pro vstup do manželství a narození dětí, zvláště umožněním získat startovní a později finančně dostupné byty,
• nejširší možnou ochranu a pomoc rodině, která je přirozenou a základní jednotkou společnosti, a to zvláště v době, kdy odpovídá za péči a výchovu nezletilých dětí,
• zvláštní ochranu matkám v průběhu přiměřeného období před a po narození dítěte, včetně placené rodičovské dovolené (resp. včetně požitků sociálního zabezpečení), i v době jejich návratu zpět do zaměstnání,
• ochranu a pomoc všem dětem a mládeži proti vykořisťování, předčasnému zaměstnávání, ohrožení mravnosti a zdraví.

Právo na sociální zabezpečení

Právo na sociální zabezpečení patří mezi velké vymoženosti XX. století. Stát je povinen realizovat je tak, aby ekonomická, sociální a kulturní práva zajistila důstojnost a svobodný rozvoj osobnosti člověka. Toto právo je podrobně rozvedeno v úmluvách Mezinárodní organizace práce, zejména v úmluvách o sociálním zabezpečení a o rovnosti zacházení.

Pro jednotlivá odvětví sociálního zabezpečení byly vypracovány zvláštní úmluvy o zdravotní péči a nemocenském pojištění, o starobním, invalidním a pozůstalostním pojištění (zabezpečení), o úrazovém pojištění a odškodnění, o pojištění v nezaměstnanosti a o mateřských a rodinných dávkách.

Právo na svobodu sdružování

Právo na svobodu sdružování zahrnuje i právo na kolektivní vyjednávání a petiční a jiná práva s tím spojená. Mezinárodní organizace práce toto právo upravila podrobně v úmluvách rozpracovaných podle jednotlivých částí, které Česká republika ratifikovala. Podle těchto úmluv má každý právo sdružovat se k obraně svých zájmů. Sdružování v odborových organizacích nepodléhá žádnému schvalování státem, registrace má jen evidenční význam.

Právo na vzdělání

Vzdělání se stává nezastupitelnou složkou kultivace osobnosti jedince i občana a také zásadním předpokladem jeho uplatnění na trhu práce. Kvalifikačně náročných zaměstnání je dnes již většina a jejich podíl dále roste. Rychle se mění i nároky na kvalifikaci samotnou. S dynamizujícím se trhem práce tudíž poroste i význam celoživotního vzdělávání. Právo na vzdělání proto předpokládá, že každému občanu se dostane takového vzdělání, jaké odpovídá jeho dispozicím a schopnostem.

•••••••

Zabezpečení uvedených práv, která tvoří základní obsah sociální doktríny našeho státu, je součástí našeho ústavního režimu. Konkrétní politické programy se mohou lišit rozsahem či měrou zabezpečení toho kterého práva, nemohou však popřít jeho podstatu.

IV. PRIORITY ČESKÉ SOCIÁLNÍ DOKTRÍNY

1. Práce a rozvoj lidského potenciálu

Základní prioritou české sociální doktríny je podpora rozvoje, využití a ochrany lidského potenciálu. Lidský potenciál a jeho rostoucí kvalita jsou pro Českou republiku v prostředí ekonomicky vyspělých evropských tržních demokracií nejdůležitějším zdrojem dynamizace ekonomického růstu, demokratizace politického systému a společnosti, i udržování sociální soudržnosti. Na něm v největší míře záleží, nakolik úspěšně se podaří zvládat rizika vývoje moderní společnosti 21. století (nezaměstnanost, ohrožení rodiny a jejích funkcí a sociální vyloučení) a zlepšovat kvalitu života.

Sociální politika je souhrnem opatření rozvíjejících a kultivujících lidský potenciál. Vytváří rovné příležitosti k uplatnění ve společnosti a posiluje takto jak individuální talenty jednotlivců, tak i vzájemnou důvěru a odpovědnost mezi členy společnosti. Za takových okolností se také všichni práceschopní občané chtějí a mohou účastnit tržní soutěže a přispívat k ekonomické prosperitě.

Vytvářený lidský potenciál musí být využit v pracovní aktivitě na trhu práce, či v práci ve prospěch komunity, ve prospěch závislých členů rodiny nebo jiných členů společnosti, a ve vyšší produktivní síle této aktivity. Jinak se dostává systém sociální politiky do finančního kolapsu a lidé se propadají do sociální závislosti. Sociální politika proto musí formulovat v oblasti zaměstnanosti, a to zejména ve sféře aktivní politiky zaměstnanosti výrazně náročnější cíle.

Tyto cíle zahrnují několik základních požadavků:

2. Rodina a trh práce

Lidský potenciál se formuje v největší míře v rodině. Rodina svým dobrým fungováním vytváří příznivé podmínky pro kultivaci vlastní osobnosti u mladé generace. Předpokladem rozvoje lidského potenciálu je tedy i dobrá rodinná politika státu, podporující rodinu ve všech jejích základních funkcích.

Rovné příležitosti a jejich uplatnění v pracovní aktivitě předpokládají účinné spojení péče o rodinu a zapojení na pracovním trhu. Sociální politika musí umožnit rovný podíl angažovanosti muže a ženy při péči o děti. Musí také umožnit spojení práce na trhu a péče o děti - zkrácené pracovní úvazky nesmí proto nijak omezovat nároky na dávky či služby spojené s péčí o děti. Musí být přijímána opatření omezující negativní dopady přerušení pracovní kariéry v souvislosti se závazky péče. Pojem práce bude třeba postupně rozšířit propojením a uznáním společenského přínosu nejen placeného zaměstnání, ale i dobrovolných neplacených aktivit ve prospěch komunity či společnosti jako celku, stejně jako péče o závislé osoby v rodině či komunitě. Flexibilita pracovního trhu a efektivní rozdělení práce ve společnosti se může dobře opřít právě o rozšíření pojmu práce, o strategii rovných šancí, o sdílení pečovatelských závazků a propojení oblasti práce a rodiny.

3. Vzdělávání a trh práce

Jedním z cílů sociální politiky je růst vzdělanosti na úroveň srovnatelnou s kulturně a hospodářsky vyspělými zeměmi. To bude mít pozitivní dopady sociálně-kulturní, politické i ekonomické. Vzroste schopnost lidí realizovat pozitivní společenské změny, stejně jako jejich adaptabilita na tyto změny, flexibilita zaměstnavatelů i zaměstnanců ve vztahu k trhu práce a vyhlídky bezpečného uplatnění lidí na trhu práce.

Soustava celoživotního vzdělávání musí poskytovat všem občanům stejné šance a podmínky k tomu, aby se mohli v souladu se svými individuálními záměry stát a po celý život zůstat kvalifikovanými pracovníky a vzdělanými osobnostmi. To předpokládá i rozšíření vzdělávacích aktivit mimo sféru samotného školství (s uplatněním vzdělávacích aktivit zaměstnavatelů i dalších vzdělávacích subjektů) a pojímání investic do vzdělávání z nejrůznějších zdrojů jako dlouhodobě nejefektivnějších investic vůbec.

4. Odstraňování diskriminace

Důležitým hodnotovým východiskem Sociální doktríny ČR je rovnost přístupu všech občanů ke vzdělávání, zdravotní péči, k zaměstnání a sociálnímu zabezpečení. Diskriminace, která se dosud výrazně projevuje v postavení mužů a žen, určitých skupin občanů a národnostních menšin, je popřením tohoto východiska a jedním ze zdrojů sociálního vyloučení. Odstraňování všech forem diskriminace je tudíž imperativem politiky demokratického státu.

5. Podpora rozvoje občanské společnosti a neziskového sektoru

Posílení funkcí rodiny je také základním předpokladem pro budování občanské společnosti. Ta vyrůstá především z vazeb uvnitř rodiny a mezi rodinami v komunitě. Rodina je přirozeným prostředím solidarity a vytváření rovných šancí. Právě společenství rodin může v komunitě či obci tyto principy efektivně prosazovat. Občanská společnost se zakládá na svobodném sdružování lidí k realizaci jejich zájmů a potřeb. Opírá se o partnerství mezi veřejnou a soukromou sférou a o aktivity zprostředkované neziskovými organizacemi. Je povinností a závazkem státu tyto organizace a sdružení občanů výrazně podporovat, neboť ony jsou v mnoha ohledech nezastupitelné při ochraně rodin a jedinců v situacích potřeby a nejistoty. Jsou také nenahraditelné jako prostředí pro artikulaci společných zájmů a jsou velkým přínosem pro formování veřejné politiky ve vztahu k rodinám a komunitám. Jejich význam tkví dále v tom, že zprostředkují občanské spolurozhodování, spoluúčast a kontrolu tvorby a realizace této politiky.

6. Podpora důvěry a reciprocity, odpovědnosti a jistoty v uspořádání systému sociální ochrany

Jen aktivní občanská společnost vytváří ideální prostředí pro důvěru a solidaritu mezi jejími členy. Sociální politika k této vzájemné důvěře a k legitimitě strategie společné ochrany proti sociálním rizikům a sdílených rizik přispívá tehdy, když respektuje princip reciprocity. Znamená to, že systém sociálního pojištění musí do značné míry odrážet přínos jednotlivých účastníků systému a jejich zásluhy pracovní či jiné, jako je například péče o rodinu či jiný prospěch společnosti. Krom toho musí být tento systém citlivý k oprávněným a specifickým potřebám, jež vznikají v důsledku zdravotních a jiných hendikepů. Tento systém kolektivně sdíleného rizika musí vzájemnou důvěru posilovat tím, že zamezí parazitování na systému, tj. zamezí zneužívání společných zdrojů některými a stejně tak zajistí plnění povinností vůči společnému systému (například odvody daní a sociálního pojištění).

Kromě kolektivních systémů sociálního pojištění a připojištění je třeba podporovat i přebírání osobní odpovědnosti za osud jedince či rodiny formou individuálního připojištění.

Důvěra, solidarita a legitimita vzájemného sdílení rizik se přitom opírají v prvé řadě o splnění závazků. Je závazkem a odpovědností různých generací, různých sociálních skupin a dalších subjektů nepřenášet vyšší náklady na své potřeby na jiné generace, skupiny či subjekty - pokud to není nezbytně nutné v důsledku jejich objektivně omezených možností tyto náklady v dostatečné míře pokrýt. Pokud by tento závazek nebyl naplněn, nebyla by solidarita a společně sdílená rizika uskutečnitelnými.

V. ZPŮSOBY UPLATŇOVÁNÍ SOCIÁLNÍ DOKTRÍNY V PRAKTICKÉ SOCIÁLNÍ POLITICE

V praktické sociální politice je třeba uplatňovat princip subsidiarity (tedy odpovědnosti a spoluodpovědnosti odpovídající možnostem daného subjektu), a to v pořadí jednotlivec, rodina, obec, kraj, stát, při širokém prostoru a podpoře svobodné a dobrovolné účasti nestátních subjektů. Požadavek subsidiarity a odpovědnosti občanů, jejich rodin a komunit předpokládá ovšem podporu a vytváření příznivých podmínek pro aktivity a iniciativy jednotlivců a dalších subjektů státem. Ten vytváří právní rámec a soustřeďuje ve svých rukou největší zdroje a pravomoci (včetně mechanismů kontroly).

Stát je hlavním manažerem rizik moderní společnosti - to však neznamená, že přebírá úplnou garanci za veškerá rizika. Svou činností nesmí tlumit či eliminovat zájem a aktivitu dalších subjektů na poli sociální ochrany - naopak musí tyto subjekty stimulovat. Odpovědná usměrňující a koordinující role státu spočívá ve vytváření podmínek pro efektivní naplnění české sociální doktríny za spoluúčasti ostatních aktérů demokratické občanské společnosti, tedy samotných občanů i nadací, nadačních fondů, obecně prospěšných společností, církevních organizací a občanských sdružení a iniciativ. Stát musí vymezit prostor i pro uplatnění tržních subjektů na tomto poli.

Na naplňování sociální doktríny se podílí vláda spolu se sociálními partnery (odbory a zaměstnavatelskými svazy). Sociální dialog zvyšuje její hodnověrnost a legitimitu a je předpokladem její trvalosti - a zároveň jejího ověřování a rozvíjení tváří v tvář měnícím se podmínkám. Týká se to i přímé účasti na rozhodování. Zaměstnancům musí být v souladu s legislativou platnou v rámci Evropské unie poskytnut dostačující prostor k participaci a uplatnění vlivu na rozhodování zaměstnavatelů.

Ve vztahu k reformě české veřejné správy bude jedním z nejdůležitějších úkolů nejbližších let hledání, vymezení a uplatnění nové funkční dělby práce mezi státem, nově vznikajícími samosprávnými kraji, obcemi a dalšími subjekty podílejícími se na výkonu praktické sociální politiky tak, aby i v této oblasti představovala reforma veřejné správy jednoznačný přínos především pro samotné občany.

Podmínkou efektivního naplňování praktické sociální politiky je srozumitelné a vyčerpávající informování veřejnosti o cílech, opatřeních a nákladech sociální politiky. S občany je třeba vést stálou veřejnou diskusi o tom, co má být považováno za spravedlivé, co je právem, co je závazkem, z jakých zdrojů a na co jsou vynakládány finanční prostředky. Stát uznává prostřednictvím sociální doktríny své cíle a závazky, a nemůže-li vždy naplnit to, co vymezuje jako spravedlivé, jasně občanům sděluje, co je v jeho současných možnostech, a co je jeho záměrem do budoucna.

Při realizaci sociální doktríny musí být zohledněny možnosti dané dosažitelnými ekonomickými zdroji. Její priority a požadavky musí být zvažovány vedle jiných potřeb občanů jako jednotlivců a také vedle jiných společných potřeb. Ekonomický růst a postupné rozšiřování ekonomických zdrojů je v dlouhodobé perspektivě žádoucí využít pro aktivní sociální politiku. Ta musí být provázána s hospodářskou, ekologickou a kulturní politikou. Sociální politika by se v takovém pojetí měla stát přínosem pro dlouhodobě hospodářsky a kulturně prosperující společnost - a sama může plodů této prosperity užívat pro realizaci svých priorit a od nich odvozených cílů.

Praktické provádění sociální politiky musí:

• podporovat důstojnost lidí a minimalizovat rizika sociálního vyloučení
• být pružné a přizpůsobené potřebám jejích uživatelů
• umožnit plátcům - tedy občanům a státu - kontrolovat velikost nákladů
• minimalizovat možnosti zneužití a plýtvání prostředky.

ZÁVĚREM

Předpoklady pro realizaci české sociální doktríny vytváří trvalý politický dialog mezi vládou, opozicí a představiteli odborné a občanské veřejnosti o sociálně politických otázkách.

Českou sociální doktrínu nelze formulovat jednou provždy. Počítá se s její neustálou konfrontací s realitou a s jejím vývojem, a to v přímé závislosti na poznání, na společenském vývoji a na získávání zkušeností při správě veřejných záležitostí. Každé takové změně však musí předcházet odpovědná veřejná diskuse.