Strany jsou nejen pro straníky, o volbách jsou pro všechny

Voliče středopravého segmentu stále znervózňuje nevyjasněná poloexistence dvou ministran, do kterých mediální scéna vkládala v posledních měsících své nenaplněné touhy: Lobkowiczovy CZ a Pajerové Naději. Pouze ale pět procent dosavadních nevoličů očekává změnu svého chování, pokud by se objevila nová a navíc volitelná strana. Při setrvačnosti volebních rozhodnutí a racionalitě rozhodování dvou třetin voličů, kteří nakonec přicházejí k urnám, se nedá očekávat větší zisk z propadu těchto dvou stran než 2%. Očekávaný přínos pro zbylé parlamentní strany je tedy v pásmu jejich vlastních statistických chyb.

Stabilita pravolevé orientace, která se nemění už několik let, nedává možnost stranám ovlivnit voliče prostřednictvím volebního programu: kdo je stoupencem levice, bude volit levici a jeho rozhodnutí bylo definováno již před nadcházejícími parlamentními volbami, pro pravici platí totéž. Taktika

Nechtějí-li tedy měnit voliči své preference, musejí strany měnit své politické priority. Cynik by řekl - musí se stát populistickými. To nahrává nejšířeji rozkročeným stranám: ODS vpravo a ČSSD vlevo. Majorizace dvou velkých politických bloků přispívá navíc k emocionální čitelnosti politických stran v "bipolárním" modelu politiky, umožňuje opřít se o "ideologickou" argumentaci a polarizuje to volební kampaň. Ztrátu ve středu politického spektra ponesou pak nejhůře strany, které se stanou tím pádem "málo čitelné" či "nevýrazné".

Podle těchto předpokladů mají naději na povolební existenci čtyři subjekty:

• Středolevá ČSSD s středovou až středopravou rétorikou pro nestraníky a prvovoliče a levicovým, sociálním a nekomunistickým voličským jádrem, s lidmi levicového přesvědčení, pro které bude pojítkem státní sociální politika a podpora
• středopravá ODS s "pravicovou" rétorikou a pragmatickými inteligentními (středoškolsky či vysokoškolsky vzdělanými) voliči, vědoucími, že kráva se nejdříve musí krmit a pak teprve dojit
• křesťansko sociální a křesťansko demokratické uskupení KDU-ČSL, pro které bude nejvýraznějším tmelícím prvkem právě křesťanství v převážně laicko-katolické podobě
• radikálně socialistická KSČM, ve které v posledních měsících převažuje pragmatický posun doprava na uprázdněné místo po slábnoucí a ideově nepevné sociálnědemokratické levici. V KSČM nenastane posun v rétorice, již dnes se v ní ale omezuje potenciál "ještěrů" - starších, ultrakonzervativních voličů i členů, jejichž docházka na schůze i možnost ovlivnit kampaň je rok od roku menší.

KSČM se mění i věkem svých aktivistů, začínají se objevovat ve větší míře i mladší a střední věkové kategorie. Přírůstky KSČM z řad postpubertálních trockistů, revolučních socialistů či anarchistů jsou menší, než se očekávalo, (touha po autonomii a nutnost se odlišit "od všech okolo" znemožňuje jejich větší integraci), znejasňují pouze pro starší členy ideologickou "čistotu" strany a spíše je jen znejisťují a provokují odlišnými názory na hodnocení některých historických postav (Marx, Lenin, Trockij, Šverma, Gottwald, Husák, Gorbačov).

Ve skrytu některých větších regionů se tak připravuje "převratový potenciál" reformisticky uvažujících, převážně ekonomicky produktivních členů i aktivních funkcionářů, podporovaný i některými místopředsedy a odborným zázemím strany či jejího poslaneckého klubu.

Pragmatismus chování KSČM a její tiše pro-koaliční potenciál dává tušit, že se snaží učinit stranu přijatelnou i pro nečleny či snesitelnou pro případné politické spojence, a zabránit tak odlivu voličů k sociální demokracii a znejasnit komunikační a volební strategie středopravých stran.

Pro KSČM se stává existenční potřebou se alespoň verbálně či programaticky odlišit od sociálně preferenčních kroků ČSSD a přitom neučinit emocionálně negativní kroky, které by mohly znemožnit povolební komunikaci, která navzdory "Bohumínskému" usnesení ČSSD probíhá i dnes prakticky na všech úrovních, i když nikoliv oficiálně.

ČSSD se chová stále pragmatičtěji, provádí rozsáhlé levo-středo-pravé manévrování, umožňující jí prosadit ještě před volbami v Poslanecké sněmovně maximum ze svého vlastního programu. Tyto pragmaticko-posunovací kroky už nejsou, po nástupu Vladimíra Špidly k moci, vnímány členskou základnou či voliči jako nebezpečí. Strana se totiž díky "Velké dohodě" Špidla-Gross vnitřně sjednotila. Tato jednota byla zjevná i na nedávné programové konferenci ČSSD, kde "reformní levice" spolu se "mlčícím středem" ČSSD vytvořila střednědobý program jako podklad volebního programu, aniž by proběhla jakkoliv těsná či bojová hlasování.

"Pravice" tam byla stejně nepočetná jako "tradiční levice" a většinou byla eliminována už na úrovni regionů, takže do diskuse nezasáhly žádné "nesmiřitelné" postoje.

Většina inteligentních členů ČSSD tuto překvapivou změnu - smír po osmi letech kruté zákopové války mezi "zemanovci" a "grossovci" - uvítala s ulehčením a začíná se přeorientovávat na "nový styl komunikace" s předsedou Špidlou.

Menšina "skalních" příznivců obou dříve znepřátelených křídel se stále zmenšuje, nikdo se nikomu za jeho dřívější postoje nemstí, nedochází už k vyřazování menšinových proudů z rozhodování ve straně.

Vnitrostranický život se tak poprvé po osmi letech uklidnil. Rozčeřily ho v poslední době pouze lokální tlačenice na kandidátkách řešené soubojem (Lachnit x Zaorálek) či výměnou (Kraus), ale ty jsou ve všech stranách brány jako folklór a nikoliv předzvěst vážných programových problémů.

Ubývá tím pádem mediálních denunciací, ubývá rapidně i mediálních přestřelek, strana se soustřeďuje na "vnějšího nepřítele". Zlepšila si vztahy s mnoha novináři a její mediální obraz už není tak kritický.

Sociální demokracie se pokouší o vytvoření profesionální armády, o reformu veřejné správy, snaží se realizovat regionálně orientovanou aktivní politiku zaměstnanosti a podporovat průmyslové sektory, které mohou mít naději na rozvoj v globálních souvislostech, vláda vyjednává o vstupu do Evropské unie.

Zbraní na rozjitření a rozkolísání emocí voličů se ale stala pro ty, kdo chtějí kritizovat Zemana, kombinovaná otázka nacismu, Benešových dekretů, "omluv" Němcům, atomové svrchovanosti a Temelína, a také problémy s neofašismem v Rakousku.

Silná slova, která padla z české strany v diskusi s korutanským hejtmanem Jörgem Heiderem byla na první pohled nediplomaticky obhroublá, na pohled druhý však reakce z Německa byla pouze symbolická.

Rakousko nikdo v EU nebere v rámci jeho černohnědé koalice vážně a tak se rakouská zahraniční politika uklidnila do ztracena až po sérii tichých, ale rasantních diplomatických kroků. Jörg Haider své zahraniční politice nasadil v posledních dnech korunu setkáním se Saddámem Husajnem a tak Rakousko bude mít opravdu co vysvětlovat. I ve Washingtonu, nejen v Bruselu. Na Prahu si už ani nevzpomene...

V průzkumech CVVM, které jsou podle mého názoru nejsolidnější a nejvíce se blíží skutečným volebním výsledkům v ČR, už několik měsíců narůstá volební podpora ČSSD, ovšem tato podpora také je ze všech politických stran nejvíce kolísající. Ukazuje to na množství váhajících či nerozhodnutých voličů a na malé volební "jádro".

Pro ČSSD je nejriskantnější nízká volební účast, kdy se nepevnost voličů projeví nejvíce.

ODS přišla kvůli Zemanovi o populistický úvod své "euroskeptické" kampaně a musí si hledat jiná nosná témata. V otázce "rakouského" vměšování už stěží kdo premiéra "trumfne", v otázce evropské zůstává ODS beznadějně sama. Zbývá tlak na "právo a pořádek", což jsou neuralgická témata, která mohou pomoci ODS v Praze v komunální politice, nikoliv však v potírání ekonomické kriminality, která je celostátní. Ve straně vzniká stále méně skrývaný generační rozpor, daný mocenskými ambicemi "korunních princů" Jana Zahradila a Ivana Langra. Někteří funkcionáři jsou si navíc vědomi neudržitelnosti izolacionistické politiky ODS posledních let, snaží se zmírnit své ideologické výhrady vůči agresivnímu stylu sociálnědemokratické vlády a usilují o komunikační věcnost a umírněnost.

Koalice, která funguje v rámci "velké" Prahy pod vedením primátora-architekta Kasla, nebo obdobná, fungující naopak pod sociálnědemokratickým starostou-učitelem Výrutem na Praze 10 předjímají možnou podobu budoucího povolebního namlouvání i výsledky, jakých je v politce možno dosáhnout, změní-li se styl soutěžní na styl participační.

Digitální parlamentní koalice (Langer, Mlynář, Březina a Gross), tlačící Sněmovnou pod taktovkou SPISu zákon o elektronickém podpisu či další "počítačové" zákony, se dokáže shodnout i na "tvrdých" zásazích proti anarchistům či "eko-teroristům" z občanských iniciativ či jiných "pragmatických" legislativních krocích ve Sněmovně. Není jí cizí "smluvní opozice" ani "tichá koalice", stírá svými pragmatismy ideologickou bariéru dělení politiky na pravicovou a levicovou.

Vše s poukazem na "moderní" a "manažerský" přístup k politice, definovaný někde na půl cesty mezi Berlínem a Londýnem. Proti těmto pragmatikům stojí regionální uskupení, která doposud těžila z místní semknutosti.

Ale co bylo, už není. Se stále klesajícími preferencemi (u ODS je tento trend po několik let trvalý) má "většinově" arogantní, šovinistický styl naději na úspěch jen malou. A

tak se v Praze hádá "post-koukalovská" skupina v čele se starostou ODS v Praze 1 Bürgenmeisterem s "primátorskou" lobby, aby z jejich bojů měly volební prospěch ostatní strany. Je si toho vědom i "pan profesor" Klaus, a tak musel svou autoritou "otce zakladatele" oba znesvářené tábory násilím před volbami uklidnit.

Válka konzervativců s reformisty v ODS tak připomíná doby nejtěžších bitev zemanovců s grossovci v ČSSD před dvěma a více lety a ochromuje pozice ODS v Praze ve prospěch největšího protivníka - Unie svobody.

Ta se cítí být vítězem budoucích voleb a chce v Praze jít do kampaně sama bez minoritních křesťanů. Ví, že její šance jsou jedině v mediální a liberální Praze, kde nevadí legalizace měkkých drog, kde nevadí politikaření a úskoky, kde nejsou díky mediálním přátelům na překážku politické tance s Hradem.

Přitom nejpravděpodobnější varianty povolebního uspořádání všechny - paradoxně - počítají s ODS a ODS počítá s nimi:

• menšinová vláda ČSSD krytá prodloužením opoziční smlouvy s ODS
• menšinová vláda ODS krytá opoziční smlouvou s ČSSD obrácenou "naruby"
• většinová koalice ODS a ČSSD, která dosáhne jasné parlamentní většiny a může za výjimečné povolební situace (povolební rozpad KDU-ČSL a současný rozpad US-DEU, pokud projdou její zbytky do Sněmovny) dosáhnout i většiny ústavní.

Občanští demokraté se naučili nespílat sociálním demokratům, vláda i ČSSD se naučila odlišovat tuneláře od ODS (vyšetřovat a stíhat pouze tuneláře) a společně se naučili pragmatickým kompromisům v teritoriálním dělení financí deficitního pro-růstového rozpočtu.

Šachové partie ve Sněmovně jsou mnohdy napínavé do poslední minuty, prospěch z nich pak mají všichni zúčastnění. Jindy zase připomíná Parlament ospalou autokracii, proti níž nezmůže sebe hysteričtější menšina nic. Je vymalováno a rozpočet je po několika povinně-historických projevech schválen.

Díky pragmatismu majority poslaneckých a funkcionářských struktur ODS i ČSSD slábnou hlasy principiálních kritiků zleva (pro-hradní křídla: v ČSSD Rychetský, Buzková, Zaorálek, v US Mlynář či Marvanová, Ambrozek v KDU-ČSL) i zprava (Kühnl v US, Kalousek či Tollner v KDU-ČSL, Payne, Koukal či Kondr na pravém křídle ODS, Hofhanzl v neparlamentní SKS).

KDU-ČSL stojí na rozcestí a neví si rady. Někteří političtí analytici (nejenom Hartl, ale i daleko profesionálnější tým Štěpánkův) počítají s existencí čtyřkoalice stále a kalkulují s její udržitelností až do voleb: realita je usvědčuje z nerealističnosti jejich prognóz, neboť KDU-ČSL už nějakou dobu ztrácí jen tím, že v koalici s US-DEU zůstává. Tradiční lidovecká politika je politika menšinového podílu na moci, nikoliv "nesmluvní" a o to těžší opozice.

Křesťané nemají vybudovány odborné programové týmy na patřičné úrovni, nahrazují proto poznání ideologickými tezemi Evropské lidové strany a namísto ekumenického porozumění pro všechny, které oslovuje pravda a láska nejen Boží, prosazují bojové křižácké výpravy pod heslem z Jiráska: Proti všem.

Nemusejí se přitom bát o hlasy většiny svých oveček, neboť představy divadelního ministra Dostála (ČSSD) o "řízení" církevních záležitostí musejí svým nesnesitelným žárem evokovat peklo.

V takovém rozpoložení by zvolili za KDU-ČSL i čerta, kdyby si navlékl talár. A tak křesťanskou politiku poznáte podle nesmiřitelnosti. Z ultrakonzervativní Biskupské konference se klube nesnášenlivý elitářský klub, který by přitom měl soutěžit o atraktivní mladé voliče s diskotékami, hernami a puby. Praktický výsledek této (Bohu díky pouze české úchylky) je vidět i ve volebních průzkumech - jednomístné preference a pozice ČR jako nejateističtějšího státu postkomunistické Evropy by pro české křesťany v politice měla být varováním. Není. Bůh s nimi, do Sněmovny se stejně dostanou. Bůh buď ale milostiv státu i jeho občanům, kdyby měli opět zasednout jako ministři školství, kultury či obrany.

US-DEU-R je stranokoalice Unie svobody - Demokratické unie v imaginárním dvoj- či troj-bloku (jeden nikdy neví) se spolkem revolucionářů z občanských iniciativ. Nemám nic proti občanským iniciativám stejně, jako nemám nic proti Soudu posledního odvolání E. S. Gardnera. Mohou pomoci tam, kde cokoliv jiného selže.

Nevidím ale programovou čitelnost - ta je podmínkou komunikace v politice - u uskupení, které je rozkročeno od Kühnla přes Mlynáře až po Patočku. Od konzervativce přes reformistického liberála po ekologa, budujícího si politickou kariéru. Dokázal bych si takový programový slepenec představit pouze za předpokladu, že by se psal rok 1990 a očistný antikomunismus by byl státní ideologií.

Jen tehdy, za vlády OF, se dokázali dohodnout pravičák s levičákem na tom jediném tehdy podstatném - že komunisté do vlády nesmějí.

Po dvanácti letech bych však předpokládal elementární politologickou kvalifikaci a zkušenost s podobnými mnohočetnými koalicemi, zvláště, existovala-li strana, svými nepolitickými úmysly křišťálově čistá, vpravdě "brkounská", která tak dlouho koalovala se svobodnými demokraty či nepoučitelnými liberály, až z ní zbyly desetimilionové dluhy, nevyslovitelný název, nezařazená poslankyně Machatá, jedna nástěnka a historická p>budova plná nájemníků...

Tito mediální ekvilibristé vděčí za svou úvodní popularitu okolnostem svého vzniku uprostřed zpravodajství TV NOVA, kde nechal Jan Vávra vyhlásit nepotvrzenou zprávu o vile Václav Klause ve Švýcarsku. Tato zpráva stvořila spolek spiklenců, propojených vazbou na PR agenturu Tomáše Svobody "Knight&Svoboda", (odtud zřejmě název "Unie Svobody!). Tomáš Svoboda je bývalý křesťanskodemokratický poslanec, který se do té doby živil mediálním podporováním výrobce stíhaček a farmaceutické lobby.

Nejsnazší cestou k moci byl emocionální apel na neudržitelnou situaci ve stranickém financování, program plný řečí o poctivosti a cti v politikově těle. ODS se však po očistném odchodu do opozice vzpamatovala.

Unie svobody se ale z začátků poznamenaných očekáváním "nového stylu v politice" netransformovala ve "cnostnou" pravici.

Nevznikla jako programová strana, nevznikla ani jako mocenská síla. S sebou vzala ne ty nejschopnější, ale ty nejambicióznější a nejméně spokojené s funkcemi a postavením. Program nehrál při počáteční marketingově orientované strategii roli. A když ji začal hrát, vznikl liberální slepenec gorbačovské perestrojky kombinované s britskou new labour. Vypadá krásně, ale řešením není. Není totiž ani sociální, ani liberální. Není ani konzervativní, ani reformistický, je tak trochu "ode všeho špetička, zamíchaná polívčička". A volič to zavčas poznal.

A tak i když pro novináře jsou stále čtyřkoaliční politici včetně nezávisle závislého senátora Fischera nejzajímavějšími objekty zkoumání, někteří sociologové-prognostici ještě stále hovoří o voličském potenciálu "Rychlých šípů", volič má dnes už jiné starosti, na které liberální recept nezabírá...

O koalicích se hovoří před volbami, po volbách se uzavírají

Současné rozložení sil umožňuje nejširší spektrum povolebního rozhodování, nikoliv ale stabilní dlouhodobě předvídatelné bloky jako na počátku devadesátých let. Současná situace se stabilizovala, nastala éra politické normalizace se všemi pozitivy i negativy, které toto slovo s sebou nese.

Základní trendy preferencí volebních výsledků byly definovány již dříve, v uplynulém měsíci ani v měsících předcházejících se výrazněji neprojevily žádné změny. Pouze fakt rozpadu čtyřkoalice ještě není na tomto průzkumu jasně zřetelný, nicméně Unie svobody si potvrdila trend posledních měsíců - skluz do pásma nevolitelnosti na 4%.

Setrvačný efekt tohoto pohybu s sebou strhává i preference KDU-ČSL v stále uvažované "Koalici", takže je očekávatelné, že dojde v sebezáchovném manévru k "rozluce od stolu a lože" v horizontu konce tohoto a první půle příštího měsíce.

Nenaplňuje se tedy analytická hrozba, která předpovídala středopravou vládu, jež by mohla s posílením kumulativního efektu D'Hondtovy metody získat i ústavní většinu. Není totiž s kým ji sestavit. Do sestavování koalice US-DEU/ODS se nepustí ani ten nejodvážnější premiér, neboť by to byla stále ještě vláda menšinová s 73 - 75 mandáty.

Koalici US-DEU/KDU-ČSL/ODS si dovede představit s trochou fantazie každý novinář či komunální politik, nikoliv vak parlamentní matematik či politický analytik. Seskupení je totiž tak různorodé a nestabilní, že vypracování volebního programu by trvalo déle, než samotná vláda...

Tato koalice by disponovala navíc podle odhadu nynějších výsledků pouze těsnou většinou 105 - 109 mandátů, což by znamenalo její možné ohrožení téměř kdykoliv. Ústupky, kterých by každá ze stran musela udělat, by mrzely všechny - podmínku by byla zajisté právo veta či parita pro malé strany (tzv. Luxův paragraf) a nekandidování Václava Klause na premiéra - což by byla oběť, kterou by ODS zřejmě udělat nechtěla vůbec.

Vzhledem k rozporům, které provázejí chování "1/4 koalice" v posledních dnech a týdnech, nedá se předpokládat ani reálná povolební koalice ČSSD s tímto uskupením. Pozitivní posun, který se očekával s příchodem "nezávislých kandidátů", se nedostavil, odstředivé pnutí pravé části US-DEU i KDU-ČSL má větší synergii než vstřícnost vůči mediálně známým představitelům občanských sdružení a iniciativ. Koalice by znamenala sice převahu cca 13-15 mandátů, nicméně mnoho programových ústupků, nejvíce ze strany nejsilnějšího člena takového uskupení - ČSSD. Sociální demokraté si ale zvykli za poslední čtyři roky dělat pragmatické kroky mimochodem, nikoliv ustupovat v programové oblasti.

Nejpravděpodobnější se tedy jeví koalice ODS/ČSSD, nebo pokračování menšinových vlád jedné z nich. Z definice chování ODS i ČSSD je zřejmé, že se prohloubila ochota k vzájemné komunikaci, členové ani voliči obou stran nevyčítají představitelům tyto modely porozumění.

Řada sociálních demokratů hovoří o spolupráci s ODS jako o vládě silné a sebevědomé vlády, která bude provádět středovou politiku. Jelikož ČSSD pragmaticky směřuje do středu politického spektra a vyklízí nenápadně pozice na levici, nemusel by tento posuv ve vnímání priorit být viděn voliči či členy jako rizikový pro čitelnost a integritu strany.

Když o pragmatickém posunu doprava hovořil před šesti lety analytik Ota Novotný jako poradce Miloše Zemana, zvedla se v sociální demokracii bouře odporu z "horákovské" vidiny "pro-pravicové" strany maloživnostníků a střední třídy.

Ale jak se naplňovala politika ČSSD vládním obsahem, vnímání priorit i reálně dosažitelných možností se změnilo. O levici se uvažovalo v době prosazování zaměstnaneckých akcií, v době "české" cesty ke kapitalismu, v době ochrany "rodinného stříbra".

Rodinné stříbro je prodáno, v nejlepším případě dobře; politickou debatu ovládlo slovo globalizace a Evropská unie; manažerské metody vystřídaly naivitu opoziční strany.

Proměnila se ČSSD i doba. Proměnila se i ODS po odchodu do opozice a kauzách sponzorských kostlivců. Byly doby, kdy úzkostné klubko občanskodemokratických poslanců sledovalo rozsáhlou sněmovní operaci pro-hradní části ČSSD, známou jako "parlamentní fáze televizní krize 2000".

A když vyšel předseda Zeman 12. 1. 2001 ve 22:40 z "becherovkové" schůzky s Václavem Klausem a a projevil se do mikrofonu tak, že zachránil pro ODS televizní pozice i smluvně-opoziční čest, oddychli si poslanci ODS tak, že to bylo slyšet až na hlavním schodišti.

Jen Petra Buzková a ministr kultury Dostál zamáčkli slzu a konejšili své poražené přátele z Unie svobody...

A tehdy vzniklo až nepolitické spiklenectví mezi sociálními a občanskými demokraty, které smazalo všechna předchozí silná slova z obou stran. Po zkušenostech se stabilní, i když někdy napínavou pozicí menšinové vlády díky "Smlouvě o stabilitě politického prostředí" se ukazuje, že předem sjednané dohody obě strany (i když někdy se skřípáním zubů) dodržují. Obě strany zjistily, že takto dosáhly daleko více, než kdyby se chovaly jinak. Semínko budoucí možné spolupráce bylo zasazeno. A dnes je na každé z nich, aby dosáhla obstát před svými voliči. Fakt, že neobstojí před svými nevoliči, je opravdu, ale opravdu netrápí...

Z připravované analýzy
Volby 2002 - Velká rošáda

TABULKA PREFERENCÍ POLITICKÝCH STRAN PODLE CVVM