Ti, kdo neznají cenu pokusů odpovědět na tuto otázku, by si měli prostudovat dokument, který nedávno vydalo izraelské ministerstvo zahraničních věcí. Klade si v něm otázku: "Odlišuje se antisionismus nějak od antisemitismu?"

Zde je část odpovědi: "Tak jak antiseminitismus popírá práva židů jako jednotlivců ve společnosti, antisionismus útočí na židovský lid jako na národ. Není náhodou, že nedávná kritika Izraele na mezinárodních fórech a ve sdělovacích prostředcích je doprovázena ostrým vzrůstem antisemitských incidentů."

Argumentace je to jednoduchá: ten, kdo kritizuje Izrael, riskuje, že bude obviněn z rasismu. Proto je tedy lepší přidržovat se bezpečné linie, že Izrael bojuje "ve válce proti terorismu". Není radno se zmiňovat o tom, že Izrael znovu okupuje zemi zotročeného národa.

Jako obvykle, Izraelci zpočátku vítězí v propagandistické válce. Zločinná kampaň palestinských sebevražedných atentátníků a výřečnost alespoň některých izraelských mluvčích lehce neutralizují úsilí kolonizovaného a okupovaného národu, jehož zkorumpovaný vedoucí představitel, Jásir Arafat jmenuje svými tiskovými mluvčími jen své kamarády, osoby, které jsou často nevzdělané a hovoří nesrozumitelnou angličtinou.

Marwan Kanafani, Arafatův muž v Gaze, hovoří dobře anglicky, jenže působí dojmem prodavače ojetých automobilů. Arafatův muž v OSN přehnaně burácí. Mustafa Barghouti oznámil tento týden, že obnovená izraelská okupace palestinských měst je "nejhorším zločinem 21. století." Kruté a brutální izraelské nájezdy jsou, ale nejméně jedna událost, k níž došlo ve Spojených státech loni na podzim, ukazuje, že Braghoutiho výroky jsou směšné.

Izraelci, jak se zdá, produkují mluvčí, kteří jsou vypočítání na to, aby byly atraktivní pro americké publikum. Ranaan Gissin a Dore Gold působí ve Spojených státech jako tvrdé, nekompromisní osobnosti. V Evropě však vyvolává první z nich dojem newyorského taxikáře a druhý majitele pohřebního ústavu. Gissinovo vystoupení v pořadu BBC, v němž svět ujišťoval, že Ariel Šaron "zaplatil příslušnou cenu" za to, že nesl osobní odpovědnost za masakry v palestinských táborech Sabra a Šatila, nahánělo doslova hrůzu.

Daleko lepší bývala veřejná vystoupení Uriho Dromiho, bývalého mluvčího Jicchaka Rabina a někdejšího izraelského pilota, který působil dojmem inteligentního, přemýšlivého a někdy znepokojeného člověka, který věří ve stát Izrael, ale uznává, že ten stát má i chyby.

Známá hra na "jednoho hodného a jednoho zlého policajta", kterou světu předvádějí Šaron a Peres, také má svou roli ve vnějším světě. Jestliže vypadá Šaron podezřele - nejenom v důsledku své strašlivé role při masakrech v táborech Sabra a Šatila - labouristický Peres, (držitel, s Arafatem, Nobelovy ceny míru) poskytuje nynější extremistické izraelské vládě lidskou tvář.

Peres se snaží vytvářet dojem, že zastupuje přátelskou, humanistickou, čestnou izraelskou vládu, jíž svět může věřit. Novináři musejí zapomenout na to, že právě Peres zahájil izraelskou operaci "Hrozny hněvu", která v roce 1996 vedla k masakru 109 libanonských civilistů v táboře OSN v Kaně.

Vláda, v níž Peres zasedá, je koneckonců tatáž vláda, která buduje protizákonné osady na arabském území pro židy a jen pro židy, a rozhodla se znovu okupovat západní břeh Jordánu. Kdyby se Peres stavěl proti této kruté politice, měl by Šaronovu vládu opustit. Ale nedělá to.

V současném konfliktu vytvořila izraelská armáda tzv. "uzavřené vojenské oblasti", takže nemají novináři přístup do žádné oblasti, kde se izraelští vojáci chovají špatně anebo zabíjejí nevinné lidi. Vznik "uzavřených vojenských oblastí" vedl k tomu, že se mnoho reportérů nyní vůbec nevydává do nově okupovaných palestinských měst.

A tak se Izrael může pyšnit vysoce profesionálními a morálními akcemi svých vojáků a kritizovat reportéry, kteří porušují vojenské předpisy a svědčí o tom, že izraelští vojáci nedodržují disciplínu a bezohledně zabíjejí. Rozkládající se mrtvoly v ulicích Betléma a města Ramallah jsou odmítány jako palestinská propaganda - za předpokladu, že ty mrtvoly uvidí na vlastní oči jen málo novinářů.

A tak falešnou zprávu o údajném usmrcení jednoho katolického kněze v Betlémě v úterý odsoudil izraelský mluvčí jako palestinskou lež - i když tuto nepřesnou zprávu původně vydala katolická tisková kancelář a odvysílal ji izraelský i palestinský rozhlas.

Ve svém vězení-bunkru zuří Jásir Arafat proti novinářům, kteří se ptají na sebevražedné atentátníky - jako by bylo jaksi neslušné se zmiňovat o masakrování Izraelců a o roli brigády mučedníků al-Aqsa, což je přívažek vlastního Arafatova hnutí Fatah.

Daleko větší vinu nese ale izraelský tisk, který obyčejně je tak odvážný při kritizování izraelské role na zvěrstvech - většinou však izraelský tisk své čtenáře skoro vůbec neinformuje o palestinském utrpení. V úterním vydání listu Ha'aretz poznamenal Aviv Lavie, že izraelští novináři "přestávají sbírat fakta a klást otázky a namísto toho začínají bubnovat na válečné bubny." Zdá se, že je načase se alespoň dočasně rozloučit se svobodným tiskem.

Téhož dnes otiskl list Jerusalem Post děsivou celou stránku fotografií pasové velikosti více než 60 izraelských mužů, žen a dětí, usmrcených palestinskými atentátníky během předchozího měsíce. Byla to stránka plná vzpomínek a bolesti. Ale tento list neplánuje otisknout obdobnou stránku fotografií nevinných Palestinců, usmrcených údajně "elitní" izraelskou armádou.