Za sovětské éry byl Vladimír Železný jedním z méně významných televizních scénáristů s antikomunistickými tendencemi. Během sametové revoluce se stal mluvčím politického seskupení kolem Václava Havla. V roce 1993 se objevil na prahu u Ronalda Laudera - vlastnil všehovšudy 400 dolarů - ale měl velký talent přehánět. Představil se jako hrdina - disident, který vysílal "svobodné zpravodajství" během komunistické invaze v roce 1968. Avšak známá moderátorka, která byla v čele odporu v tehdejší Československé televizi, na věc vzpomíná takto: "Železný, takový ušatý kluk, tady tak nějak pobíhal s nějakými krabicemi."

Ronald Lauder byl dědic miliardářského voňavkářského impéria, který toužil udělat si vlastní jméno. Lauder byl úspěšným filantropem - Lauderova nadace dělá dobrou práci ve východní Evropě. Avšak selhal v politice, prohrál v primárních volbách starosty New Yorku v roce 1989 ve prospěch Rudolpha Giulianiho a získal si pouze smíšenou pověst jako investor do vysoce rizikových podniků. V roce 1993 se Lauder rozhodl stát se středoevropským mediálním mogulem. Jednu ze svých prvních televizních stanic založil v Praze a Železného pověřil, aby ji vedl.

Od samého začátku dominovala jejich stanice, televize Nova, českému trhu. Využívala formule bulvárních zpráv, starých amerických televizních seriálů, jako je Baywatch, a kultu osobnosti Vladimíra Železného. Televize Nova proslula pořadem Počasíčko, což je obrácený striptýz, v němž vystupuje každý večer nahá dobrovolnice, která se obléká za doprovodu svůdné hudby podle toho, jaké má být druhý den počasí. V roce 1999, po složité sérii podnikatelských manévrů, Lauder přišel o svou televizní licenci. Lauder začal obviňovat Železného, který ovládl cennou vysílací licenci, a český regulační orgán, který obvinil, že pomáhá Železnému v jeho intrikách. Lauderovy pokusy dosáhnout nápravy u českých soudů nevedly nikam.

Lauder dospěl k přesvědčení, že byl podveden, a tak se rozhodl začít bojovat o odškodné. Jeho firma otiskla v listě New York Times celostránkový inzerát s tučným textem: "ČESKÁ VLÁDA SE UCHÁZÍ O PŘÍZEŇ ZAHRANIČNÍCH INVESTORŮ... A PAK JE ZNEUŽIJE." Lauder, případně jeho firma zahájili tři arbitráže, jednu proti Železnému a dvě proti České republice, obě požadovaly odškodné ve výši přibližně 500 milionů dolarů. Třetí Lauderův pokus vedl k výraznému úspěchu.

První arbitráž rozhodla, že Železný musí osobně splatit 23 milionů dolarů odškodného. Druhé dvě arbitráže se zaměřily na odškodné od České republiky - jednu podal Lauder osobně v Londýně a druhou podala Lauderova firma ve Stockholmu. Obě stížnosti tvrdily, že Češi porušili bilaterální smlouvu o ochraně investic.

V září přišla protikladná rozhodnutí. Češi vyhráli v Londýně, Lauder vyhrál ve Stockholmu. Češi zahájili nerealistický pokus odvolat se proti stockholmské arbitráži u švédských státních soudů a v druhé etapě stockholmské arbitráže se budou snažit přesvědčit panel, že Lauderův požadavek o odškodné je příliš vysoký. Avšak je pravděpodobné, že až skončí křik u odvolacích soudů, Česká republika bude muset napsat šek na půl miliardy dolarů - s úroky.

---

Tuto epizodu činí zajímavou právě Lauderův nárok o odškodné proti České republice. Lauder v podstatě argumentuje, že mu česká vláda vyvlastnila jeho majetek, a to nikoliv za použití armády, ale tužkou. A vskutku: stockholmský arbitrážní panel rozhodl, že k vyvlastnění majetku státem dochází tehdy, když investor přijde o majetek v důsledku "tajné ... či náhodné nečinnosti" státu, i když stát nemá z vyvlastnění prospěch.

Přesněji řečeno, arbitrážní panel rozhodl, že Češi porušili pět příbuzných požadavků své investiční smlouvy se Spojenými státy: povinnost spravedlivého a rovného zacházení; povinnost nepoškozovat investice nepřijatelnými či diskriminačními opatřeními; povinnost zajistit plnou bezpečnost a ochranu; povinnost zacházet se zahraničními investicemi v souladu se zásadami mezinárodního práva; a povinnost nepřipravit investora o jeho investice. To, že Češi neměli přímý vztah s Lauderem, nebylo relevantní.

Ustanovení týkající se ochrany zahraničních investic, jaká porušili Češi, jsou nyní standardní. Tyto záruky byly poprvé vypracovány proto, aby pomohly, například, západní ropné společnosti pro případ, že by se její joint venture s nějakým státem ve třetím světě zmocnila nepřátelská vláda. Avšak od poloviny osmdesátých let se začali na tyto dohody o ochraně investic odvolávat investoři, kteří neměli uzavřené dohody se státem. Investoři začali požadovat odškodné od státu i za investiční ztráty, které byly výsledkem nenápadnějších činů státu - například když byla míra zisku záporně ovlivněna nedbalým regulačním úřadem anebo neprofesionálním soudem. Mezinárodní právníci nyní mají na dosah ruky něco, o čem si domácí právníci mohou jen nechat zdát - zákon, který je založen na tom, jak svou práci vykonávají regulační orgány.

Jan Paulsson z pařížské kanceláře firmy Freshfields Bruckhaus Deringer si tohoto trendu povšiml v roce 1995 v článku "Arbitráž bez přímého vztahu k stěžovateli". Předpověděl "epochální rozšíření arbitrážní jurisdikce nad státy z iniciativy soukromých žalujících osob".

K tomu skutečně došlo.

(...)

Právníci, kteří zastupují státy, jako Jeremy Carver a Audley Sheppard z firmy Clifford Chance, kteří zastupují českou vládu, shledávají tento trend velmi znepokojujícím. Po Stockholmu, argumentují Carver a Sheppard, je nyní obtížné, jak radit státním zákazníkům ohledně toho, jak velkou odpovědnost mají z hlediska dohod o ochraně investic. Sheppard charakterizuje rozhodnutí stockholmské Lauderovy arbitráže jako "dosud nejvyšší dosaženou míru státní odpovědnosti za investice podle mezinárodních dohod".

---

Lauderovo Pražské jaro začalo v dubnu 1993, kde firma, kterou ovládal (posléze se jmenovala Central European Media Enterprises, CME) začala provozovat v České republice televizní stanici. CME do stanice investovala 10 milionů dolarů. Jako ústupek českým národním citům založila firma CME formální domácí společnost, ČNTS, která byla provozovatelem této televizní stanice. Zároveň byla založena domácí česká firma CET 21, která se stala držitelem licence, na základě dohody, že ČNTS bude mít k licenci exkluzivní přístup. Lauder souhlasil, že šéfem formálního provozovatele stanice, ČNTS i držitele licence (CET 21) má být Železný. Železný také dostal majetkový podíl v ČNTS. Česká Rada pro rozhlasové a televizní vysílání poskytla vysílací licenci a schválila tuto strukturu.

V důsledku Železného talentu jakožto showmana se televize Nova stala okamžitým hitem. V určitém vysílacím čase měla až 70 procent divácké obce. Nakonec Nova produkovala ročně 30 milionů dolarů provozního zisku a tvrdila o sobě, že má hodnotu půl miliardy dolarů. V červenci 1996 zahájila RRTV proti Lauderově provozní společnosti ČNTS správní řízení, že stanice "vysílá bez vysílací licence". Pod tlakem od mediální rady - je to instituce státní správy - ČNTS a CET 21 oslabily svůj kontrakt. Od této chvíle měla firma CET 21 poskytovat jen know-how;už se nehovořilo o exkluzivním přístupu k licenci pro CME. RRTV brzo své správní řízení zastavila. Nenásledovalo nic dalšího a Železný dál stál v čele obou podniků. Avšak Lauderovo postavení bylo nyní už slabé.

V srpnu 1997 přesvědčil Železný CME, aby odkoupila jeho šestiprocentní podíl v ČNTS za 23 milionů dolarů. Zájmy Železného a Laudera se začaly rozcházet. Avšak Lauder se pokusil ochránit svou věc tím, že do smlouvy o koupi tohoto Železného podílu včlenil klauzuli, že kdyby se Železný někdy postavil do konkurenční pozice vůči ČNTS, prodej tohoto podílu by byl zrušen. 3. března 1999 požádal Železný RRTV, aby vydala rozhodnutí, že vztah mezi držitelem licence a podnikem, provozujícím televizi Nova, musí být neexkluzivní. 15. března 1999 RRTV vydala dopis, který potvrdil, že Rada nyní zaujímá tento postoj. Dopis použil téměř přesně těchže slov, jichž užil předtím Vladimír Železný. Lauder dospěl k závěru, že se stal terčem útoku, a tak Železného propustil z ČNTS, formálního podniku, který provozoval televizi Nova.

4. srpna 1999 požádal Železný, který stále řídil CET 21, držitele licence, aby mu ČNTS poskytla určitá technická data, tzv. "denní pracovní záznam". ČNTS odmítla. Následujícího dne CET 21 zrušila svůj kontrakt s ČNTS a signál televize Nova začala vysílat nová provozní televizní společnost, kterou ovládal Železný. Rázem byla Lauderova investice bezcenná.

---

Lauder zaměstnal na obranu svých zájmů právníky Johna Kiernana a Marka Friedmana z podniku Debevoise and Plimpton. Právníci podali tři arbitráže. První z nich skončila částečným vítězstvím v únoru 2001. Rozhodnutí potvrdilo, že Železný neměl právo postupovat proti ČNTS, a nařídilo, aby byl prodej jeho šestiprocentního podílu v ČNTS za 23 milionů dolarů zrušen. Arbitrážní panel zasedal v Amsterdamu a Železného zastupovala tamější kancelář Freshfields Bruckhaus Deringer.

Během následujících dvou měsíců vypracovali právníci z firmy Debevoise dvě širší arbitrážní stížnosti proti České republice, kterou v obou případech zastupoval Clifford Chance. Lauder se pokusil sloučit oba případy v Londýně, ale Češi tento pokus odmítli. Důvod? Šlo o dvě odlišné bilaterální dohody. Lauder podal stížnost k arbitráži zároveň jako Američan (v Londýně) a jménem své firmy, registrované v Holandsku (ve Stockholmu). Češi vyhráli svůj argument, odmítli sloučení sporu, ale prohráli válku.

Členy londýnského panelu byli Bohuslav Klein (jmenovaný Čechy) a nestor amerických právníků Lloyd Cutler (jmenovaný firmou Debevoise). Předsedou panelu byl Robert Briner ze Švýcarska, který také předsedá arbitrážnímu soudu mezinárodní obchodní komory. Členy stockholmského panelu byli Jaroslav Hándl z České republiky a Stephen Schwebel z washingtonské kanceláře firmy Powell, Goldstein, Frazer and Murphy. Schwebel odešel v roce 2000 do důchodu jako předseda Světového soudu v Haagu. Předsedou panelu byl Wolfgang Kuehn z Německa, který také předtím zasedal jako předseda arbitrážního výboru britské rady pro komerční vysílání Independent Broadcasting Authority.

Ve svých zářijových rozhodnutích interpretovali londýnský panel a většina stockholmského panelu fakta v daném případě velmi odlišně. Podle názoru londýnského panelu založil Lauder vysoce rizikový podnik a byl při tom motivován chtivostí po ziscích. Postoje, které zaujala česká Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, i když byly občas sporné, byly v celé věci irelevantní a žádný z nich se nerovnal "jednání", které by bylo vyvlastněním majetku podle investiční dohody. Podle tohoto názoru existovala jen jediná právní příčina pro rozhodnutí CET 21 ukončit dne 5. srpna 1999 platnost smlouvy s ČNTS, a touto příčinou bylo odmítnutí ČNTS poskytnout společnosti CET 21 předchozího dne příslušná vysílací data.

Schwebel a Kuehn, kteří tvořili ve Stockholmu většinu, však argumentovali, že šlo o daleko dlouhodobější plán. Vysmáli se představě, že by mohlo být "odmítnutí denního pracovního záznamu za jediný den (!)" záminkou za zrušení smlouvy s ČNTS. Své rozhodnutí podbarvili značným rozhořčením. Je zjevné, napsali, že se Železný připravoval k útoku a ČNTS byla zranitelná, protože RRTV ochromila dohodu o výlučnosti licence, která byla základem pro Lauderovu investici. Ano, stockholmská většina vylíčila fakta tak, že podle jejího názoru šlo o spiknutí: "RRTV zjevně těsně spolupracovala s dr. Železným. ... Aktivně podporovala dr. Železného, který jasně a otevřeně porušil své povinnosti jako generální ředitel ČNTS. Toto otevřené porušení povinností ... musí každá funkční justice zhodnotit jako vážný trestný čin." Nejenže daly české soudy Železnému mrknutím najevo, že jim jeho trestné jednání vůbec nevadí, ale ještě k tomu dovolily, "aby byla zničena investice, která měla hodnotu 500 milionů dolarů údajným nedodáním denního pracovního záznamu za jediný den podle slabého kontraktu, který investoru vnutila RRTV."

Zdálo se, že český arbitr ve Stockholmu, Jaroslav Hándl, bere veškerou tuto kritiku České republiky osobně. Hándl napsal o svých kolezích, Kuehnovi a Schwebelovi:"Základem jejich rozhodnutí bylo, a to bylo jejich jediným cílem, odsoudit Českou republiku." Později dodal, že oba arbitři se "pokoušeli vytvořit kolem tribunálu nimbus nadřazenosti nad jakýmkoliv státním orgánem v České republice".

Vzhledem k nejrůznějším rozporům a složitostem ve všech těchto názorech je lehké ztratit přehled ohledně toho, co se dělo v Praze. Jan Čulík, který vyučuje českým sdělovacím prostředkům na University of Glasgow, celou věc vysvětluje občerstvujícím způsobem docela jednoduše: Je zjevné, uvádí, že RRTV se postavila na stranu Vladimíra Železného. Záhadou však zůstává, "do jaké míry to byla nekompetentnost a do jaké míry korupce".

Lauderovi mluvčí naznačují, že o korupci skutečně šlo, anebo alespoň o nepřípustný vliv. Zdůrazňují, že Železný má moc silně ovlivňovat veřejné mínění. Kromě toho, že provozuje nejpopulárnější televizní stanici, Železný je také televizní showman. Má vlastní pravidelný týdenní televizní program a toho využívá na podporu veřejných osobností, které se staví na jeho stranu. To si dobře uvědomila i RRTV, konstatují pracovníci Lauderova týmu.

Právníci z firmy Clifford Chance vidí RRTV jinak. Podle jejich názoru jsou členové RRTV "intelektuálové", které televize Nova zklamala. Domnívali se, že dostanou "nejlepší kvalitu BBC". Ve skutečnosti však krmí Nova veřejnost zábavnými pořady Murdochova stylu. RRTV - konstatuje Sheppard - se "pokusili TV Nova regulovat, ovšem velmi nekompetentně".

---

V prosinci se Češi odvolali proti stockholmskému rozhodnutí u švédských státních soudů. Domnívají se, že rozhodnutí je napadnutelné ze dvou důvodů. Jedním z jich je spor mezi většinou arbitrů a českým odpůrcem. Carver se domnívá, že případné důkazy o zaujatosti arbitrů by verdikt zpochybnily. Druhou zranitelností je rozdíl v rozhodnutích londýnského a stockholmského tribunálu. "Nemělo by být dovoleno vybírat si, jaké rozhodnutí se hodí," namítá Carver. Proti tomu tvrdí Kiernan z právní firmy Debevoise, že rozhodnutí stockholmské většiny je naprosto bez poskvrny. "Integritu takovýchto osobností prostě zpochybnit nelze," konstatuje. Generální ředitel CME Fred Klinkhammer konstatuje, že to, že Lauder měl možnost podat dvě arbitráže, je důsledkem rozhodnutí české strany, protože právě Češi odmítli možnost v Londýně obojí arbitráž sloučit.

Kromě toho, že se Češi odvolali k švédským soudům, Lauder čelí ještě slyšení ohledně odškodného a dosud se mu nepodařilo žádné peníze z Železného ani z České republiky dostat. Zatím nedostal ani milion dolarů na úhradu soudních poplatků, které měl obdržet loni v září. A pak mu dluží osobně Železný 23 milionů dolarů a zde se zápletka zase zauzlila. Kromě toho, že Železný začal známými způsoby ukrývat svůj majetek, vymyslel si ještě jeden pozoruhodný způsob, jak se vyhnout splacení tohoto svého dluhu. Železný tvrdí, že nedlouho poté, co prodal svůj podíl v ČNTS firmě CME za 23 milionů dolarů, podepsal smlouvu s nadací Astrona v Lichtenštejnsku. Údajně prodal Astroně práva na svůj podíl v ČNTS v případě, že by mu byl tento podíl kdy vrácen, na základě předpokladu, že si tyto akcie podrží svou původní hodnotu. Jenže když mu nyní byly tyto akcie vráceny, byly bezcenné. Z této logiky vyplývá, že Železný nyní dluží Astroně 23 milionů dolarů. V podstatě nalezl Železný třetí stranu, která od něho požaduje přesně tutéž částku, jakou má Železný zaplatit Lauderovi.

Lauderův tým nemohl věřit vlastním očím. "Skutečně si myslíte, že den poté, co prodáte své akcie, uzavřete dohodu pro strýčka Příhodu na nový prodej těchže akcií?" ptá se Kiernan. Lauderovi právníci si stěžovali české prokuratuře. V dubnu 2001 byli Železný a jeho osobní právník, Aleš Rozehnal, obžalováni z trestného činu podvodu. V listopadu 2001 byli oba zadrženi a vyslýcháni. Rozehnal zůstává ve vazbě. Železný byl propuštěn a o několik dní později mu projevil veřejnou podporu Václav Klaus, šéf české opozice, který hodlá v červnových všeobecných volbách znovu kandidovat jako premiér. Brzo poté Klause kritizovali za jeho setkání s Železným prezident Václav Havel a hlavní soudce od českého Nejvyššího soudu. (Jeden Železného právník nám sdělil, že nesouhlasí s tím, jak jsme v tomto článku charakterizovali vztah mezi CME, ČNTS a CET-21, ale odmítl se podrobněji vyjádřit v čem.)

Železný možná zaplatí nebo nezaplatí za své činy, u občanských anebo o trestních soudů. Avšak Lauder je rozhodnut, že Česká republika za ně zaplatí. "Z mého hlediska je to prosté," konstatuje Kiernan z právní firmy Debevoise. "Podepsali jste smlouvu na ochranu investic, tak zaplatíte. Ale jestliže před tím chcete projít čtyřmi etapami trápení, nám to nevadí."

Posloucháte-li Lauderovy lidi, Češi budou mít vážné problémy, jestliže odmítnou splnit, co jim přikázala mezinárodní arbitráž. Česká republika zažádala o vstup do Evropské unie, avšak, jak zdůrazňuje ředitel CME Klinkhammer, "žádný suverénní stát, který odmítá plnit své mezinárodní dohody, se členem Evropské unie nestane".

Takže to, co začalo jako plán dvou soukromých občanů zpestřit šedivé obrazovky české televize, nyní ohrožuje geopolitickou mapu Evropy, míní závěrem autor.