6. 3. 2002
Advokátův stroj časuS Benešovými dekrety do EvropyJeden z klasiků české polistopadové "transformace" krátce po roce 1989 pravil, že o peníze jde vždy až v prvé řadě. Nejinak je tomu i v odborně právnických, ale též vášnivě populistických diskusích na téma zrušení nebo zachování dekretů prezidenta Edvarda Beneše.
|
Podstatou sporu je samozřejmě především vytvoření podmínek pro restituce majetku sudetských Němců. Případně o možnost požadovat na českém státu finační či hmotné náhrady za majetek po válce zkonfiskovaný a následně prodaný. Dnešní ostré diskuse by zřejmě nebyly vůbec vedeny, kdyby druhá skupina polistopadových vůdců neprosadila tzv. restituční zákon. Na jeho základě byl původním majitelům a jejich potomkům vracen majetek znárodněný po 25. únoru 1948. Tento politický akt je v dějinách stejně ojedinělý jako z hlediska tehdejší potřeby modernizace ekonomiky nelogický. Politické špičky jej však v Parlamentu prosadily a proto byl uskutečněn. I když v jeho důsledku došlo např. k rozpadu zemědělských celků na méně efektivní části. K zatížení nadále existujících zemědělských společností požadavky na finančními poplatky ve prospěch restituentů, kteří se rozhodli v zemědělské činnosti dále nepokračovat. A to právě v době, kdy v zemědělství hotovost zoufale chybí. Restituce byly uskutečněny i přesto, že výrazně zpomalily příchod zahraničního kapitálu a moderních technologií do řady průmyslových provozů. Ve vedení státu však krátce po pádu Husákova režimu stanuli politici, pro něž zvýšení životní úrovně obyvatelstva mělo menší prioritu než opětovné nabytí komunisty zabaveného majetku, případně získání dalšího. A tak vznikl zákon, jež v době svého vzniku znepokojoval řadu občanů, kteří vlastnili majetek zabavený odsunutým sudetským Němcům na základě oněch Benešových dekretů. Jejich rodiny za jeho získání od státu většinou řádně zaplatili. Případně jej zakoupili od těch, kteří jej takto koupili od státu, nebo kterým byl přidělen jako součást odměny za práci v pohraničí. Zneklidnění desítek tisíc lidí žijících a pracujících v pohraničí měly ztišit dvě opatření. Prvním bylo přijetí Listiny základních práv a svobod jako nedílné součásti Ústavy. Podle jejího textu by ani dnes ani nikdy v budoucnu neměla být narušována jejich majetková a uživatelská práva ke statkům, které získali legální cestou. Zklidňující efekt mělo mít i ustanovení restitučního zákona, podle kterého měla být jako nejzažší mez práva na navrácení majetku (nebo jeho náhradu) posuzována okolnost jeho zestátnění po datu 25. února 1948. Tedy datum, kdy se plně ujala moci KSČ, pod jejíž taktovkou byl majetek znárodňován. Místo zklidnění situace však vypukla dlouhá řada ještě delších soudních sporů. O majetek a jeho vydání. Prvý pokus o prolomení restituční hranice ztroskotal usnesením Nejvyššího soudu ČR, který konstatoval že vracení znárodněného majetku podle data sice není zcela rovným zacházením se všemi postiženými, ale že je to postup v souladu se zákonem. Krátce poté ztroskotal u Ústavního soudu i druhý pokus. Jeho kolegium totiž odmítlo prohlásit za právně nulitní - tedy od počátku neplatné - zákony z doby před 25. únorem 1948, na jejichž základě byl majetek znárodňován. Ústavní soud odmítl i premisu zákona o protiprávnosti komunistického režimu v jiném ohledu než trestním. Žádný zákon (v civilizované společnosti) totiž nemůže být použit retroaktivně (se zpětnou účinností). Zákonem o protiprávnosti komunistického režimu byli prohlášeni za bezúhonné všichni, které komunistický režim stíhal protizákonně, nebo v rozporu s dokumentem OSN - Všeobecnou deklarací práv člověka. Tu ratifikovalo mimo jiné i Československo. Tento zákon však nikdy nezakládal sám o sobě práva na restituce majetku. Natož aby je stanovoval nad rámec k tomu účelu speciálně přijatého restitučního zákona. Poté bylo zamítnuto i dovolání k Ústavnímu soudu, kterým se několik rakouských sudetských Němců snažilo dosáhnout buď zrušení dekretů prezidenta Beneše, nebo paragrafu ohraničujícího restituční nároky únorem 1948. Samozřejmě s cílem dosáhnout na restituce zabaveného majetku, nebo na jinou kompenzaci. V odůvodnění své žádosti použili poukaz na nerovnost před zákonem, která znevýhodňuje ty, kterým byl majetek zabaven nebo znárodněn před 25. únorem 1948. Alespoň ve srovnání s těmi, kterým byl zabaven po onom "magickém" datu, a kterým byl následně restitučním zákonem vrácen. Ústavní soud samozřejmě a logicky jejich požadavek odmítl. Instituce následnického státu totiž nemůže rušit zákony a právní normy státu, který již neexistuje. Nemůže tudíž prohlásit za neplatné ani Benešovy dekrety ani restituční zákon. Retroaktivní účinnost totiž nemůže mít ani výrok Ústavního soudu. Navíc by se tím otevřela "Pandořina skříňka" nikdy nekončících soudních sporů. Po sudetských Němcích by se mohli o majetek začít ucházet další a další. Kníže Schwarzenberg by najednou mohl začít požadovat "znulitnění" pozemkové reformy prosazené prezidentem Masarykem. A navrácení pozemků, které mu odebralo předválečné Československo. Případně náhradu. Po něm by se hlásili další, jejichž předkům nechal majetek zkonfiskovat některý habsburský monarcha, jehož nařízení mělo (v době, kdy byl českým králem) povahu zákona. O obrovský majetek by se tak ucházela např. katolická církev, které nechal velkou část pozemků a budov zestátnit císař Josef II. Plynule bychom se tak mohli dostat až do situace, kdy by "svá" panství nárokovali zpět potomci 27 českých pánů popravených na Staroměstském náměstí v roce 1621. Restituční spory by asi neskončily nikdy. V každé historické etapě totiž představitelé moci zasahovali do majetkových práv obyvatelstva. Je dobře, že dnes tomu tak již díky Listině základních práv a svobod a Všeobecné deklaraci práv člověka možné není. Současným ani budoucím politikům, a ani soudcům by nemělo být umožněno, aby měnili výsledky dějin. A to ani těm českým, rakouským, německým, ale ani evropským. Státní a veřejné finance, ale i státní a veřejné statky by měly být do budoucna využívány vždy jen ku prospěch celé společnosti. Na restitučním zákonu jsme si vyzkoušeli, kolik potíží ekonomických sociálních, právních, ale i osobních s sebou nese revize výsledků dějinných procesů. Neškodilo by minulost uzavřít jednou provždy a navždy nezpochybnitelně. Je jedno, stane-li se tak zákonem, nebo celoevropskou smlouvou. Podstatné je, aby ustanovení o uzavření minulosti platila navždy a nezrušitelně. Autor je redaktorem časopisu Ekonom |
Odsun sudetských Němců a Benešovy dekrety | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
6. 3. 2002 | Advokátův stroj času | Martin Kunštek | |
19. 2. 2002 | Jak by mohly dopadnout volby: analýza současné předvolební situace | Štěpán Kotrba | |
15. 2. 2002 | Tolik potřebné Rakousko | Miroslav Polreich | |
23. 1. 2002 | Zeman kontra Haider | Fabiano Golgo | |
23. 1. 2002 | Zeman by neměl podporovat princip kolektivní viny | David Hertl | |
22. 1. 2002 | Co když byl odsun Němců z Československa správný? | Vladimír Bernard |