Vztah k Rakousku a hlavně Rakušanům ve své realitě nebyl a ani dnes není problematický. Občanský vztah je jedním z nejpříznivějších a na zemi jako takovou rovněž pohlížíme zcela oprávněně spíše se sympatiemi, trochu se závistí ale i jako na dostupný vzor. To jsou stálé, dobře zakotvené hodnoty a doufejme, že neměnné. Stejným způsobem je možno zařadit Rakousko i do celoevropského kontextu s vědomím skutečnosti, že daleko nejvíce občanů této země se vyslovilo pro připojení k EU než v kterékoliv jiné členské zemi.

A přesto právě ta oblíbená Unie se nejenom zlobila, ale přijala protirakouská opatření, a připomeňme, že po demokratických volbách. Právě ta Unie, která jak sama přiznává má ve své vlastní struktuře bohužel "deficit demokracie" a chtělo by se říci, jak zasvěceným známo - totální. Naše vztahy také zakrývají mráčky z obdivuhodně mohutných věží Temelínu, které se ale časem snadno rozplynou, aby udělaly místo "Benešovým" dekretům. Prvý případ rozjitřuje veřejnost a kultivuje ji k pochopení a přijmutí problému, který rakouské veřejnosti již dávno byl neznámý.

Palackého "kdyby Rakouska nebylo museli bychom si je vytvořit" mělo racionální sílu v nutnosti podpory národní myšlenky proti německému vlivu z jiné strany, jak Masaryk v České otázce dodává "kdybychom se dostali k Německu, co by to znamenalo, ať se každý domyslí". I dnes je Rakousko velmi potřebné právě pro tu "jinou stranu". Jinak velice erudovaný poslanec Ransdorf nemá pravdu, že "by se pokusné balónky neměly brát tak vážně". Problém není v česko-rakouských vztazích. Ty by zůstaly v úsměvné poloze, tak jak veřejnost přijala silácké řeči našich a jejich představitelů a to i na úrovni hejtmanské. Problém je však jinde, který nám na rozdíl od jiných nedochází.

Volby před nedávnem byly v Rakousku a trochu se zakabonilo nebe. Budou také brzy v Německu a asi nezahřmí, i když by alespoň v prostředí naší politické scény mělo. Rakousko nám totiž ukázalo cestu jak bude nasměrována případná nová německá vláda pod vedením CDU/CSU, která se již nyní těší 42 procentním preferencím proti 34 SPD (Forsa). Směr k 22. září, dnu voleb, je prozatím jednoznačný. Předsedkyně strany CDU/CSU a pro Prahu snad příznivější, paní Angela Merkelová své přirozené místo kandidátky popustila a aby nebylo pochyb v jakém politickém směru, teprve na základě tlaku "Strany zákona a pořádku" to je zprava a dosti krajního. Nám pak nezbude než přezbrojit z rakouských kouřových hrátek na přípravu k vážným bitvám s dosavadním bavorským premiérem a kandidátem německých stran CDU/CSU Edmundem Stoibrem. Témat bude mnoho a bylo by ztrátou času je opakovat. Snad jenom konstatovat fakt, že všechna jsou ž i v á a školní pravdu, že v mezinárodních vztazích "tlustá čára" není disciplinou, která se přednáší.

Pro naši, a to také povolební vládu, nebude snadné hledat řešení, neboť současný stav nám nedává záruku ani v kvalifikovaném personálním vybavení, ani v oblasti specializované analytiky, že český národní zájem bude ošetřen. Je řada důvodů, které by naopak vedly k vážným obavám, že tendence k zpochybňování jakéhokoliv národního zájmu, třeba pod hlavičkou evropanství, odklonu od vlastenectví a směřování k postoupení státní suverenity, jsou otázky v českém "německém" tisku již ne předmětem diskuse, ale mají oznamovací formu. Diskuse o oprávněnosti Mnichova, která dosud ani na nás nebyla požadována, již nám není cizí ani z polooficielních českých úst.

Z kouřové rakouské clony - opět tolik potřebného Rakouska - máme jiný problém, který na rozdíl od temelínské páry nás nechává v klidu. Pro siláka Zemana a myslitele Kavana nezbývá mnoho prostoru pro urychlená jednání se svými sociálnědemokratickými soukmenovci, pro které měli v řadě věcí a to i těch, které není snadno obhájit, plné, dalo by se říci, až ukázněné pochopení. I o tom budou naše volby. Není to národní či nacionální karta. Je to karta e x i s t e n č n í .