Není to skutečně až tolik jejich chyba. Právě, že většina PR příběhů, týkajících se této oblasti, vyvolá v lidech maximálně pocit viny a ne snahu se zamyslet, čím můžu já v tom každodenním shonu ještě tak přispět. Neboť vysloví-li se slovo charita nebo pomáhání, leckdo má hrůzu v očích, pane bože, jak já můžu pomoci, když nemám žádné peníze. Ale o tom není Romanův příběh a nebo se mně nepodařilo jej dostatečně srozumitelně uvést. Roman si přál aby měli i ostatní lidé doposud žijící v ústavech šanci z něj vyjít ( pokud si to přejí ), ne však všichni jsou tak silní a tudíž potřebují naši pomoc. A já chtěla pomocí jeho příběhu dát možnost neinformovaným lidem se zamyslet nad tím, kde a jak žijí lidé s mentálním postižením a jaká je jejich šance návratu do běžného života. Ta míra pomoci nebo odpovědnosti každého z nás spočívá v každodenních situacích, kdy se s těmito lidmi máme možnost potkat. Stanou-li se našimi sousedy, máme-li možnost je zaměstnat, přijmout za své přátele...

Pokusím se tedy nyní zvednout ten míč a věnovat se chvíli povídání o těchto lidech. Pokud to někomu umožní začít hrát, splní tato výpověď svůj účel.

Co to vlastně znamená, když se řekne mentálně postižený. V Čechách se používá termín lidé s mentálním postižením, například v Anglii se říká lidé s poruchami učení. Jsou to lidé, kteří mají sníženou schopnost se učit. Záměrně zde neuvádím lékařské a diagnostické termíny, které už se opravdu nepoužívají a pro život těchto lidí skutečně nejsou důležité. Vymyslela si je společnost aby je mohla zařadit do nějaké škatulky. Lidé se sníženou schopností se učit, budou vždy potřebovat určitou míru podpory, aby mohli v této společnosti žít. Každý jinou, nejsou na tom všichni stejně, proto by míra podpory měla vycházet hlavně z jejich přání.

Ostatně vycházíme-li z Deklarace lidských práv, má každý člověk právo na sebeurčení, právo na rozhodování, právo být občanem. Samozřejmě i člověk s mentálním postižením. Proto má i právo žít mezi ostatními lidmi, v běžné komunitě, je- li mu poskytnuta potřebná podpora.

Jen tak mimochodem. Běžnou praktikou v ústavech sociální péče bylo, že všichni chovanci, když jim bylo osmnáct, byli automaticky zbaveni způsobilosti k právním úkonům. Doufám, že dnes to již není možné. Kdyby se všichni postavili za svá práva jako Roman, kolik by zde bylo potencionálních voličů? Možná si to některá z politických stran někdy uvědomí a začne se zajímat o tato práva těchto lidí!!!

Připomeneme-li si situaci před rokem 1989, žili lidé s mentálním postižením pouze v ústavech a nebo v rodině. Nějaká šance na samostatný život neexistovala. Jsou to příběhy všech našich klientů, žijících v chráněném bydlení Společnosti Duha. Po roce 1989 začaly vznikat nestátní, neziskové organizace, které svými službami vytvořily jistou alternativu k ústavům. Dodnes ovšem stále existují ústavy sociální péče ( v Čechách je jich přibližně 800 - řadí se sem ovšem i domovy důchodců, přesné číslo by mělo být v statistické ročence ). Nestátních organizací, které poskytují tzv. rezidenční služby ( tzn. malé domovy, chráněné bydlení...) je zhruba 105.

Ale vraťme se k těm právům. Právo na rozhodování. Lidé žijící celý život v ústavu, a nebo v rodině s rodiči, neměli dostatek možností se naučit rozhodovat. Většina lidí žijících s nimi, často v dobré víře rozhodovala za ně, z přesvědčení, že oni jsou ti, kteří vědí nejlépe jak mají jejich děti nebo svěřenci žít.Ale člověk se sníženou schopností se učit má stejná přání, stejné sny a potřeby jako každý z nás. Záleží jenom na okolí, jak jim bude naslouchat, jak jim bude důvěřovat a jak je bude podporovat. A na institucích, kde žijí jak je bude učit jejich cílům dostát. Zde je myslím opravdu Romanův příběh ojedinělý, protože Roman se uměl rozhodovat aniž by ho to někdo učil. Měl zde vlastně dokumentovat vlastní sílu vůle.

Je těžké v krátkosti shrnout několikaletý vývoj sociálních služeb v České republice. Myslím, že to ani nelze. Navrhuji pouze jiný pohled. Vím, že každý z nás žije v zajetí různých mýtů týkajících se lidí s postižením. Vše vyplývá pouze z toho, že s nimi nemáme osobní zkušenost. Kdo má, určitě dokáže rozeznat opravdovost příběhu od vymyšleného. Jiný pohled, který nabízím je zaměřen na nás všechny, ne jenom na poskytovatele sociálních služeb, kteří jsou voláni k zodpovědnosti, ale co my ostatní.

Tvrdím, že cílem sociální služby je, aby mne můj klient nepotřeboval. V případě lidí s mentálním postižením je tento cíl maximálně osvobozující pro všechny pracovníky pomáhajících profesí.Neboť zabraňuje vytváření umělého prostředí, budování závislosti u lidí, kteří pokud se naučí rozhodovat sami za sebe, dokáží si o podporu a službu, kterou potřebují říci. Tzn. nevytvářet pro tyto lidi umělé prostředí, jakousi hru na opravdový život, ale přijmout je do toho našeho života, i když jsou jiní.Jsou součástí tohoto světa a tím, že budeme jejich příběhy zpochybňovat vypovídáme také sami o sobě , o naší kultuře.

PS. Uvědomuji si nekonkrétnost těchto slov, kterých jsem zde použila. Proto mám ráda příběhy. Hovoří slovy lidí, kteří svým vyprávěním stvoří realitu.Svou realitu, je to jejich příběh, jsem ráda, že se Roman s námi o něj podělil.

Neodpustím si ještě malé vysvětlení a trochu konkrétna pro pochybovačného čtenáře. Společnost Duha poskytuje komplex služeb chráněného bydlení 35 dospělým lidem s mentálním postižením celkem v 13 bytech v běžné zástavbě po celé Praze. V jednom bytě necelý rok žil také Roman s Irenou.