Nebyla ta královna matka senzační? Ano, svým způsobem ano. Představa, že má být královská rodina pro nás "rodinným vzorem", je v současnosti už tak naprosto absurdní, že je obtížné se upamatovat na to, jak velké množství lidí ji bralo vážně.

Samozřejmě, víme nyní, že se královna matka nechovala vždycky zrovna hezky ke své vlastní dceři, princezně Margaretě, když se ta ubožačka poprvé a naposled zamilovala. A taky se nechovala moc něžně a babičkovsky k oné dívce od Spencerů, princezně Dianě. Avšak babičk se přece musejí často chovat tvrdě a dynasticky.

Stačí si připomenout éru před padesáti či sedmdesáti lety, abychom si uvědomili, jak naprostý je od té doby úpadek monarchie, a jak drasticky poklesl její vliv dokonce i v Británii.

Když se královna matka v roce 1900 narodila, existovali Hohenzollerni, dynastie Romanovů a Habsburků. A královna matka se dožila toho, že byla svědkem, jak se špinavé prádlo britské královské monarchie vyvěšuje na vlajkový sloup Buckinghamského paláce. Její vnoučata nedokázala udržet svá manželství v pořádku a državy její nejstarší dcery se osamostatnily v nezávislé státy. Bylo to docela šokující pro tuto poslední "Královnu Indie".

Pohled na historický vývoj přirozeně závisí jako obvykle na tom, do jaké míry jsme ochotni předstírat, že k některým důležitým okamžikům v britské historii nikdy nedošlo. Jinými slovy: budeme nyní obklopeni množstvím fotografií královny matka, jak mává z balkonu svého paláce. Nikdo však jaksi nebude tisknout fotografii, na níž je královna matka před oněmi známými okny, kdy vítá Neville Chamberlaina, jak se vrací z Mnichova. Kapitulaci Nevilla Chamberlaina před Hitlerem schválila britská monarchie, veřejně a před jásajícími davy, dříve, než se premiér podrobil nepříjemné povinnosti vysvětlit tuto kapitulaci parlamentu. Dvorní historik John Grigg nepřeháněl, když to charakterizoval jako "nejneústavnější čin, který kdy učinil nějaký britský monarcha ve dvacátém století". A ani nebyla královna jen mávajícím přívažkem ke vstřícnému postoji svého manžela vůči nacistům. Philip Ziegler, oficiální životopisec anglického krále Edwarda VIII. a člověk, který měl vlastní "přístup" ke královně matce, zaznamenává, že královna matka nadšeně podporovala dlouhé úsilí krále Edwarda udržet Nevilla Chamberlaina na premiérském křesle - za každou cenu, aby se britským premiérem nemohl stát Churchill.

Jinými slovy, kdyby bylo po jejím, tato "hodná stará paní" by posléze nemohla být svědkem odporu válečné Anglie proti nacismu, nekonaly by se před ní žádné přehlídky vítězných vojsk. Windsorská monarchie si posléze přisvojila kredit za odpor Angličanů vůči německým náletům, avšak sama vůči nacistickému Německu zastávala poraženecký postoj. Ale to je všechno součástí úajného "kouzla" monarchie, které prý dokáže proměnit i ten nejnekvalitnější kov na zlato.

Od podpory mnichovanství až po kažodenní úkol s úsměvem reagovat na úpadek britského impéria není tak velký krok. V současnosti už však není možné, aby si britská monarchie dokázala zajistit feudální loajality od tisku a od parlamentu, jak tomu bylo, když ve třicátých letech abdikoval Edward VII. (vzal si katoličku - Američanku, což bylo nepřípustné), v důsledku kteréžto abdikace se královna matka stala britskou královnou a všechny kontroverzní aspekty života královské rodiny byly utajeny.

Jaké to tam je ve skutečnosti, to většinou prozradili sami dvořané anebo pochlebníci. Wyattovy memoáry o královně matce vylíčily, že je to v podstatě hodně hloupá a alkoholická matrona s konzervativním přesvědčením - stěžovala si, že tisk kritizuje představitele kontroverzních afrických koloniálních zemí, jako byl P.W. Botha anebo Ian Smith. Také se vyjadřovala záporně o židech, a zajímala se o astrologii a o paranormálno. Nebyly to zrovna vynikající výsledky pro osobu, která měla k přemýšlení neomezené množství volného času a mnohamilionové finance k dispozici pro vlastní vzdělávání - kdyby se vzdělávat chtěla.

Před více než dvěma desetiletími jsme se dověděli o osudu dvou neteří královny matky, Katherine a Nerissy Bowes-Lyonové, které byly poněkud mentálně zaostalé, a tak byly tajně umístěny v instituci pro duševně choré a pak bylo falešně oznámeno, že zemřely. To je praxe, kterou člověk spíš spojuje se dvorem nějakého šíleného cara, anebo se středověkým barbarstvím hradu Glamis Castle, na němž se královna matka narodila. Avšak takovéto nemilosrdné odstraňování příbuzných je neoddělitelné od principu monarchické dědičnosti. Vytváření "vzorové rodiny" pro národ není princip, který by se příliš silně odlišoval od principu vytváření "vládnoucí rasy" - je to založeno na stejné kombinaci absurdna a zlovolnosti - a je to zcela neslučitelné s demokracií a s civilizací. A historie zaznamená, že žádní potomci královny matky nebyly ničím výjimeční, kromě svého egoismu a své malichernosti; ani její stoická a poslušná nejstarší dcera nemůže uniknout části viny.

Pohřeb královny matky bude charakterizován určitou měrou autentického smutku, neboť půjde o poctu dlouhověkosti, spletené s poctou vůči historii. A bude to také autentický smutek, protože jde o rozloučení s něčím, co je nenahraditelně ztraceno - autorita monarchie v Británii. Jsme v současnosti ponecháni na pospas sami sobě - čas se krátí pro starou královnu, pro jejího arogantního manžela a pro jejího syna, plného sebelítosti. Republikáni by se ale měli chovat skromně, protože dosud nenastal jejich triumf. Právě princip dědičnosti sám vytvořil ženu, která symbolizovala a schvalovala luxus a zahálčivost v osobním životě, procovství v kultuře, krutost v eugenice a reakčnost v politice. Truchlení bude nutně krátké - žádný seriózní člověk nemůže opravdu litovat, že skončila zrovna takováto éra.