Stalo se tak na jedné ostravské základní škole v deváté třídě - bohužel zde nemohu uvést jméno vyučující, ale slibuji, že tak učiním, jakmile moje žákyně opustí brány oné základní školy - tedy v červnu. Tato žákyně mi přinesla do soukromé hodiny svůj sešit s diktáty, kde měla opraven tvar slova "kurz" na tvar "kurs" s tím, že jí za tuto chybu byla snížena známka z diktátu. Podle Pravidel českého pravopisu se však slovo "kurz" píše na prvním místě s koncovkou "z", přičemž na místě druhém je uvedena právě i koncovka "s" - pokud mne tedy smysly nešálí, jsou možné varianty obě s tím, že varianta se "z" je autory Pravidel upřednostňována.

Slovník spisovné češtiny, druhá základní normotvorná příručka češtiny, dokonce uvádí pouze variantu se "z" na konci slova.

Když jsme s žákyní chybu u příslušné vyučující s Pravidly českého pravopisu v ruce reklamovaly, dostalo se nám vysvětlení, že tvar se "z" tedy přípustný je, ale stejně se má hlavně psát varianta se "s"... Chyba v diktátovém sešitu byla následně škrtnuta, ale učitelka se o vyvstanuvším problému opomněla zmínit před zbytkem žáků, z nichž část variantu se "z" v příslušném sešitě také jistě měla. Tomu říkám konstruktivní dialog mezi učitelem a žákem!

Při naší poslední soukromé hodině vyvstal ovšem další jazykový problém: paní učitelka se opomněla žákům zmínit o tom, že už několik let je normotvornými příručkami povolena pouze varianta krátké samohlásky u vybraných typů slov cizího původu, například citron (a nikoli citrón), balon (a nikoli balkón), bonbon (a nikoli bonbón) apod. Naopak tato slova - použije-li je zmíněná učitelka v diktátu - píše třída zásadně se samohláskami dlouhými!

Ptám se tedy, nač vlastně máme normotvorné příručky typu Pravidel českého pravopisu a Slovníku spisovné češtiny, když je češtináři zapomínají prostudovat a nepřizpůsobují jim výuku svého předmětu?

Proč se ovšem na základě jediného příkladu domnívám, že je situace ve výuce češtiny na českých školách katastrofická? Již několik let vlastním agenturu, která překladatelsky a redakčně připravuje pro nakladatelství různé cizojazyčné i původní české knižní texty. Velmi pravidelně vypisuji konkurzy na překladatele a redaktory, přičemž nejvíce se mi hlásí právě absolventi bohemistiky, která je povětšinou učitelským studijním oborem (a tedy absolventi mají oprávnění učit a často tak také činí).

Musím zodpovědně říci, že za tři roky existence mé agentury jsem našla jedinou absolventku bohemistiky, která byla schopná bez další výuky pracovat s textem tak, aby po ní nezůstávaly pravopisné, stylistické a syntaktické chyby!

Ostatní byli ve větší či menší míře neschopni zvládnout základní strukturu textu počínaje problémy s i-y a konče kladením čárek na chybná místa. Od té doby tedy, chci-li někoho přijmout, nepočítám s tím, že najdu "hotového" češtináře znalého běžně potřebných gramatických pravidel, nýbrž hledám jedince, kteří prokáží cit pro jazyk, a ti posléze musejí projít školením a doučováním.

Vzorek mých spolupracovníků není limitován žádnou konkrétní částí republiky - jsou v něm redaktoři z Prahy, Ostravy, Brna, Plzně a řady dalších měst.

Co se to tedy děje s českými češtináři? Domnívám se, že jsem klíč k pochopení tohoto problému našla, ovšem jeho obraz je natolik tristní až zoufalý, že se dle mého jen těžko (a dlouhodobě) bude hledat náprava.

Při analýze problému musíme začít u výuky češtiny na českých vysokých školách. Naši studenti bohemistiky jsou během čtyř až pěti let studia na univerzitě nuceni absolvovat nejrůznější DÍLČÍ disciplíny (česká syntax, česká stylistika, fonetika a fonologie, staročeština, staroslověnština apod.), přičemž však chybí předmět, který by výsledky všech těchto jednotlivých oborů shrnul a v němž by se studenti naučili nabyté vědomosti prakticky využít.

S tím souvisí i fakt, že se všechny obory vyučují přísně teoreticky a ani v případě stylistiky není běžné učit se dané disciplíně praktickou prací - písemnými seminárními pracemi. Studentům k absolvování disciplíny stačí zvládnout některá z učebních skript, nacpat si do hlavy jejich obsah, ten přeříkat u (ústní!) zkoušky a postoupit spokojeně do dalšího ročníku a posléze ke státní zkoušce.

Protože písemná stránka výuky je prakticky nulová, během vysokoškolského studia bohemistů nikdo nepřijde na to, že tito budoucí učitelé nemají jasno v základních gramatických zákonitostech, jež se projevují především v písemné podobě jazyka - připomínám výše zmíněné problémy s českou syntaxí.

Tito lidé pak bez problémů daný obor absolvují - protože i státní zkouška je výhradně ústní - a odcházejí učit na základní a střední školy.

Na základní škole pak dostanou do rukou učebnice pro daný typ školy a metodickou příručku, na jejímž základě jsou schopni pomocí definic a nicneříkajících pouček (a v neposlední řadě pomocí cvičení, k nimž mají v metodických příručkách klíč) tlačit žákům do hlavy nejrůznější nesmysly: mezi nejoblíbenější patří to, že českou syntax nejlépe poznáme pomocí spojek, tedy že konkrétní spojka značí konkrétní druh vedlejší věty, jehož znalost nám pomůže určit, kam klást ve větě čárku.

Přiznejme si: kdo z nás se na základní škole v hodinách češtiny dozvěděl, že spojky nemají ve větách prvořadou důležitost, že je syntax velmi úzce spojena s významem jednotlivých vět (zda vyjadřuje určitou podmínku, dobu, během níž akce probíhá, způsob, jakým je provedena atd. atd.) a že vůbec celá gramatická struktura řeči je věcí veskrze logickou, a nikoli umělým roubem vzniklým z definic?

Kolikrát u tabule češtinář zaváhal, zda je daná věta větou přívlastkovou, nebo předmětnou, protože vlastně může být tou i tou v závislosti na konkrétní otázce?

Vraťme se však k žákům základních škol. Na přijímací zkoušky na střední školy odcházejí vyzbrojeni znalostí příslušných spojek a jejich přináležitostí k určitému typu vedlejší (hlavní) věty, mají nabiflovánu řadu příkladů, podle nichž se jako podle modelu dají bez zapojení logického myšlení odvodit podobné typy vět, a tak se část z nich na střední školu bez problémů dostane.

Zde se však již české gramatice věnuje jen minimální pozornost, drtivou většinu obsahu výuky češtiny tvoří literatura, případně sloh.

Část středoškoláků se posléze rozhodne jít studovat bohemistiku. Přijímací zkoušky jsou složeny (v lepším případě) ze čtyř částí: písemné (gramatický test, znalost literární faktografie, slohová práce) a ústní (pohovor na základě úspěšného absolvování písemného testu).

Už to, že je zkouška tří- až čtyřdílná, dává tušit, že se v ní nějaká ta studentská chybička (v gramatické části) může prominout. Navíc přijetí studenta se neodehrává na základě jeho absolutní znalosti češtiny, nýbrž na základě poměrné znalosti vzhledem k úrovni ostatních studentů. Je-li úroveň sedmdesátiprocentní, dostanou se na bohemistiku lidé se sedmdesátiprocentní znalostí gramatiky, což je ovšem pro jejich budoucí pedagogické působení naprosto nedostačující!

A jsme na počátku nepřerušitelného koloběhu: přijatý student bohemistiky se během svého studia věnuje hlavně sbírání faktografických znalostí, takže se často za celou dobu jeho studia nepřijde na to, že je schopen psát s hrubkami. Získá diplom, jde učit na základní školu a tam učí nejen (v lepším případě) dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, ale také dle svých znalostí. Část absolventů bohemistiky jde naopak učit budoucí bohemisty přímo na jednotlivé bohemistické katedry a kolotoč je uzavřen. Pohybujeme se v bludném kruhu neznalosti, z něhož - jak se zdá - není úniku.

Tato mnou načrtnutá problematika, která působí dosti tragicky, také bohužel dle mých praktických zkušeností s českými absolventy bohemistiky katastrofickou je. V republice je jen velmi málo lidí, kteří jsou schopni pracovat s jazykem jinak než skrze strnulá dogmata pouček a definic, a z nich jen málo zůstává ve školství a častěji se uplatní v povoláních překladatelů či publicistů nejrůznějšího typu. Školství přitáhne jen málo z těch nejkvalitnějších, protože nemá dostatečnou prestiž ani finanční ocenění (což zde nebudu pitvat, jest to všeobecně známo).

Máme šanci z tohoto kruhu nějak uniknout? Měli bychom se o to pokusit, protože úroveň češtiny klesá nejen na školách, ale logicky také ve společnosti - ať už máme na mysli média či obchodní a jiné sféry.

Na závěr chci vysvětlit, jak jsem se české gramatice naučila já - nestalo se tak totiž klasickou výukou češtiny na základní a střední škole. Na gymnáziu ve Zlíně jsem se v roce 1986 z jakýchsi (mně dodnes nepochopitelných důvodů) probojovala do krajského kola tehdejší soutěže O češtině trochu jinak (jakési češtinářské olympiády). Abych neudělala v krajském kole ostudu, vzala si mne bokem moje tehdejší učitelka češtiny, PhDr. Pavla Novosadová, jež dodnes působí na gymnáziu ve Zlíně a jež je jednou z mála osvícených a vynikajících učitelek češtiny (dnes ovšem učí výhradně výtvarnou výchovu...), a během pár lekcí do mne "vecpala" vše, co nezvládla základní škola.